Říjnová pohoda

 Pokud je podzim hezký, bez velkých plískanic a studeného větru, užívám si ho plnými doušky. A zatím ten letošní přesně takový je. Ideální je, když prší klidně celou noc, a přes den je třeba pod mrakem, ale neprší. Jako třeba včera - v noci pršelo, přes den zamračeno, chladněji, ale tak nějak prostě fajn. Co na mě ale začíná doléhat, tak to, že se dříve stmívá, a rána jsou také tmavá, než vyjde slunce, je to celé takové ponuřejší. Vždyť ještě nedávno jsme chodily s Julinkou po sedmé hodině ranní ven si hrát, a teď je ještě tma... 

Začínám pociťovat podzimní únavu, ráno se mi fakt nechce vstávat, a i Julinka si poslední dny ráda přispí. A tak nějak si i všímám, že se jí chce méně ven, v létě se těšila, a teď mi už ráno, než jdeme na autobus, hlásí: "Zima." No, to někdy opravdu je, ale přesto chci, aby byla Juli alespoň na chvilku venku, ale když je doma přítel, už jsem nechala Juli párkrát doma a jela jsem sama. Prostě se jí nechtělo, a když je jí doma dobře, proč ne. 

Julinka si umí udělat tu správnou pohodičku. Natáhne se do velkého křesla, donese si polštářek, peřinu, pustím jí pohádku, a je opravdu spokojená. 

V minulém deníčkovém článku jsem psala, že cestujeme téměř bez kočárku. Já ho tedy respektive beru s sebou vždy, ale co je další novinka, tak Julinka už sedí v autobuse sama na sedačce. Teď jezdívá méně lidí, takže sedíme spolu. Když přijede autobus, naložím kočárek, Julinka si zatím vybere místo, jdu zaplatit, a většinou si sedne úplně dozadu, asi se jí líbí to, že je tam tolik sedaček. Akorát je někdy trochu úsměvné, že ráda putuje. 

Chce si pořád přesedat z jedné sedačky na druhou, tak když autobus stojí, nevadí to, ale pokud jede, tak ji učím, že musí hezky sedět, a co je také důležité, že nesmí špinit sedačky od bot a do ničeho nekopat. Má opravdu velikou radost, že může sedět na sedačce, má dobrou náladu, a ráda si v autobuse zpívá. 

Akorát musím zmínit jeden zážitek, který jsme měly někdy minulý týden. Už jsme jely domů, zase autobusem. Julinka byla už na nádraží při čekání protivná, a tak mi připadalo, že na ni jde spaní. Aktuálně jí roste zadní zoubek, někdy to ještě asi dost potrápí, bohužel se to nedá úplně předvídat, kdy to přijde. 

V autobuse nechtěla na sedačku, ani na klín, ani do kočárku. Ještě než autobus vyjel, dostala takový ten hysterický typ pláče, vzteklý, zuřivý, kdy ji prostě tlačí zub, do toho se jí chce spát, a v té chvíli nepomůže nic. Julinka není typ miminka, co by se chtělo pořád nosit, naopak, pokud jí není dobře, tohle ji naopak ještě rozdráždí. Takže mi bylo jasné, že to bude nepříjemná cesta. Julinka pořád nemohla usnout, pláč nabýval na intenzitě, nezabralo ani pití, hračka, knížka, nic. 

Jasně, z pozice spolucestujících chápu, že to není vůbec příjemné. Když jsem byla ještě bezdětná a jezdila jsem autobusem do práce, občas se prostě stalo, že dítě v kočárku brečelo. Poslouchat dětský pláč nebo křik je zkrátka otravné, drásá to uši, a v té chvíli máte chuť z autobusu vystoupit. A všechny pohledy se soustředí na matku a na dítě, které nejde utišit. 

Na mě taky lidé házeli ošklivé pohledy - vesměs jezdí touto linkou senioři a pár mlaďasů, kteří si dají sluchátka a tak nějak je jim to asi jedno. A v té chvíli se po mě lidi začali otáčet a já cítila, jak se začínám potit. A pak se do mě pustila jedna stará paní, mohla mít tak přes sedmdesát: "Paní, udělejte si něco s tím dítětem! Já nejsem povinna toto poslouchat, vezměte si to dítě k sobě přece, ne?" 

