Dnešní článek bude povídka, zase po delší době. Nepůjde o žádné strašidelné čtení, ale o příběh ze života, který se může stát každému z nás, a tak vlastně svým způsobem obsahuje tak trochu děs, ale tak trochu jinak. Doufám, že se Vám povídka bude líbit a přeji příjemné počtení!
Po dlouhé době jsem si dopřála dovolenou u moře. Nedávno jsem oslavila osmačtyřicáté narozeniny, šedivých vlasů mám mnohem víc, než si sama přiznávám, trápí mě křečové žíly a životní elán je tak trochu fuč. S manželem jsme se před deseti lety rozešli, děti odrostly a vylétly z rodného hnízda, a tak se jim snažím moc nemluvit do života, ačkoliv bych se ráda dočkala vnoučat. Mou největší náplní je práce, doufám, že v ní vydržím až do důchodu, ráda čtu, a sleduju nekonečně seriály v televizi.
Tahle dovolená je pro mě po delší době opravdový balzám pro duši. Sice je to pro jednoho člověka drahé, každý hotel si účtuje i prázdné lůžko, ale tak co už. Dcera Andrejka se nabízela, že pojede se mnou, ale to jsem striktně odmítla. Dostane sotva týden volna, a měla by si jej užít se svým přítelem, a ne s mámou, na tohle už obě nemáme věk!
Právě jsem s Andrejkou domluvila přes videohovor, a teď pozoruji pomalý západ slunce. Chorvatsko je opravdu nádherné, vůně moře, písek, uklidňující šumění vln, to je... Z melancholie mě najednou vytrhne hlas, který na mě k mému údivu mluví česky, a to bez přízvuku. Takže krajan!
"Promiňte, ten západ slunce je tak magický. Jen si tady na chvíli sednu a zase vypadnu. Snad se nezlobíte, slyšel jsem češtinu a tak mám radost, že je tu někdo z naší malebné zemičky." Otočila jsem se a pořádně jsem si toho muže prohlédla. Příjemný hlas, vzhledově pohledný, pěkně oblečený, věkem tak lehce před čtyřicítkou, hm...
"Jasně, nikoho nečekám." Usmál se a natáhl ke mně ruku. "Daniel." "Anna." Potřásli jsme si rukou, a pak se rozhostilo krátké ticho. Nenápadně jsem si Dana prohlížela a cítila jsem se podivně nervózní. A tak nějak začala řeč mězi námi plynout sama, docela přirozeně a nenuceně. Daniel tu je sám, měl s sebou vzít kamaráda, ale ten si zlomil nohu. "Jsem stejně zvyklý žít sám, tak jsem si říkal, přece ten zájezd nenechám propadnout, škoda nevyužít příležitosti."
Přiznala jsem, že jsem na tom podobně. Děti jsou už dospělé, žiju v podstatě sama, a nechci se nikomu vnucovat. "O věk se já nestarám," prohodil, mírně se usmál, a v jeho modrých očích se objevily pobavené jiskřičky. Slyšela jsem ta slova až hluboko v hlavě. Taková nenápadná lichotka...?
"Zrovna z vás vyzařuje... Něco. Nevím, jak to popsat. Pohoda, klid, Ženskost, která těm mladým holkám úplně chybí. Máte hrozně krásné oči a úsměv." Celá jsem zjihla, protože podobné věci jsem neslyšela už celé roky. A tak jsme spolu hned ten večer skončili v mém hotelovém pokoji. Opojeni vínem a dusnou nocí, to vše bylo nezapomenutelné, už jsem nevěřila, že vůbec kdy zažiju něco podobného...
Daniel mi nosil snídani až do postele, vodil se se mnou po pláži za ruce a každý den mi v cukrárně koupil nějaký zákusek. Cítila jsem se zase jako žena, obletovaná, žádoucí, milovaná...
Když jsme se po konci dovolené loučili a každý nasedali do svého letadla, slíbil mi: "Tohle nekončí. Zavolám ti a hned o víkendu jsem u tebe, Aničko." Vášnivě jsme se políbili a já v letadle cítila motýlky štěstí, kteří se tam slastně třepetali.
Kolegyně v práci si nemohly nevšimnout změny, která se se mnou odehrála, a dočkala jsem se i pár peprných poznámek. Dan mi psal a volal několikrát denně, vykládal mi o svém dni a o tom, co plánuje na náš víkend. V pátek opravdu přijel a přivezl mi kytici růží - pamatoval si, že je mám nejraději.
Rozhodla jsem se pozvat děti k nám v sobotu na oběd a hned jim Daniela představit. Byla jsem si jistá, že budou nadšené, že máma je konečně šťastná, že vylezla z té své ulity smutku a také lehké zatrpklosti. A také jsem si říkala - uvidí, že máma má ještě nějakou hodnotu, a je krásná žena... Jenže to dopadlo úplně jinak. Dan se snažil, vyprávěl historky, ptal se syna na jeho práci. Ale čím více se snažil, tím více jsem z dětí cítila nechuť. Andrejka jej sledovala analytickým pohledem a Adam odpovídal jednoslabičně.
