Přeskočit na hlavní obsah

Dárky z donucení?

 Předevčírem jsem na seznam medium, což je otevřená blogovací platforma, narazila na článek, který bych tady chtěla trochu rozebrat. Je to totiž téma, které se mě před lety taky týkalo, a přečtení článku ve mně oživilo některé tak trochu hořké vzpomínky. 

Školní besídky, předvánoční posezení, ten poslední den, kdy jsme se už neučili. To posezení bylo fajn, ta atmosféra, která se nesla v duchu nadcházejících svátků, byla prostě jedinečná, a taky se končilo dřív, i oběd se vydával brzy, takže super. Tehdy jsme na základce soutěžili o nejhezčí výzdobu třídy a nejdelší papírový řetěz, to mě vždycky hrozně bavilo, spojovat ty články z papíru a různě si s tím barevně vyhrát. 

A pak to samotné posezení bylo bezva. Živý stromeček, povídali jsme si, hráli karty nebo jiné deskové hry, každý donesl z domu nějaké cukroví nebo jiné laskominy, a ráda na to vzpomínám, na tu dobu bez telefonů a sociálních sítí, kdy jsme se prostě bavili všichni naživo. 

Samozřejmě, byla tu i otázka dárků. Jako celá třída jsme se vždycky složili na dárek milované paní učitelce Jarušce. Ta nás provázela celým druhým stupněm, a když jsme vycházeli devátou třídu, odcházela do důchodu. Každý donesl tak stovku, a koupili jsme jí nějakou kosmetickou sadu, jednou myslím i nějaký šperk. I na učňáku jsme měli tuto tradici, mistrové a třídní jsme vždy koupili něco na památku. 


Ale dnes chci nakousnout téma, které s Vánoci ve škole také dost souvisí. 

https://medium.seznam.cz/clanek/jana-vatrs-kdyz-si-deti-nemohou-vybrat-koho-obdaruji-povinne-skolni-darky-jako-zdroj-slz-a-traumat-219887?utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=blogy.sznhp.box&dop_vert_ab=&dop_vert_id=&source=hp&seq_no=1

K tomu mě inspiroval článek, který si můžete přečíst po zkopírování odkazu výše. Když si děti nemohou vybrat, koho obdarují. Povinné školní dárky jako zdroj slz a traumat. 

Fakt už nevím, jestli jsme si i na první stupni dávali vzájemně nějaké dárky. Ale na tom druhém to bylo přesně tak, jak píše autorka. V listopadu jsme si z košíku vylosovali nějakého spolužáka, a tomu jsme měli donést dárek. S týdenním předstihem před avizovaným posezením. Samozřejmě jsme si nemohli vylosovat sami sebe.

Já tenkrát dostávala doma jen malé kapesné. Tuším někdy v sedmé třídě jsem si vylosovala spolužáka Mirka. Mámě jsem to doma řekla a navrhovala, že mu koupíme třeba něco dobrého, nějakou dobrou čokoládu, nebo deodorant, to se pro kluka přece taky hodí, ne? Jenže máma tohle striktně odmítla. Nic se zbytečně kupovat nebude. 

A co ji nenapadlo geniálního? "Máme tu po bráchovi ještě nějaký autíčka, tak to hezky zabalíme. Co taky jiného vymyslet?" A jak řekla, tak to bylo. Autíčka jsem donesla zabalená do školy. Jak myslíte, že to dopadlo? Trapas jako hrom. Mirek po mě divně koukal, kluci se tomu, že dostal autíčka, a ještě po někom, dost smáli, a já z toho měla blbý pocit. Říkala jsem to pak doma mámě a ta se tomu divila, vůbec nepochopila, jaký mi udělala trapas. 

Na tento zážitek, který byl už zasunutý v paměti, jsem si vzpomněla po dlouhých letech. 

Na prvním učňáku jsme si nic kolektivně nedávali, jen pak v soukromí, já třeba spolužačce koupila voňavku, prostě ten kdo se víc kamarádil, ten si dal dárek. A nebylo to nijak v rámci nějakého třídního "donucení." 

Na střední škole, na maturitním oboru, jsme si dávali dárky formou tomboly. To mi přišlo inteligentnější než ten losovací systém. Takže koupit něco, co je vhodné pro kluka i holku - já tam donesla dvoje mýdla v dárkových krabičkách. No a co se nestalo? Tak třídní přiřazovala čísla k balíčkům. Všichni si vylosovali, a začalo se rozbalovat. A já v šoku zírala na svůj dárek, šťouchla jsem do spolužačky, a s pištivým: "Co to je?!" jsem propukla v hysterický záchvat smíchu. 

V ruce jsem držela vypálenou vonnou svíčku, ještě ten knot na mě tak ošklivě zíral. A přitom byl balíček tak úhledně zabalený, a pak tohle?! 

Začalo se to řešit, třídní se nejdřív ptala kdo to donesl, nikdo se nehlásil, a pak vyšlo najevo, že chybu udělala ona. To byl dekorační balíček, který byl původně na okně, jako ozdoba, prostě zabalené "cosi", a to se nějakým způsobem octlo na lavici, kde byly ty dárky. Už jsem podezírala někoho ze spolužáků, že si udělal tak hloupou srandu - nakonec jsem si vylosovala krásný vánoční hrnek, který mám dodnes. 


