Přeskočit na hlavní obsah

Knižní recenze 456 Spolubydlící

 Autor: Beth O´Leary 

Žánr: Román, Romantický, Drama 

Mé hodnocení: 60% 

Obsah: Muž a žena sdílejí postel - přitom se nikdy nepotkali! 

 Tiffy se před pár dny odstěhovala od bývalého přítele Justina, a nutně potřebuje nějaký levný podnájem. Zatím přespává u kamarádek, ale tohle není dlouhodobě udržitelné řešení. Takže obchází byty za přijatelnou cenu, ale zatím nenašla žádný vhodný. Sehnat bydlení v centru Londýna není vůbec jednoduché. 

A tak ji nakonec zaujme inzerát, který sice působí poněkud zvláštně, ale ta cena je tedy opravdu hodně slušná. Jedná se o "sdílení postele" a bytu. Leon Twomey žije v bytě s jedinou postelí, a nutně potřebuje peníze. A jelikož pracuje převážně na noční směny, má v plánu nechat byt k dispozici od šesti večer do osmi ráno. Pracuje totiž jako ošetřovatel v léčebně nevyléčitelně nemocných, a pracovní rozvrh má pevně daný. Zato Tiffy pracuje coby redaktorka a editorka v malém nakladatelství, a tento rozvrh jí díky pracovní době vyhovuje. 

Celou záležitost ohledně pronájmu má na starosti Leonova přítelkyně Kay, a jak se zdá, díky tomu uspořádání se oba spolubydlící nikdy nepotkají. Tiffy se rozhodne nabídku přijmout, zatím podepíše smlouvu na půl roku, a pak se uvidí. Jejich přátelé si myslí, že tohle šílené uspořádání nemůže fungovat - navíc dělit se o postel, to je přeci krapet zvláštní, ne? 

Tiffy má navíc i tak dost starostí. V práci teď začíná nový projekt - kniha o háčkování, která má tendence zaujmout širší okruh čtenářů, a její nadřízená Katherin, a zároveň kamarádka, se snaží o co nejlepší odvedenou práci. 

Zatímco Tiffy může po odchodu z práce "vypnout" a dát nohy na stůl, Leona se tohle moc netýká. Na oddělení nevyléčitelně nemocných nejde prostě odejít z práce a na vše zapomenout. Teď patří mezi jeho oblíbené pacienty starý pán, kterému nikdo neřekne jinak než "pan Prior." Nevyléčitelně nemocný muž, který prohrává boj s rakovinou, přesto doufá, že se ještě setká se svou životní láskou, jež potkal za války. Desetiletá dívenka Holly, která se statečně pere s leukemií. 

Leon chodí již několik let s Kay, a víkendy, které mají být vyhrazené pro Tiffy, plánuje bydlet u ní. Jinak si ale stále střeží svou nezávislost, a tohle není jeho jediné trápení. Mladší bratr Richie je ve vězení, ale dostal se do něj neprávem - byl usvědčen za ozbrojenou loupež, kterou ale nespáchal. A tak toho má na sobě naloženo až dost. 

Bizarní způsob spolubydlení dvojici zatím funguje, a ačkoliv se mnoho týdnů fyzicky nepotkají, nechávají si po bytě nalepené lístečky se vzkazy. Malé pozornosti - květiny ve váze, domácí uvařené jídlo, obrázky na stěnách, dvojice spolu začne navazovat vztah prostřednictvím vzkazů na lístečcích. Jenže jednou se přeci potkat nevyhnutelně musí, ale než k tomu dojde, čekají je mnohé peripetie. 

A jak rychle se můžou ze spolubydlících stát kamarádi, partneři, a nebo také úhlavní nepřátelé? Nic není totiž tak jednoduché, jak se zpočátku zdálo! 


Hodnocení: Spolubydlící jsem si vypůjčila v knihovně - podle názvu jsem tak nějak předpokládala, že půjde o thriller, tak jsem ani nečetla anotaci, takže až doma jsem zjistila, že se jedná o román pro ženy. Zase trochu odklon od oblíbené detektivky, ale zaujalo mě téma podivného spolubydlení, tak jsem se rozhodla dát knize šanci. 

Kapitoly jsou krátké, střídá se zde Tiffy a Leon, což je v tomto konceptu fajn. Tiffy je taková trochu potrhlá, extravagantní, má ráda výrazné barvy a netypický styl oblékání, zato Leon je takový tichý, nenápadný, spíše introvert, který kolem sebe moc lidí nepotřebuje. Takový klasický oheň a voda, protiklady, které se přitahují. Dost dlouho trvá, než dojde k prvnímu setkání, ale děj byl celkem svižný, bavila mě ta netypická lístečková konverzace - lístečky nalepení na lednici, na parapetech, zkrátka všude! 

Ale i když se dvojice dlouho nesetká, přesto se jejich osudy v mnohém protnou, a je jasné, že k setkání prostě musí dojít. Leon byl také podivínský, na muže, který dělá takovou náročnou práci, mi přišel velmi plachý a uzavřený, ale možná to byl důsledek toho, co vídával každý den v nemocnici. Tiffy je zase průbojnější, ale postupně zjišťuje, že si s sebou nese trauma ze vztahu s Justinem, který nemá defacto úplně vyřešený. 

