Po delší době jsem zase zavítala do Lidlu u nás ve městě. Je poměrně z ruky - jakožto člověk spoléhající se na autobus to není úplně jednoduché, navíc je to docela kus. Ale mám Lidl ráda, tam se perfektně nakupuje, kvalitní sortiment, velký výběr, dobré ceny, takže jsem tam po delší době byla už třikrát za dva týdny. Julince jsem udělala radost posledním nákupem - ale o tom až zase příště!
A tak už si dávám věci z pásu do tašky a v tom se mě pokladní zeptá, jestli si nechci koupit srdíčko na pomoc dětem. Tak jasně, proč by ne, pamatuji si, že některý rok jsem si srdíčko také koupila - ještě ho mám nalepené na ledničce, krásně drží a ani se nestačilo moc oloupat. Třicet korun není žádná závratná částka, a pokud se do Lidlu dostanu ještě v příštím týdnu, ráda si koupím ještě jedno. Tak nějak mám v tento obchod a s tím co nabízejí velkou důvěru, působí na mě ve srovnání s jinými řetězci solidně.
Styl samolepky je asi každoročně stejný, protože na ledničce mám úplně stejné srdíčko. Tak teď tam budou dvě.
Letos se koná již šestnáctý ročník této sbírky ve spolupráci s Lidlem. Srdce dětem pomáhá handicapovaným, nemocným, a také opuštěným dětem v České republice, které se ocitnou v těžké životní situaci a potřebují pomoc jak finanční, materiální nebo jinou. Výtěžek putuje rodinám nemocných dětí a slouží právě na nákup léků, zdravotních pomůcek, rehabilitací či ozdravných pobytů.
Každý rok Srdce dětem představí devět příběhů, devět konkrétních dětí, které neměly jednoduchý start do života, a které potřebují pomoc. Když to vezmu v kontextu dnešní demonstrace za nezávislost České televize - kdyby se raději ty miliony věnovaly místo tvorby nesmyslných pořadů právě sem, pro děti a to, aby měly i navzdory svému onemocnění hezké dětství. Protože každé dítě má nárok na to být šťastné, a pokud to z nějakého důvodu nejde, je to velké neštěstí.
Na stránkách Srdce dětem je zatím sedm reportáží, celkem jich bude devět, ale dvě se ještě připravují.
"Doteď je pro mě strašně náročný vidět jakýkoli dítě, který je zdravý, i když to všem strašně přeju..." Hned na začátku reportáže zazní srdceryvná slova maminky malé Natálky.
Natálky maminka měla první tři měsíce naprosto ukázkové těhotenství. Jenže pak jí lékaři objevili hematom - což je krevní sraženina, a může dojít k odloučení placenty a vážným komplikacím. Takže maminka skončila v domácím léčení a ve všem se spoléhala na manžela. Musela být v absolutním klidu, muž jí pomáhal i na toaletu. Později hematom zmizel, ale ve 27. týdnu začalo mamince tvrdnout břicho.
Došlo tedy k předčasnému porodu císařským řezem. Holčička vážila jeden kilogram a skončila hned po narození v inkubátoru. Přesto ale měli rodiče možnost "klokánkování," což je přikládání dítěte na hruď rodiče, což je výhodné jak pro zdraví rodiče, tak i miminka - výrazně se tak utlumuje hladina stresových hormonů.
Bohužel další komplikace nastala u maminky. Po porodu se jí v děloze rozjela ošklivá infekce, která ji ohrožovala na životě. Musela ihned na operaci, která trvala tři a půl hodiny. Naštěstí vše dopadlo dobře.
Jenže po pár dnech začala Natálka krvácet do mozku. Krvácení bylo poměrně velké a lékaři měli velký problém jej lokalizovat. Nebylo tedy jisté, zda krvácení postihlo mozeček, mozkovou kůru či některou z hemisfér... Po více než hodině se lékařům podařilo situaci "stabilizovat." Jenže rodiče nevěděli, na co se vlastně mají připravit. O svou holčičku se v nemocnici učili starat a žili ze dne na den.
Domů se všichni vrátili po třech měsících. Natálka měla ale opožděný vývoj, špatně navazovala oční kontakt - za což mohla ale i operace, která jí byla provedena na obou očích. Rodiče měli samozřejmě strach, aby Natálka zvedala brzy hlavičku, tedy pěkně pásla koníčky, a rodiče museli opravdu intenzivně s holčičkou cvičit, aby dokázala věci, které jsou pro zdravé miminko úplně přirozené...
V půl roce Natálka podstoupila operaci hlavy, jelikož lékaři se báli, že jí hrozí hydrocefalus, "vodnatelnost mozku." Skutečně bylo potřeba do hlavy zavést "malý kanálek." Od čtyř měsíců do roku a půl Natálka cvičila intenzivně Vojtovu metodu. A velká změna je, že děvčátko ve třech letech konečně chodí. Snaží se tančit, jezdit na kole - ale má bohužel problémy s rovnováhou, takže často padá. Tohle je následek krvácení do mozečku - ten ovlivňuje rovnováhu.
A Natálka se i více rozmluvila. Jenže pořád je tu nejistota, jak bude vývoj holčičky pokračovat. Nezbývá než držet palce, doufat a věřit, protože Natálka je moc hezká a veselá holčička...
