Nebezpečné čumilství

Dnešní článek se bude týkat dopravních nehod a jiných vážných zranění, kdy se projevuje jeden zvláštní psychologický fenomén, který ale může někdy skončit opravdu ošklivě. 

Když mi bylo asi tak devět nebo deset let, stala jsem se svědkem dopravní nehody. Kamarádka Pavla se svým sourozencem Pepou chodili tenkrát ještě do školní družiny. Já končila o něco dřív, ale na ten den, bylo to nejspíš někdy na jaře, jsme byli domluvení, že se sejdeme u nich doma a budeme hrát hry na počítači nebo koukat na filmy. Asi jsem se doma nudila, protože jsem vyrazila na kamarádku čekat na kamenný most. Fakt si to dodnes pamatuju, některé detaily. 

Už jsem viděla, že kamarádka jde po chodníku. Vesele jsem jí zamávala, a tak popohnala bráchu, ať jdou rychleji, že čekám. Tak přeběhli cestu, všechno v pohodě. A za nimi utíkal ještě Petr, o rok mladší, který bydlel jinde. A Petra najednou srazila motorka. Nepodíval se přes cestu, a jediné, co si vybavuji, je letící taška s pitím, která Petrovi vyletěla z ruky. Hrozná rána, šok, koukali jsme na sebe. Rychle jsme utíkali k Pavle domů pro rodiče, ale když jsme přišli zpátky, na místě už byl někdo dospělý a i ten motorkář Petrovi pomáhal.

Tak jsme tam stáli a koukali, co se bude dít, a já doufala, že bude s Petrem všechno v pořádku. Na místě se mezitím začal srocovat dav sousedů, řidičů a všech, co šli kolem. My tam s Pavlou a Pepou stáli nějakou dobu taky. Fakt si pamatuju, že těch lidí bylo čím dál víc, dokonce mě někdo okřikl, když jsem lezla za svodidla u cesty: "Copak nebylo toho neštěstí dneska dost? Okamžitě slez!" No tak jsem tenkrát poslechla, a hrozně jsem se styděla. 

Petra odvezli do nemocnice, nic vážného se jemu ani motorkáři nestalo, měl tuším otřes mozku a ani už nevím, jestli něco zlomeného, ale každopádně vyvázl bez trvalých následků. Tehdy jsem si říkala, jestli jsem to nějak nezpůsobila tím, že jsem na kamarády zamávala? Petr se totiž loudal pak za nimi, a možná, kdyby drželi stejně krok, tak... Ale Pavla mi tvrdila, že ne, protože šel až za nimi, a to zamávání s tím nemělo nic společného. Tak snad je tomu opravdu tak. 

A tady už se právě projevil ten fenomén "čumilství." Někde se něco stane, jsou tam lidi, jdu se taky podívat! Mimochodem on ten kamenný most, kde se to tehdy stalo, mám skoro u domu - bydlím v bytovce, kde dřív bydlela kamarádka Pavla, jen ve vedlejším bytě. A on ten kamenný most je složitější na to, jak na něj správně najet, a nezkušený řidič si tady už tolikrát odřel auto - v létě když sedávám u mámy na zahradě, mám to z první ruky, protože babička bydlela hned vedle kamenného mostu... 

Vloni se tady stala další autonehoda. Tentokrát mladý kluk a motorkář. Kluk čerstvě osmnáct, v novém autě, najížděl na most. A v tom ho zcela nepochopitelně chtěl předjet právě motorkář, a bylo to. O nehodě bych nevěděla nebýt toho, že jsem slyšela přistávat vrtulník, a to už jsem se samozřejmě zvědavě koukala z okna. Nešla jsem se podívat přímo tam, kde se to stalo, ale ano, vyběhla jsem z domu a zdálky jsem viděla sanitku, hasiče a ten vrtulník, kolem stojící lidi. 

Ale co. Proč bych tam měla chodit, zvědavě se vyptávat, koukat na to? Stejně jsem se vše dozvěděla od tří lidí na druhý den, pak byly fotky z nehody i na internetu. Samozřejmě že člověka tak nějak zajímá, co se děje, ale něco mě brzdilo, ať tam nechodím, protože to není správné. Být tam v tu chvíli a čumět, co se děje. 

Ono to, že se jdeme dívat na následky autonehody a pokukujeme kolem, má svůj termín. "Morbidní zvědavost," a svým způsobem je to pro lidi v jistém ohledu přirozené, a nese se to s námi historicky. Staří Řekové chodili koukat na mrtvoly po velkých bitvách, ačkoliv věděli, že to co uvidí, není pěkné. Popravy, které se dřív konaly veřejně na náměstích, ty také přitahovaly davy. A zrovna minulý týden bylo oznámeno, že bude vysílána poprava Nidala Hasana, který byl zatčen v roce 2009.

Zatím jsou okolnosti nejasné, ale snad by americká BBC měla vysílat celý přenos živě - a má se jednat o popravu střelnou zbraní, což má být prvně od druhé světové války - jinak se popravy provádějí injekcí či na elektrickém křesle. A tak mi řekněte, kdo se bude koukat na to, jak střílí do člověka, byť ten Hasan není samozřejmě žádné neviňátko, ale vrah? 