No tak pěkně děkuju za takovou radu. Jak jsem byla ve stresu, tak jsem si Julču k sobě vzala na klín. Jenže to bylo ještě horší. Řev, kopání, byla fakt v té chvíli úplně nepříčetná - jasně, já to už dávno znám, tohle se prostě několikrát do měsíce stane, pokud ji trápí zuby. Takže jsem Julinku vrátila zpět do kočárku. Stará paní po mě nevraživě koukala, ale neřekla už nic. A tak se přidala jedna Ukrajinka, které je asi čtyřicet, jezdí z hotelu, kde pomáhá v kuchyni, párkrát se semnou dala v autobuse do řeči. "Tak jí dejte dudlík, nebo něco, nee?" 

Paní si nenechala vysvětlit, že Julča je na dudlík velká - raději jsem ani nezačínala s tím, že jsem jí ho nikdy v životě nedala, to by asi nepochopila. Naštěstí po projetí druhé zastávky najednou klid, jako když utne. Julinka se vysílila křikem a celou cestu ani nešpitla. Já beru v potaz to, že tohle je pro ostatní spolucestující nepříjemné. Ale už si neuvědomí to, že takové řeči v té chvíli vůbec ničemu nepomůžou, já jsem ve stresu, dítě ve stresu, chápu, že to mohou být dobře míněné rady, ale ve výsledku to nepomohlo vůbec ničemu. A jak se na mě ta stará paní ještě škaredě podívala, když jsem vystupovala. 

Ono mě to spíš než cokoliv jiného zamrzelo, jak jsou někteří spoluobčané málo empatičtí. Nikdy bych si nedovolila nikoho, koho neznám, takto kritizovat a ještě mu radit, jak si uklidnit dítě, o kterém vůbec nic nevím... 

Ale lidi se rádi starají - už jsem se setkala i s konstatováním, že bych neměla jezdit do města tak často, proč prý jezdím každý den, protože kočárek zabírá místo v autobuse... Ano, tohle mi jedna "známá" opravdu řekla. Většinou jezdím opravdu každý den, na hodinku. Projít se, pročistit si hlavu. A proč by ne? Když budu sedět doma, zase budou lidé tvrdit, že děcko nikam neberu a ubírám mu tak kyslík! A kočárek v autobuse snad nemůže nikomu vadit, někdy jede ještě někdo další s kočárkem, ale řidič vezme v pohodě dva, ano, taky se mi dvakrát stalo, že mě nevzal, protože autobus byl prostě plný. Ale co na tom, i kdybych jezdila desetkrát denně do města, proč to někoho rozrušuje? To je fakt na hlavu, každý ať se stará sám o sebe. 

V minulém týdnu jsme si s Julčou vyrazily na menší procházku na Mlýnky. Máme to kousek, tak nebylo potřeba jet autobusem. Bylo trošku chladněji, tak jsme vyrazily hned po obědě, abychom si pak mohly hned zatopit a už si udělat pohodu. 

Nešly jsme celou trasu, jen kousek k odpočívadlu, ale na Julinku to bylo akorát, kus šla pěšky, kus zase v kočárku, ale byla moc šikovná, líbilo se jí, že vidí zase něco nového. Hned na začátku stojí mýdlárna a sklad dřeva, je to taková klidnější zóna, ačkoliv se tam teď dost staví, ale pořád je kolem pěkný kus přírody, a ty výhledy, nádhera. Julinka se zastavila u stáda býků, brodila se k ohradníku vysokou trávou, jak miluje zvířátka tak tohle ji upoutalo. 

Udělala jsem pár fotek, na chvilku jsme sedly, a vyrazily jsme domů, Julinka mi cestou usnula, takže to bylo fajn, že se tak unavila. Pokud to ještě letos vyjde, ráda tam znovu zajdu, ale uvidíme. 

Takový zajímavý večerní mrak - vidím v něm příšeru se zuby, která se chystá slupnout strom jako malinu... 

Včerejší návštěva knihobudky, detektivka z minulé recenze, tak snad udělá knížka někomu další více radosti než mně!

Nikomu nevymlouvám to, že nemá rád Halloween, pořád se setkávám s názory, že je to "americký kýč," tak budiž. Já jej v pravém slova smyslu také neslavím, ale líbí se mi ta výzdoba. Dýně, bubáci, bonbony ve tvaru dýní, dokonce se prodává i halloweenský toaletní papír s dýněmi, no, ale proč ne. Přijde mi to roztomilé, a tak jsem si v Penny koupila toto prostírání s bubáčky a dýněmi. Jedno podobné jsem už doma měla - akorát musí být z dosahu Julinky, protože ta teď maluje na všechno, co je v dosahu. 