"Já jsem se na něj hrozně těšila. My jsme na něj čekali a já si myslela, jak si užiju mateřskou. Jenže od začátku jeden velkej stres a strach..." Adámka rodila maminka akutně císařským řezem v době, když už deset dní přenášela a miminku nečekaně padaly ozvy. Chlapečka museli na sále křísit.
Bohužel měl problémy s dechem, takže ihned putoval na novorozeneckou JIP. Další vada se projevila na srdci, a když už maminka mohla být s Adámkem na pokoji, měl problémy s pitím mléka. Několik dní byl Adámek na JIP, posléze ještě strávil nějakou dobu v porodnici. "Už tehdy jsem cítila, že něco není v pořádku..."
Celé šestinedělí a celkové tři měsíce od porodu byly pro maminku velmi náročné. "Nemohla jsem ho nakrmit, pořád brečel, protože ho bolelo bříško a já nevěděla, jak mu pomoct. Vypadal hrozně, byl bílý, hubený, neprospíval, nepřisál se, z lahvičky pil málo a vlastně vůbec neměl hlad."
Fyzicky také vůbec neprospíval, a ono není divu, že... Nevyvíjel se jako miminka jeho věku. Od konce třetího měsíce rodiče také cvičili Vojtovu metodu, ale to bohužel nepřineslo žádný výsledek. A to už bylo jasné, že je tu nějaký problém, protože lékaři měli jasno v tom, že tohle musí zabrat rychle. Adámek dostal kvůli zploštělé hlavičce speciální helmu. A rodiče se nakonec rozhodli oslovit ještě jednoho chiropraktika.
Ten zjistil, že chlapeček má zablokovanou celou páteř, a nejvíce rodině pomohl. Adámek se začal rozvíjet, a konečně začal dělat "nějaké" pohyby. Začal se mírně plazit, ale co chiropraktik odmítl, tak že pro Adámka není Vojtova metoda vůbec vhodná. A tak začalo kolečko zkoušení různých dalších metod. Maminka se dále snažila přesvědčit lékaře, že její syn není v pořádku. "Chlapci jsou línější," tohle slyšela snad stokrát.
Chtěla nějaké speciální vyšetření, nebo třeba pobyt v lázních. Marně. Po prvních narozeninách začal navíc Adámek několikrát za den protáčet oči. Rodiče si to natočili na telefon a ukázali to neuroložce. Té připadalo, že si chlapec jen "hraje," přesto rodiče nakonec poslala na vyšetření EEG. To prokázalo, že je chlapeček vývojově velmi opožděný.
Následoval pobyt v krčské nemocnici, kde Adámek absolvoval řadu dalších vyšetření. Až genetické testy odhalily velmi vzácnou a ojedinělou "deleci genu HNRNPU." Lékaři nemají moc příznivé prognózy. Do normální školy nikdy nepůjde, nebude chodit, nebo začne pozdě, a také bude pravděpodobně trpět epilepsií, hypotonií, a také mentálně nemusí být vše v pořádku...
Rodiče se konečně po roce dozvěděli, proč je Adámek "jiný." Dnes má Adámek tři roky, rodiče se mu intenzivně věnují a mají radost z každého pokroku. Doma chodí hezky, ale venku ujde jen pár metrů. Vůbec nemluví - není ani žádný náznak řeči, je plně na plenkách a strava se mu musí mixovat, protože tuhé jídlo není schopen pozřít. A z jídla sní vždy jen trošku...
Maminka má z budoucnosti hrozný strach. Genetická epilepsie, kterou Adámek trpí, se velmi těžko léčí. Dvakrát už byli kvůli tomu v nemocnici - jedny léky zabraly na týden... "Nejsme už nejmladší a on tady jednou zůstane sám. Co s ním pak bude?"
Chlapec je tedy nejspíš jedináček, jediné, vymodlené dítě, které měli rodiče nejspíše ještě po čtyřicítce, a takové neštěstí...
Je fajn, že jsou takové sbírky, ale potřebných dětí je hrozně moc. Alespoň nějaké případy jsou medializované, a finanční pomoc určitě pomůže alespoň částečně. Od té doby, co jsem taky máma, tak mi tyhle případy opravdu trhají srdce, a kéž by všechny děti světa byly zdravé a šťastné...
A co Vy? Přispíváte také pravidelně na nějakou sbírku? Znáte Srdce dětem? Koupili jste si také v Lidlu srdíčko? Napište mi do komentářů!
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji hezké mrazivé dny, Vaše Eliss ♥
Občas přemýšlím , jestli kdyby byly takový sbírky za mě by mě rodiče taky někam takhle přihlásili . Moje generace postižených dětí takovou možnost vůbec neměla a taky žijeme . Obecně si myslím,že těch sbírek je až moc a jde jen o to zaujmout . Spousta věcí lze řešit jinak než sbírkou , ale mám pocit ,že rodiče už rovnou vyhlašují sbírky , aniž by zkusili jiný možnosti . Jde jen o vyvolání emocí a asi to cílí i právě na matky malých a zdravých dětí ale už se nepíše , že třeba dotyčný dítě je ve více sbírkách , nebo, že rodiče nejsou zrovna chudý a mohli by si to zaplatit . A to píšu jako někdo , kdo ví , jak to chodí .
OdpovědětVymazat