Celý tento fenomén má ale z psychologického hlediska zajímavé vysvětlení. Když jedeme po nudné dálnici, a najednou se objeví majáky a světla, mozek se okamžitě přepne do stavu pohotovosti. "Stůj," křičí, "koukej se, děje se něco zajímavého!" Při vědomé volbě dívat se na něco hrozného a odpudivého, zároveň ale hrozně zajímavého - se v mozku aktivuje centrum odměny a potěšení. 

Tohle se děje z důvodu, který je starý jako samá evoluce. Smrt a zranění, to vše je pro mozek velkou nejednoznačností, a tak potřebuje vědět, jak to dopadne. Čekat až na konec jen proto, abychom se mohli vyhnout stejné situaci, či na ni být připraveni. Když naši předci našli v lese mrtvé tělo, tak samozřejmě pro své přežití potřebovali vědět, zda jej zabil predátor, jed či nějaká jiná nástraha. Protože jen tak se tomu mohli vyhnout. Je to podivné, ale nakonec to vlastně dává dokonalý smysl, že? 

Samozřejmě, vždy je na místě poskytnout první pomoc, případně zeptat se, zda mohu s něčím pomoci, pokud už je na místě nehody přítomen někdo další. Hlavně nepanikařit, že. 

Co je ale naopak zavrženíhodné, a co mi úplně pije krev, když o tom slyším ve zprávách, tak to, že si někdo následky autonehody, či dokonce mrtvé lidi natáčí na telefon, a pak to dává na internet. Tohle už je odporné a nelidské, a opravdu za hranou. Přítel pracuje v Německu a jednou byl svědkem toho, když policista vzal natáčejícího čumila násilím za ruku a táhnul ho za plachtu, kde asi nebyl moc pěkný výjev. Tohle na takové lidi jedině platí. V žádném případě by mě podobná věc nikdy nenapadla. Tohle je neúcta, zvrácenost, a absence empatie. A pokud to pak dá ještě na internet, jak se pak musí cítit příbuzní té oběti z auta? 

A ještě horší je, když řidiči či svědci natáčí záběry z autonehody, na místě ještě nejsou žádné záchranné složky. Nikdo třeba ani policii nebo záchranku nevolá, protože si to všichni natáčejí! Tohle už je opravdu choré a nenormální. 

V Německu je již zákon, který umožňuje pokutovat to, že někdo natáčí či fotí záznamy z autonehody. A tak mi řekněte, k čemu to danému člověku je? Opravdu je tu ta touha po senzaci, dát to honem na internet? Nebo na to pak po večerech kouká? Už k úcty k rodinám zemřelých či vážně zraněných by mě nikdy nic podobného nenapadlo. 

Další věc - tohle natáčení na telefon může komplikovat práci policie a záchranných složek, brzdit provoz, někteří lidé se neštítí opravdu ničeho, bohužel. 

Teď mě ještě napadl ten případ, kdy ty dvě holčičny vysílaly živě z auta, následně se stala nehoda, a video pak také uniklo na internet. Jasně, tohle byl exemplární odstrašující případ, ale stejně je to strašné a asi to nikdo více než jednou vidět nepotřebuje, já viděla jen to co bylo tenkrát ve zprávách a to mi bohatě stačilo, opravdu strašné. Ona ta "morbidní zvědavost" nás má prostě připravit na ty nejhorší možné scénáře - proto jsou pořád populární horory, true crime podcasty, které mnohdy nešetří těmi nejhrůznějšími podrobnostmi, a přece si to poslechneme, i když je to tak hrozné...

Já tento žánr v poslední době ve filmové podobě nevyhledávám, a když jsem byla třeba těhotná, přestala jsem hrát i hry na počítači, kde se třeba střílelo nebo byla krev, protože mi to kvůli rozhozeným hormonům dělalo vyloženě zle. Dříve jsem psala na tato témata i články na blog -nevyřešené a tajemné vraždy, ale u čtenářů se to nesetkalo s pochopením. Většina byla znechucená, nechtěli o těchto věcech číst, přišlo jim to příliš morbidní, tak jsem se na to pak vykašlala. Ale občas ještě něco podobného napíšu, i když v posledních letech je zaměření blogu více pozitivní. Teda doufám! 

Pořád bude asi v každém z nás tak trochu zakořeněná touha po tom "vidět víc," ale je jen na nás, jak s ní naložíme, protože někdy je "čumilství" v kombinaci s natáčením situace spíše na škodu a je to nevhodné. Je rozdíl mezi tím poskytovat první pomoc nebo jen koukat, že. 

Každopádně, v každém z nás hlodá tento červíček zvědavosti, a je jen na nás, zda mu dáme průchod, či ne... 

Děkuji Vám za přečtení, postřehy a komentáře, přeji krásný začátek pracovního a školního týdne, mějte se fajn, Vaše Eliss ♥