Když se po obědě Dan nabídl, že zajde pro zákusky, už jsem se neudržela. "Co to tady předvádíte? Nechcete mi něco vysvětlit?" Andrejka si povzdechla. "Mami, copak nevidíš, jaké tu hraje divadlo? Zkouší všechny triky, ale mně z něj naskakuje husí kůže! Je hrozně kožený a umělý, jako voskový panák!" Adam suše poznamenal, že Danovi nevěří ani dobrý den. Byla jsem zklamaná a rozplakala jsem se. Copak děti nevidí mé štěstí?! Oba odešli ještě před příchodem Dana zpět domů, což mě mrzelo snad nejvíc.
"Ale Aničko, neplakej. Oni mají strach, že jim tě vezmu, jsou na tebe moc fixované, to je celé! My přece víme, co k sobě cítíme, ne?" První dva měsíce byly jako z pohádky. Dan u mě trávil každý víkend, a prý se do Olomouce ke mně nastěhuje natrvalo. Pak ale přišel říjen. Dan začal být nervózní, neustále odbíhal někam s telefonem a mračil se. "Děje se něco?" ptala jsem se. "Nic, co by moje dušička musela řešit. Jen nějaké problémy v bance."
O týden později dorazil s hlavou v dlaních. Prý ho jeden ze společníků ve firmě podrazil. Banka zablokovala účty a nemá přístup k penězům, dokud se to nevyřeší. A Dan potřebuje doplatit materiál. "Jde o osmdesát tisíc." "Já ti samozřejmě půjčím, lásko, to je samozřejmé..." Objal mě tak pevně, až jsem nemohla dýchat, a zase tu byl můj usměvavý milující Dan.
V listopadu se pořád nic nevyřešilo a bylo potřeba zaplatit dalších padesát tisíc. Pak hrozilo, že mu exekutor vezme auto, kterým ke mně jezdí. To jsem nemohla dopustit, a tak jsem si vzala rychlou půjčku. Celkem to už bylo přes dvě stě tisíc korun.
Když jsem o tom chtěla mluvit, najednou se Dan úplně proměnil. "Ty mi nevěříš, po tom všem, co jsem pro nás naplánoval? Jestli ti nestojím za trochu trpělivosti, tak to nemá cenu." Nemohla jsem připustit, aby odešel, panebože, to ne!" Stala jsem se na Danovi absolutně závislá, na jeho dotecích, polibcích, a milování...
Když byl milý, cítila jsem se jako bohyně, a když se mračil, cítila jsem silnou úzkost. Byla jsem ochotná udělat cokoliv, aby mě zase objal a šeptal mi ta nádherná slůvka... Jenže peníze došly. Moje úzkost a strach o finance ho začaly obtěžovat. "Pořád se jen hroutíš, hystericky fňukáš! Vypadáš na šedesát!" To mě ranilo snad nejvíc.
Začala jsem o sebe víc dbát, nechala jsem si udělat od kamarádky nový účes, ale cítila jsem, jak se mi Dan vzdaluje. A pak... Najednou zmizel. Ze dne na den. Auto pryč, peníze pryč, jeho mobil nedostupný. Nechápala jsem, co se stalo. Velká rána do srdce a šok.
Až za měsíc jsem zavolala Andrejce. Našla mě vyhublou, uplakanou, a s kruhy pod očima. Zavolala Adamovi a vytáhli mě z toho, zaplatili za mě i dluh v bance. Donutili mě jít i na policii, ale nevidím to moc optimisticky.
Teď mám konečně klid. V duši. Dvě stě tisíc - to byla cena za mé letní dobrodružství. Zapomněla jsem na své stárnoucí tělo a na chvíli se cítila jako bohyně. Žádné povislé špeky, uvěřila jsem těm lžím o krásných očích. Další léto je pryč a teď přichází podzim. S dětmi o Danovi nemluvíme, moc se před nimi stydím a pomalu jim splácím dluhy.
Jsem šťastná za to, co mám, a víc už hledat nebudu. Jedno léto, a jak dovede člověka pobláznit...
Inspiraci jsem brala v "podvodných láskách," tedy kauzách, kdy muž okouzlí ženu a ta mu zcela zaslepena dává další a další peníze, přičemž si neuvědomuje, že vztah nestojí na reálných základech, ale na lži. Bohužel někdy žena dotyčného nikdy v životě neviděla, a stejně pošle všechny své úspory neznámému "princi."
Osud píše různé příběhy, že?
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, doufám, že se Vám povídka alespoň trochu líbila, mějte se hezky, Vaše Eliss ♥
Komentáře
Okomentovat