Jak nemít doma muzeum?

Každého z nás ovlivní prostředí, ve kterém vyrůstáme, přebíráme návyky z dětství a v mnohém také kopírujeme chování svých rodičů. Někdy je to fajn, a někdy zase ne. Co se týče třeba úklidu, tak mám dojem, že máma byla v tomto ohledu tak nějak normální. Žádné přehnané, chorobné uklízení, ale taky jsme se doma nebrodili ve špíně. Co byl problém, tak tedy to, že mě doma nikdy nevedla k žádným domácím pracím. Nenechala mě vynést koš, neukázala mi, jak správně prát a žehlit, a o vaření jsem nevěděla vůbec nic - máma totiž doma nikdy nevařila, tuto část chodu domácnosti měl na starost totiž táta. 

Pravidelně jednou týdně jsme s mámou chodily k babičce, tedy za mámou mojí maminky. Babička žila v domku kousek od nás, pěšky je to tak deset minut. Babička po smrti dědy žila se svým synem - tedy mým strejdou - který je autista, už několikrát jsem tu o něm psala. A babička už po té sedmdesátce začala mít jakousi "nemoc," a to hromadění věcí. A to přímo chorobně. 

V sobotu či v neděli jsme tam tedy s mámou chodily spíše než na návštěvu uklízet. Máma tedy uklízela sama, po mě nic nechtěla, tak jsem seděla v křesle a četla si časopisy, případně jsem si hrála venku na dvorku. Babička opravdu nechtěla nic vyhodit. Plno časopisů, knihy, to vše se kupilo na jedné hromadě. Dalším problémem byly třeba různé výstřižky z káv a dalších obalů - babička to kdysi někam poslala a schovávala si to v marné naději, že jednou něco vyhraje. Takže ve "světnici" byly časopisy, knihy, vše naskládané u zrcadla. Knihy byly dále na skříni, pod postelí a v šuplících. 

Co babičku hodně bavilo, tak nakupování hrnků a skleniček. Jasně, ono je to pěkné, líbivé, ale kolik nádobí doma člověk reálně potřebuje? A když už je nějaká větší oslava přeci není problém si jej někde vypůjčit... Takže i nám babička každou chvíli darovala nějaký hrnek či sklenici a opravdu toho bylo hrozně moc. 

Věci, které babička reálně nepotřebovala, ale přesto pro ni byly nějakým způsobem důležité a hrozně na nich lpěla. Když se příliš obklopujeme věcmi, také to není vůbec ku prospěchu, právě naopak. A teď mám třeba obavy, že moje máma dopadne stejně, protože když k ní přijdu na návštěvu, je to jeden velký chaos, posledně jí Julinka málem počmárala jakési úřední dokumenty, které se válely na jídelním stole. Já tohle nemám ráda, když se válí papíry všude možně, doma to mám ve složkách a uspořádané. 

To, že lpíme na některých věcech a máme k nim citový vztah je v pořádku jen do určité míry. Pohlednice a suvenýry z dovolených, jasně, to je v pohodě. Jenže chorobné hromadění třeba sklenic, obalů - jak to dělala moje babička - ale i těch časopisů, to není v pořádku. U nás na vesnici bydlel starý pán, který se po smrti své manželky tak trochu zbláznil. Vozil si domů věci z kontejnerů, nic nevyhodil, doma pak měl jen uličky, odpadky a harampádí bylo všude. Když starý pán zemřel, zjistilo se to až po několika dnech, když neotvíral pošťačce. 

Trvalo několik týdnů, než byl dům vyklizen, u domu stál kontejner a bylo to práce a práce. Dům je dodneška prázdný, zdědil jej syn starého pána a ten o něj nemá zájem, takže za pár let z něj bude ruina. Až takhle se to bohužel může zvrtnout, pán zůstal sám, opuštěný, a tyhle věci mu nahrazovaly něčí společnost. Tohle je hrozně smutné, ale bohužel se to děje u starých lidí poměrně často. 

Já jsem naopak typ člověka, co nerad cokoliv skladuje, hromadí - ale kdoví, jak to bude ve stáří? Co je ale pravdou, tak když vypukla třeba pandemie, měla jsem přímo chorobnou potřebu nakupovat toaletní papír a kuchyňské utěrky. Doma jsem tehdy měla zásobu na několik měsíců - ale to spíše souviselo s nějakou potřebou se předzásobit, kdyby "něco." Ale teď už nakupuju tyto věci s rozumem - spíše se mi stane, že najednou dojde, nikdo nakoupil do zásoby, takže honem do večerky... Ale zrovna tohle jsou věci, které tak či tak jednou upotřebíme. 

