Další špatná zkušenost

Někdy v roce 2012 jsem se rozhodla, že bych potřebovala jít k psychologovi. Měla jsem za sebou poměrně složité období, co se týče situace v rodině, a potřebovala jsem si o svých problémech s někým popovídat. Ani jsem si tehdy nijak nepročítala na internetu, kteří odborníci u nás ve městě pořádně jsou. Věděla jsem, že na naší poliklinice sídlí centrum duševního zdraví, tak mi přišlo nejschůdnější se zaregistrovat tam. 

Absolvovala jsem průvodní rozhovor se sestrou, která si zapsala všechny osobní údaje do počítače, ptala se mě na spoustu věcí - rodinnou anamnézu, závislosti, bylo toho docela dost. A pak jsem dostala kartičku s termínem, bylo to tuším do dvou týdnů. Na kartičce bylo i jméno psycholožky, později jsem zjistila, že jich tam takto funguje asi pět, každý má přidělenou svou kancelář a klienty. 

Na to první sezení jsem šla se smíšenými pocity, víceméně jsem se ale spíše těšila. Že si budu mít konečně s kým popovídat, svěřit se, vypovídat se z problémů. Nevěděla jsem tehdy přesně, u jakých dveří čekat, tak jsem se posadila k těm hlavním, kde sídlila sestra a počítala jsem s tím, že si pro mě někdo přijde. To se záhy také stalo. Psycholožka se jmenovala Eva, mohlo jí být tak něco málo přes pětadvacet, podala mi ruku a odvedla mě do jedněch dveří. Místnost byla příjemná, útulná, s dvěma pohodlnými křesly a knihovnou. Vybrala jsem si menší křeslo, a opatrně jsem se rozpovídala. 

Jenže mi to celé přišlo takové... Divné. Eva sice působila celkem sympaticky, ale očekávala jsem něco trošku jiného. Ale dala jsem tomu šanci a objednala se na příští termín - objednala si mě asi zase tak o dva týdny později. Jako kámen úrazu mi přišlo ponejvíce to, že jsem nedostávala ze strany psycholožky žádnou zpětnou vazbu. Celou dobu se mi dívala přímo do očí, přikyvovala, dělala "hm," "ehm," a to bylo skoro všechno. Žádné doplňující dotazy, zájem o to, co jí vykládám. 

Ono by mě potěšilo i obligátní "jak se máte?" když jsem vešla do ordinace. Ale to také nepřišlo, jen "dobrý den," a "posaďte se." A tak jsme na sebe chvíli koukaly a já se rozpovídala. Jenže jsem stejně neříkala všechno, měla jsem pocit, že Evě nemůžu věřit. Pořád jsem se nemohla zbavit určité zábrany a nedůvěry. 

A tak když mi jednou sestra zavolala, že se sezení ruší, protože Eva je nemocná a mám si zavolat někdy příští týden, už jsem se znovu neozvala. Přišlo mi to zbytečné, spíše jsem se z těch sezení cítila frustrovaná a přišlo mi, že dávám energii do něčeho, co nemá žádný význam. Ty "terapie" mi tehdy nic nepřinesly, prostě čisté NIC. 

V roce 2015 přišla další terapie. Tentokrát jsem se objednala k psychiatrovi. Po dlouhé a zralé úvaze jsem naznala, že musím nějak začít řešit svůj problém s poruchou příjmu potravy - trpěla jsem tehdy mentální anorexií, tak nějak jsem to věděla, ale nechtěla jsem si to připustit. 

Psychiatrička se jmenovala Pavlína. Na terapie jsem chodila přibližně dvakrát do měsíce. Na prvním sezení si mě "proklepla," a došla k názoru, že mám skutečně anorexii. A tak se rozhodla mi napsat dvoje léky. "Jedny na dobrou náladu, aby se vám lépe vstávalo, a ty druhé zvýší chuť k jídlu." Tohle je přesná citace. 

Mirtazapin 15 mg jsem dostala na spaní - tyto tabletky měly zvýšit chuť k jídlu. A Citalon 10 na "dobrou náladu." Od každé tabletky jsem měla brát půlku. Tablety na spaní byly naprostá katastrofa. Brala jsem je dva dny, a konec. Ráno po probuzení totálně mimo. Ještě že byla sobota, protože kdybych měla jít do školy, nemohla bych fungovat. Motala se mi hlava, než jsem vůbec vstala, byl to výkon. Velkou chuť k jídlu jsem měla, to ano, vyjedla jsem půlku lednice. Ale pořád jsem byla mimo. 

