Lehké náznaky podzimu

 Začátek října, a pořád tu máme krásné babí léto. Rána a noci jsou ale už studené, takže už pravidelně každý den kolem čtvrté či páté hodiny večerní přitápím v kamnech. Letos jsme to s objednávkou dřeva mírně přepískli, něco máme už suché, vhodné na zátop, něco je čerstvé, a to necháváme venku pod okny. Ale ještě jsme to s přítelem úplně všechno neodvozili, a počítám, že to dřevo vyjde i do příští zimy, protože máme plný sklep, a ještě venku je toho taky mnohem víc, než jsme zvyklí. Co se nám před lety rozbil plynový kotel, přešli jsme na tuhá paliva a tak je to fajn, ano, s dřevem je práce, ale líbí se mi, že už to máme zaplacené a do kamen si můžeme dát tolik, kolik tepla je nám zrovna vhod. 

Docela zábavné bylo mít při sklízení dřeva za pomocníka Julinku. Tak se zájmem sledovala, jak skládáme dřevo do koleček a pak jej skládáme o kus dál na hromadu. A tak jí asi nešlo na rozum, proč to děláme tak divně. To naskládané dřevo nám začala brát a dávat zpět do koleček. Většina sousedů topí také dřevem, a mají také otevřená okna ve sklepech dokořán, aby jim dřevo vysychalo. A tak Julinka začala z naší hromádky venku házet polínka do sklepa k paní sousedce. A pak nemohla pochopit, co udělala špatně. Tak jsme se tomu zasmáli - jak říkám, pomocník k nezaplacení! 

Posledních pár dní nechodíme s Juli ven tak často, jak bych si představovala. Nějak mi zpohodlněla, na procházky a celkově ven se jí moc nechce, a tak nějak si myslím, že je to částečně dáno i tím, že ji více oblékám. Když měla zase po delší době bundu, začala ji ze sebe vztekle tahat, to samé dělá s vestou, a čepice na hlavu vůbec nepřipadá v úvahu. Problém je i s pláštěnkou na kočárek, když prší, je to tragédie, Juli ten plast hrozně vadí a řve jako pominutá. 

Ale co je nová věc, a co mi dělá velkou radost, tak Julinka se už nechce tolik vozit v kočárku. Říká často "sama," což znamená, že by nejraději dělala všechno sama, což samozřejmě ještě nejde, ale ten kočárek už tolik nepoužíváme.

Tady je zrovna Julinka naštvaná, protože chce "sama." Ještě jsem to pár dní dělala tak, že jsem ji v kočárku naložila do autobusu, pak vyndala ven a posadila na sedačku. Ale to teď už taky nedělám. Ráno jdeme pěšky, tlačím kočárek a hlídám Julinku, je ukázněná, ví, že nesmí do cesty, a když zavolám "stůj," hned mě poslechne. Vysvětluju jí, jak se přechází na přechodě pro chodce, že se nesmí chodit do cesty, pokud jede auto. Je pravdou, že ty cesty na autobus i z autobusu se protáhnou, takže z domu vycházíme o dvacet minut dřív. 

Ale mám fakt velkou radost, že je Julinka takto samostatná, ujde i velký kus, v tom kočárku ji to nebaví, ještě když má nějaké jídlo, tak se zabaví tím, že jí, ale i v obchodech jde vedle mě. Kočárek je fajn, protože je to nákupní taška na kolečkách, vejde se toho do něj dost, v zimě asi taky budeme ještě častěji jezdit s ním, když bude mrznout a tak, ale počítám, že někdy příští rok už ho asi zrušíme úplně, ale uvidíme, třeba Juli bude chtít ještě lenošit a nechat se vozit... 

Julinka sedává vždy u okna, ráda kouká ven, a na fotce mi ukazuje, že si mám sednout vedle a koukat taky. Teď jezdívá méně lidí takže místo je, což je fajn. 

A takto jsme jely posledně k babičce. Julinka vzala ven papouška, a na mě: "Papu, sedět, tam." Papouška jsem posadila, ovšem Julinka byla spokojená až tehdy, když jsem papouška i připoutala.

Julinka si zamilovala seriál Žofka a její dobrodružství, respektive tedy tu úvodní znělku, "umbaba." A jak tam viděla zvířátka hrát na bubínek, to byl konec. Od té doby samé "umbaba," tu znělku jsem jí v televizi pouštěla i dvacetkrát za sebou, tak jsme tancovaly a zpívaly, no nečekala jsem, že zrovna toto se jí tak zalíbí. 