A už dlouho jsem si neudělala radost novými knihami, nakupovala jsem v antikvariátech, a tak jsem se rozhodla podpořit místního pana knihkupce, bývalého pana faráře, který je strašně moc fajn. Malý krámek, který působí neuspořádaně, ale přitom útulně a domácky, a hrozně příjemně se tam nakupuje. Nechala jsem v obchůdku něco přes šest stovek, dvě knížky byly v pěkné akci, a jsem spokojená, protože jsem si zase udělala knižní radost. 

Edice Děsivý zeměpis z nakladatelství Egmont mě provázela celou základní školou a tyto naučné knížky psané zábavnou formou jsem prostě milovala. Fakta jsou podána zábavnou formou, nechybí komiksy, kvízy, a hlavně co je devizou těchto knih, tak naprosto úžasné ilustrace. Temná jezera nejsou výjimkou, je to taková zábavná naučná jednohubka na nudný deštivý večer. 

Písničky o zvířátkách pro děti jsem koupila Julince. Knížka mi náhodou padla do ruky, a když jsem zjistila, že jsem ji dotykem aktivovala, pomyslela jsem si, že to je znamení, a tak jsem ji koupila. A Julinka si ji zamilovala. Na každé dvojstránce je text písničky, ilustrace, ale hlavně tlačítko, které aktivuje písničku. Pásla ovečky, Kočka leze dírou, Já mám koně, Žežulička, Komáři se ženili. Julča má teď období "tany, tany," takže ráda tancuje, a nejraději samozřejmě se mnou. Takže si najde písničku, přijde pro mě a jdeme tancovat. 

Je pro mě lepší, že si pouští písničky z knížky, než kdybych jí měla půjčovat mobil, což nedělám, maximum je u nás televize, a právě knížka je na tohle úplně super, protože to není obrazovka, ale stará dobrá klasická kniha. 

Krvavý anděl, thriller a zároveň prvotina od francouzského mistra thrilleru. Od Francka Thillieza jsem již několik knih četla, líbily se mi moc, tak jsem zvědavá na tuto. 

Nedaleko Paříže je nalezeno znetvořené ženské tělo. K případu je povolán komisař Franck Shark, který si právě prochází svým osobním peklem. Před šesti měsíci totiž beze stopy zmizela jeho žena. Nový případ v něm ale znovu probudí zkušeného detektiva, který se zarputile pustí do pátrání. Brzy je však nalezeno další tělo a všechno nasvědčuje tomu, že další obětí by mohla být i Sharkova manželka... 

Podle anotace mi to přesně padlo do vkusu, letmo jsem projela databázi knih a dost čtenářů tam zmiňovalo, že kniha je poměrně "drsná a brutální," no tak uvidím, protože zrovna hektolitry krve a příliš naturalistické popisy mi zase poslední roky také nedělají moc dobře, tak uvidím! 

A Sebemilenec mi udělal coby knižní úlovek největší radost. Bohužel Simona Monyová neměla jednoduchý osud, a toto se hodně odrazilo i v její tvorbě, a myslím, že už ten název knihy hovoří za vše. 

Libuše je padesátiletá majitelka psího hotelu. Po finanční stránce je zabezpečená, protože podnikání jí vynáší, ale v osobním životě se cítí osamělá. Má sice spoustu kamarádek, ale chybí jí láska... Kamarádky za ni proto podají inzerát. A tak se Libuše seznámí s Otmarem. Libuše se zamiluje jako malá holka, protože Otmar je okouzlující, šarmantní, dokonalý v posteli... 

Jenže když opadnou růžové brýle zamilovanosti, pád na zem bude opravdu tvrdý a prudký! 

Asi to nebude úplně příjemné čtení, román obsahuje autobiografické prvky - ale to v době vydání, v roce 2006, ještě vůbec nikdo netušil... Boris Ingr se také skrýval pod maskou dokonalého muže a manžela, ale za zavřenými dveřmi domu se děly hrozné věci, a manželství skončilo tragicky. Asi to nebude úplně příjemné čtení, ale Monyová má takový lehce sarkastický styl psaní, tak uvidím! 

To bude pro dnešní článek vše. Teď už jen doufám, že nás nesemele nějaká podzimní viróza, hlavně, ať zůstane zdravá Julinka, to je nejdůležitější. Užívejte krás podzimu, děkuji Vám za přečtení a komentáře, mějte se hezky, Vaše Eliss ♥