A po vydatné snídani jsem šla znovu spát a vzbudila jsem se až někdy po obědě. Hrozné, cítila jsem se, jakoby mě někdo praštil kladivem. Takže léky na spaní už nikdy více. Ale ten Citalon mi zpočátku přišel fajn. Tedy respektive mi přišlo, že mi nic nedělá. Ale ony ty účinky byly pomalé a plíživé... Hrozně zvláštní byl pocit, kdy jsem si ráno vzala tabletku. Jakoby se mi v hlavě rozjely "písničky." A pak pohoda, klídek... 

Brala jsem léky přes dva roky. Když jsem šla k psychiatričce, jen mi psala recepty, něco si naťukala do počítače, ale chyběla mi nějaká hlubší interakce. Chtěla jsem si povídat, ale místo toho se ze mě stávala otupělá "zelenina." Jasně, léky mají mít nějaké účinky, ale začala jsem pociťovat velkou emoční otupělost. Nedokázala jsem být smutná, ale ani se radovat. Babička měla pohřeb a já necítila vůbec nic. Dalším, výstražnějším příznakem bylo šílené zhoršení krátkodobé paměti. 

Mistrová mi třeba na praxi zadala nějaký úkol, a já už za dvě minuty nevěděla, co po mně vlastně chtěla. Ve škole jsem se nesoustředila, zhoršil se mi prospěch, dokonce jsem dělala reparát. Když jsem přijela ze školy, nebyla jsem schopná fungovat. Přijela jsem domů - šla jsem spát. Spala jsem tak do čtyř, do pěti, pak chvíli pobýt s přítelem, trochu poklidit, a zase spát. Ale nic mě pořádně nenaplňovalo, nebavilo. 

Vlastně mi všechno bylo tak nějak jedno. A jako bonus - už úplná chuti k jídlu. Jenže psychiatričku tohle nezajímalo. Stěžovala jsem si na ty problémy s pamětí a jídlem, a tak mi tvrdila, že je to "ze stresu." A jediné řešení - zvýšit dávky léků! Perlička byla, když mi řekla, že léky na spaní mám brát po obědě, když po nich mám hlad. 

Tehdy se ze mě stala vyhublá, malátná troska, mívala jsem sebevražedné myšlenky a už jsem nevěděla, co si počít. Motivací mi byla škola a snaha zachránit vztah s přítelem. A tak jsem udělala to co se nemá - léky jsem ze dne na den vysadila. A jak úžasné bylo to procitnutí a pohlédnutí za tu mlžnou oponu, která mi bránila žít a radovat se. 

Tehdy jsem se zařekla, že už NIKDY k žádnému podobnému "odborníkovi" nepůjdu. 

Jenže když jsem v létě 2023 po náročném období v práci začala trpět panickými atakami, doktorka na pohotovosti mi dala žádanku k psychologovi. "Paní Novotná je moc fajn. Je jiná než ostatní, má praxi zaměřenou přímo na panické ataky a úzkosti. Alespoň to zkuste." Na žádance bylo telefonní číslo. Tehdy jsem to brala spíše jako opravdu jenom pokus, neměla jsem zájem chodit na sezení. 

Ale paní doktorka mi přišla po telefonu moc fajn. Napsala mi termín, a prý s klienty komunikuje i přes e-mail, WhatsApp či obyčejné SMS. To pro mě byla také novinka. Do ordinace jsem tehdy prve šla s velkou nedůvěrou a spíše negativně naladěná, nic jsem neočekávala. Ale byla jsem příjemně překvapená. Monika působila tak nějak "normálně." Povídala si se mnou, vyptávala se na detaily ohledně těch panických záchvatů, a dostala jsem papíry na to, jak se mám naučit progresivní svalovou relaxaci. 

A za úkol jsem dostala psát si deníček nálad, a k tomu kolik času jsem ten den věnovala relaxaci. Ony ty relaxace a vědomé dýchání při náběhu záchvatu mají něco do sebe, ale nejvíce mi třeba pomáhalo v autobuse - když jsem se zaměřila na nějaký objekt - třeba jsem koukala na tenisky kluka, co stál vedle mě. Někdy mi vadí velký dav lidí, což se v tom autobuse prostě stává, a tak záchvat naplno nepropukne. 

Takže už je to třetí rok, co jsem k Monice chodila na sezení. Přišlo mi to hrozně fajn, úplně jiný přístup, než jsem zatím zažila. Každý rok to má tak, že celý měsíc má dovolenou - vloni to byl srpen, letos zase červenec. To je naprosto v pořádku, myslím, že to má zařízené dobře, a vždycky to oznámila předen. Naposledy jsem byla na sezení v půlce dubna, předtím v lednu. Ten leden byl pro mě horší, protože na mě doléhala zima a to, jak se v mrazech nedalo nikam moc chodit s Julinkou, to bylo fakt složité. 