Co ale mám ráda, tak tedy jsem knihomol. a moje knihovna praská ve švech. Ale knihy mám výhradně v policích, neskladuji je nikde jinde, což mi ale dává také spoustu možností. Můžu si knihy kombinovat podle barev nebo podle žánrů, ráda si s tím hraji. Nedám ale dopustit na starou sběratelskou edici KOD - knihy odvahy a dobrodružství, tyto mají vyhrazené v mé knihovně hned dvě okýnka. A protože knih je hodně, nosím je do knihobudky nebo nové přečtené tituly do knihovny. Je mi to líto, ano, ale nehodlám se nechat těmi knihami zaskládat, což by se stalo, pokud bych tuto vášeň nekočírovala. 

Další věc, které se spousta z nás nechce vzdát je oblečení. Já ráda nakupuji v second handech, někdy se tam dají najít nové, krásné kousky, ještě s visačkou! A musela jsem také zkorigovat to, kolik má hraček Julinka. To si pořád říkám - tohle je tak pěkné... Ale ne. Pokud si s hračkou nehraje, tak nač ji tu budeme mít? Chrastítka, gumové knížky, věci, které měla v postýlce. U nás ve městě je také re-use centrum, kde vždycky ty věci odnesu. 

To stejné se týče oblečení. Jenže tady je problém. Oblečení vyperu, roztřídím - dříve, když švagrová pracovala na porodním, jsem jí to tam dávala. Ale teď pracuje jinde, takže bych ráda oblečení dávala do kontejneru na oblečení, který stojí u naší sámošky. Jenže ouha. Nevím, jak často ten kontejner vyvážejí, ale on  je snad pořád plný! A to ani nemluvě o tom, že je kolem něj často nepořádek - je tam sice cedule, že prostor je snímán kamerami, ale to bude nejspíš vtip, protože co dokáží některé "existence" udělat s oblečením z kontejneru je vážně nevídané. 

Zrovna tohle je třeba fajn, pokud jde oblečení pro potřebné, bohužel ale nemám iluze o tom, jak to v třídírnách oblečení asi tak chodí. Já si třeba oblečení vážím, také mám k některým kouskům citový vztah, a právě i to nakupování v second handu pomáhá udržitelnosti. 

No a suvenýry z cest či jiné takové věcičky, tohle mě nebere, raději si udělám spoustu fotografií, než abych si nutně musela něco odvézt domů. Z nostalgie si ale třeba schovávám svoje sešity ze střední - ze základky mi nezbylo nic, ani žákovské knížky, a tohle mě zrovna moc mrzí, protože to by byla hezká památka a připomínka starých časů... A ani vlastně nemám žádné vázičky - jednu velkou na květiny, ozdůbky a tak. Na stěně v obýváku mám tři obrázky, v ložnici jeden památeční s kočkami. Ještě jsem zapomněla zmínit hodiny v obýváku. Dříve jsme měli ještě jedny v kuchyni, ale jak se porouchaly, tak jsme nové nepořídili. Jedny ručičkové hodiny v bytě bohatě stačí. 

Oblečení mám ráda složené, porovnané, ráda žehlím - ale jen trička, případně někdy košile. A pokud už je nějaké oblečení v hodně špatném stavu, nemusí se nutně hned vyhodit, ale poslouží ještě nějakou chvíli jako hadřík. 

Je pravdou, že s malým dítětem nelze mít nikdy stoprocentně uklizeno. Ale když těch hraček není tolik, není potřeba toho tolik uklízet, a hlavně Julinka nemá zahlcenou hlavu neustálými novými vjemy. Každou chvíli má totiž jiného oblíbence - kostky, plyšový polštářek, a úplně nejraději má nafukovací příšerku do vany, které říká "hosini." 

My lidé jsme zaměřeni na konzumní způsob života - utrácet, spotřebovávat, vyhazovat, a tak pořád dokola. Ale vlastně nám toho stačí hrozně málo. Své o tom ví lidé, kteří již v životě přišli o všechno a naučili se vážit si maličkostí. Nedávno jsem na sociální síti viděla příspěvek, kde dojatá matka samoživitelka děkuje za pohovku a konferenční stolek, který jí někdo daroval. Věřím, že právě tíživá životní situace nás učí, jak si vážit mála, co máme, a pak třeba nebudeme mít nutkání lpět na úplných zbytečnostech. 

A i takový předzimní úklid skříně a třídění nepotřebných věcí pomůže k dobré náladě, protože u mě tohle u mě vždycky funguje. Loučení se se starými věcmi je osvobozující rituál, a to je strašně fajn, taková duševní očista a zklidnění. 

Každý to máme zařízené jinak, někdo se svých věcí nechce vzdát, někomu zase stačí méně, ale tady opravdu platí - méně je někdy více. 

A co Vy? Třídíte pravidelně nepotřebné věci? Nosíte přečtené knihy do knihobudky? A co oblečení, které již nevynosíte - dáváte je třeba do kontejnerů na použité oblečení? Myslíte, že může kazit náladu, když má kolem sebe člověk příliš mnoho věcí? Napište mi do komentářů!

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásnou polovinu listopadu, mějte se hezky, Vaše Eliss ♥