Tak prve bubnovala na plechovku, posléze vytáhla z kuchyňské linky pokličky a začala jimi nadšeně třískat o sebe, no hotový koncert! Tak jsem se druhý den zajela podívat do hračkárny na bubínky. Měli tam toho tedy dost, hotové sady, to mi přišlo vzhledem k věku zbytečné, a tento model stál i s paličkami sto korun. 

A ta Julinky radost, to bylo něco nepopsatelného. Tak teď často bubnuje, zpívá, a ráda tancuje, chytne mě za ruce a musíme se točit dokola. Tak třeba jí láska k hudbě vydrží a bude chtít třeba na něco hrát, ale je mi jasné, že toto se bude ještě měnit. 

V obchůdku s oblečením z druhé ruky a knihami mě zaujala tato obrázková knížečka o chození na nočník. Julinka moc dobře ví, k čemu nočník slouží, jen se prostě zasekla na tom, že tam nechce chodit. Někdy třeba i jo, ale nesundá si plenu, a když ji nechám doma bez pleny, tak to většinou neskončí v nočníku, ale kdekoliv jinde, nejlépe samozřejmě tam, kde se to vůbec nehodí. 

Julinka je jinak moc šikovná, ale s nočníkem pořád vedeme boj, ale věřím, že se to brzy zlomí. 

Ve čtvrtek jsme se šly projít za kravičkami do kravína. Hned vedle sídlí pošta, a já tam měla balíček, takže jsme spojily příjemné s užitečným. Telátka už v areálu nejsou, jen býci a pár dojnic. Julinka nadšená, to bylo pořád samé "bú, bú" nadšeně jim pohazovala seno a vůbec se kraviček nebála. Určitě tam zavítáme zase brzy znovu, protože si nejsem jistá, jak dlouho tam ještě krávy budou - celý areál se přesunuje o kus výš, takže to tam brzy bude opuštěné úplně. Je to velká škoda, protože i já jsem zde v dětství chodila, dívat se na telátka, tak mi to přijde hodně smutné... 

Stáhla jsem si do mobilu aplikaci na úpravu fotek a tady jsou některé "výtvory," posuďte sami... 

Opravdu zajímavé, co všechno dokáže jedna aplikace, jak si dokáže pohrát s fotkami a vylepšit je tak, že výsledek je někdy spíše bizarní a legrační - viz třeba miminko v kyblíku... Ale ta fotka Julinky v brýlích se mi líbí, konečně nějaká, kde tak hezky vyniknou její velká očka! 

V pátek přišlo velké překvapení, nečekaná zpráva od spolužáka ze školy. Byli jsme ve stejné třídě na učňáku, jen každý na jiném oboru, ale všeobecné předměty jsme měli společné. Sedávali jsme spolu v lavici, hodně jsme si sedli i názorově a dovedli jsme proklábosit spoustu času. I po konci studia jsme spolu byli v kontaktu, hodně si píšeme, ale naposledy jsme se viděli před třemi lety, to když byl Štěpán se svými kolegy u nás na trzích se stánkem. Pracuje v pivovaru kousek od Šumperku, takže to má k nám přes kopec docela daleko. 

A tak mi právě v pátek napsal, jestli se v sobotu nesejdeme na kávu. S rodinou jede na koncert místní kapely, ale začíná to později, a že tu bude kolem páté. Jestli tedy budu mít čas, že bychom mohli na chvilku sednout do kavárny. Přítel byl zase na víkend doma tak jsem se s ním domluvila, že pohlídá Julinku, a chvílí před pátou jsem jela autobusem. 

Bylo hezky, svítilo sluníčko, i přes pozdější hodinu to nebylo na bundu, vzala jsem si svetřík, to bylo akorát. Štěpán čekal v mé oblíbené kavárničce na náměstí. Seděl venku, tak jsem mu už zdálky mávala. Moc fajn přivítání, objali jsme se, dali jsme si pusu, objednala jsem si limonádu, protože na kafe už bylo pozdě, a hned jsme se dali do řeči. 

Jako bychom se viděli naposledy včera, za hodinku jsme probrali úplně všechno, vzpomínali jsme na školu, spolužáky, dozvěděla jsem se plno novinek o lidech ze školy, a probrali jsme plno dalších věcí. Bylo to hrozně milé setkání a tak mě to velmi zahřálo na srdíčku. 

A tak jsme si udělali i společnou fotku, protože kdoví, kdy se zase uvidíme. Hrozně milé setkání s bezva člověkem, fakt. 

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, užívejte ještě posledních pár slunečních dní a mějte se krásně, Vaše Eliss ♥