Ale s příchodem jara se to zase zlepšilo. Takže jsem byla objednaná na 24. září, to bylo ve čtvrtek. A ve středu večer mi přišla SMS s tím, že sezení se ruší, protože musí příští den k soudu, takže se nestihne vrátit, ale hned zítra mi napíše nový termín. Odepsala jsem že rozumím, a je to v pořádku. Ale přiznám se, že mě to rozhodilo, protože jsem se na sezení těšila. Nemívám vyloženě nějaké záchvaty panické ataky, ale tak staly se za tu dobu nějaké věci, které jsem chtěla probrat, přeci jen, byla jsem objednaná po skoro pěti měsících! 

Druhý den mi žádná zpráva s novým termínem nepřišla. OK, říkala jsem si, že toho má Monika více a ozve se po víkendu - brala jsem v potaz i to, že je státní svátek, to mi je jasné, že se nehodí někoho otravovat. Jenže stále nic. Napsala jsem jí tedy na WhatsApp: Dobrý den, můžete mi napsat prosím nový termín, děkuji." Viděla jsem, že si zprávu zobrazila, ale neodepsala. Nepochopila jsem to. 

Kdyby byla nemocná, tak vždycky takové věci psala, to je jasné, že to se může stát. A tak jsem se rozhodla jí zavolat. Telefon zvonil, nikdo to nebral. Volala jsem vždycky dvakrát týdně, kolem té deváté ráno. A pořád nic. Tohle mě opravdu rozrušilo, ta situace, kdy už jsem chtěla další sezení, měla jsem termín, ten byl zrušen den předem, ano, to se může stát, ale pak konec veškeré komunikace?! Navíc když si zobrazila tu zprávu, že. 

A tak jsem se v pondělí rozhodla zajít do ordinace, ráno po deváté, přičemž jsem nevěděla, jestli tam doktorka bude - má nepravidelnou pracovní dobu, jak má napsáno na dveřích. Prostě podle objednaných klientů. Tak jsem tam přišla, zaklepala jsem a čekala. Doktorka vyšla ven. A žádné dobrý den, pozdrav nebo tak. "Co tu děláte? Mám tu objednané klienty!" štěkla na mě. Tak jsem odvětila, že já bych se také potřebovala objednat, ale nemůžu se dovolat, psala jsem zprávy a nic. "Pak se kouknu do diáře a zavolám. Teď ale fakt nemůžu!" A zavřela mi dveře před nosem. 

Tohle byl docela šok. Domů jsem přijela kolem jedenácté, a jak jsem si pak všimla, opravdu mi volala po desáté, ale já to neslyšela no. A tak už jsem si řekla, že toho asi bylo dost. Copak mám chodit na sezení s někým, kdo na mě takovou dobu kašle, ignoruje mě, nekomunikuje? To se přece nedělá, a zvlášť psycholog by si takové jednání neměl dovolit! Tak jsem napsala SMS, že už nemám o další sezení zájem, že děkuji a sbohem. Strohé, stručné, výstižné. 

A najednou mi přišla hned odpověď: "OK, beru na vědomí." A to je všechno. Dívala jsem se na internet a takhle to stačí oznámit, že nechci pokračovat v sezeních - problém je, když už je někdo objednaný, a bez omluvy by nepřišel, to si pak může psycholog naúčtovat svůj čas. Ale takto je to vyřešené. Vůbec nechápu, co a jak se stalo. 

Proč to odmlčení, nekomunikace a nezájem? Chápu, že má svůj časový harmonogram, ale mě šlo také jen o jediné. O termín další návštěvy. I kdyby mi napsala, že mám přijít na konci listopadu. Ale tohle mi přišlo z psychologického hlediska špatně. Nevěděla jsem, na čem jsem, vůbec mi nevysvětlila, proč neodepsala a neozvala se. Tak si říkám, jestli si nabrala hodně nových lidí, a nemá čas na ty starší klienty? Ono tam jít i jednou za pět měsíců bylo fajn, takové nabíjející a prostě příjemné. Můj osobní názor je ten, že nezvládá nápor nových klientů, a tak záměrně ignoruje ty stávající, aby se třeba sami odhlásili. 

Tohle je přece neprofesionální, ne? A mě to hrozně mrzí, trápí mě to, a tak nějak cítím prázdno. Smutek, prázdno, a pocit zmaru. Znovu jsem se zklamala a tentokrát je to definitivní. Jasně, nemám akutní potíže, ale úzkosti se mohou za pár let vrátit, může se něco stát, a ten pocit, že se nemám komu svěřit a tak nějak se na ta sezení těšit, to je fakt hrozný. Nevím, má cenu si jít stěžovat na pojišťovnu nebo někam, protože tato psycholožka bere klienty přes pojišťovny? Nebo se na to vykašlat, nevím... 

Ale je to fakt velká pecka a hrozně mě to štve, bude trvat, než to pořádně strávím. 

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