Styl psaní svižný, přesto mi některé pasáže přišly klidné až moc, jakoby se to autorka snažila až moc natáhnout, protože je to takové omílání kolem dokola. Protože ono je jasné, jak by to celé mělo dopadnout, ano, ale cesta k tomu je poměrně trnitá. Někde za polovinou knihy autorka úplně přehodila výhybku a začalo se to celé moc míchat dohromady. Nejvíce mě bavila linka s bývalým přítelem Justinem a to, jak se to celé začalo působit nebezpečně, protože ne každý bývalý partner opravdu pochopí, že je bývalý, a také se tu nakouslo téma psychického zneužívání. 

Zápletka se ale stávala příliš překombinovanou, počáteční lehkost se někam vytratila, a musela jsem se do čtení spíše nutit. A taky už začínalo být jasné, jak to celé asi dopadne, a taky že ano, v odhadu závěru jsem se nemýlila. Přesto se jedná o příjemné, pohodové čtení, ale nechybí tu i trochu toho napětí, ale na můj vkus ho tedy bylo dost málo, no. 

Opravdu nenáročné, klidné čtení, postavy byly vykreslené fajn, co přímo nesnáším, tak jsou hrdinové nudní a ploší, bez charakteru, ale tady bylo těch emocí zase někdy až příliš... Taková romantická pohádka, ale proč vlastně ne. Zase jsem si přečetla něco trochu jiného, přesto to na více než šedesát procent dnes nebude. Nenadchne, neurazí, chválím originalitu za nápad se zvláštním spolubydlením,

Pokud máte rádi romantiku a vztahové propletence v knihách, tak knížku můžu doporučit, bude se Vám líbit. 

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, užívejte sluníčka, Vaše Eliss ♥

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Procházky a výlety

 Nejen v dnešních extrémně teplých a horkých dnech vyrážíme s přítelem na procházky. Většinou chodíme alespoň na menší procházku či výlet. Máme to štěstí, že bydlíme na vesnici, hned za domem máme pole a les, a je tam opravdu krásně.  Z tohoto důvodu jsem ráda, že bydlím na vesnici, a ne ve městě. Tam bych si asi zvykala už těžko, jsem zvyklá na ten kus přírody kolem a čistý vzduch bez smogů a jiných zplodin. Na procházkách také často fotím, ať už přírodu, nebo momentky s pejskem. A dnes bych Vám chtěla ukázat pár svých fotografických výtvorů. Většina je z loňského roku, ale něco málo i z letoška. První dvě fotky pocházejí z pole, které máme přímo za naší bytovkou. Tam chodíme nejčastěji na procházky se psem, tady jsem si hrála už jako malá a pořád Pro mě to místo má stejnou atmosféru a mám s ním spjato plno hezkých vzpomínek.  Tuto třetí fotku s plošticemi, které hodují na pavoukovi, mám opravdu ráda. Vyfotila jsem to náhodou po cestě do obchodu, když mě cosi upoutalo na...

Konec nouzového stavu?

 Včera proběhlo ve Sněmovně hlasování o pokračování nouzového stavu. Tentokrát ale premiér Andrej Babiš neměl od začátku vůbec jisté, že jeho návrh bude akceptován. Samotné jednání bylo dokonce přerušeno a premiér vyjednával s opozicí na případném kompromisu. K žádné dohodě ale nedošlo, a po zdlouhavých vyjádřeních politiků došlo k dalšímu neprodloužení nouzového stavu. Ten tedy v neděli večer skončí. Teoreticky by se tak měly otevřít obchody a služby. Do školy s velkou pravděpodobností děti nepůjdou, to už odmítl ministr školství. Děti půjdou do školy, až bude možné je několikrát týdně testovat. Nebo by se děti mohly rovnou testovat samy. Otázkou ovšem je, jestli nebudou děti u těchto domácích testů podvádět. V pondělí by se mohly rozjet i vleky. Na Seznamu se už objevila zpráva, že v pondělí všichni otevřou. No na druhou stranu, lidi na ty lyže stejně vyrazí, přes všechny zákazy a nákazy. Nikomu se už totiž nechce sedět doma. Nejsem fanoušek zimních sportů, ale vůbec se nedivím. ...

Nezpracované zážitky...

 Dnešní článek bude poměrně osobní, ale stalo se tento týden dost věcí, a mám prostě potřebu se z toho vypsat.  Přítel je už týden pryč, a od pondělí sem začala chodit každý den moje máma i se svým partnerem. Tak nějak mi prostě řekla, že když budu sama doma, musí sem každý den přijít a se vším mi pomoct. Jenže ono jaksi není pořádně s čím. Nakoupím si, sama si zatopím, dřeva do kamen i třísek tu mám nachystaných dost. Takže sem máma prostě vůbec chodit nemusela.  Nemám nic proti tomu, když mi přijde domů návštěva. Jenže máma mi začala být spíše na obtíž, pokud to  mám až takto napsat.  Vrchol všeho přišel ve čtvrtek. To mi přinesla bednu na dřevo s tím, že prostě nemůžu mít dřevo do kamen nachystané v obýváku. Prý jak to tu vypadá, když přijde návštěva... Podotýkám, že dřevo mám u kamen vyskládané do hraničky, kde to snad nikomu vadit nemůže. A že by mi sem domů chodilo tolik návštěv, to se rozhodně říct nedá... První problém byl tedy s dřevem. Druhý problém na...