Tohle vánoční nadělování formou tomboly mi přijde jako nejschůdnější řešení. Učitel by se měl dohodnout s dětmi, do jaké finanční výše má být dárek pořízen, a je to. Každý si něco vylosuje, je spokojený, a je to. 

Je to rozhodně lepší alternativa než losovat si papírek se jménem, přičemž třeba toho spolužáka nemusím mít v oblibě, a pak musím kupovat dárek opravdu "na sílu." A i u nás na základce se stalo, že někdo nedonesl dárek vůbec, a pro ty pak měla učitelka v záloze vlastní balíčky. 

Jde samozřejmě o to, aby se nějaké dítě necítilo dotčené, že dostalo jen "jeden" povinný dárek, zatímco oblíbenější spolužačka jich má třeba deset. Jako asi jo, někdo se může cítit odstrčený, ale není pak lepší říct dětem, ať nenosí teda už nikomu nic, a dárky si předají třeba v autobuse? V článku se argumentuje možnými "dopady na psychiku dětí." 

Upřímně, na tohle asi hodně doplácejí děti ze sociálně slabých rodin. Rodiče jim s sebou do školy žádný dárek nedají, a pak vzniká problém. A pokud nedá učitel nějakou cenovou regulaci, pak někdo dostane dárek za dvacku, a jiný třeba za dva stovky, což taky není prostě fér. 

Zde je pár zajímavých postřehů z diskuze pod článkem: 

"Přede dvěma lety se mi syn v šesté třídě rozplakal, že si všichni dávají dárky, on sám dal také asi třem dětem, a sám žádný nedostal. Nikdo mu nic nepřinesl, prý proč ho nikdo nemá rád? Ještě dnes mám slzy v očích, když si na to vzpomenu..." 

"U dcerky ve třídě se nelosuje, takže je tu někdo, kdo má třeba deset dárků, a další nemá nic. Naštěstí dcerka má dobré srdce a řekla, že je tam holčička, se kterou se nikdo nekamarádí, a chce jí dát dárek. A opravdu tam měla jen ten jediný. Musí to být hrozný pocit pro dítě, když nedostane vůbec nic." 

"Mám tři děti a toto úplně nesnáším. Ještě že za rok končí základku a všem těm nesmyslům bude konec. Jenom tím zatěžují rodiče - karnevalové kostýmy, donést cukroví, bonbony, dárky na Vánoce a mnoho dalšího..." 

Za mě rozhodně dárky ano. Ale pro každého, formou tomboly, a třeba jen nějakou maličkost, do stovky, třeba i ta čokoláda, bonbony, nebo malá klíčenka, proč ne? Ale takhle podle jména si vylosovat někoho, komu MUSÍM dát dárek, z toho mě jímá hrůza, už jen kvůli té špatné vzpomínce, kterou mám já osobně. 

Co si o tomto myslíte Vy? Je lepší systém tomboly nebo losování podle jména? Nemají z toho pak děti špatné vzpomínky, když dostanou nevhodný dárek? A nedělají se pak tímto způsobem i sociální rozdíly mezi dětmi - někdo donese dražší věc, někdo třeba jen ten sáček bonbonů? Nebylo by nakonec lepší dárky ve škole zrušit, a vzít děti kolektivně třeba na nějakou pěknou procházku, místo posezení? 

Napište mi Vaše nápady a postřehy do komentářů! Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný předvánoční čas, Vaše Eliss ♥

Komentáře

  1. Tak my jsme si na střední nic nedávali a vlastně ani na základce ne . Když jsme si byli blíž , tak maličkost , ale nějaký že musíme nebo tak vůbec . Když jsme měli vánoční posezení a kdo se s kým domluvil předal si dárek , což si myslím ,že je rozumný . Bylo nás tam asi 17 a bylo fakt nereálný kupovat něco všem . Takový to , že se něco musí je celý špatně .

    OdpovědětVymazat
  2. Dárek se dává od srdce. Nutit někoho do dávàní dárků…
    Dárkem je i upřímné popřání klidného prožití Vánočních svátků.

    OdpovědětVymazat
  3. V rozhodování mezi losováním a tombolou, jsem tým "tombola". Vymýšlet dárek pro spolužáka, kterého nemám ráda, mi přijde divné. Kdysi dávno, když jsem vedla turistický oddíl, tak jsem to řešila tak, že jsem dávala drobný dárek všem dětem a pak jsem měla ještě v záloze pár drobných dárků pro ty, co by nedostali nic a v případě potřeby jsem je přihodila na hromádku ;-)

    OdpovědětVymazat
  4. "Tak třídní přiřazovala čísla k balíčkům. Všichni si vylosovali, a začalo se rozbalovat."
    Eeeh to třídní na střední jednou taky vymyslela. Aby byla jakože fakt velká sranda a fakt felkej ftip, jeden spolužák koupil jako dárek do losování vložku. Jakože jednu vložku. Každej to věděl, každej se děsil, že bude za toho trapáka, kterýmu se všichni vysmějou, až si ji vylosuje, a to ještě v prváku, kdy jsme se pořád pořádně neznali. Samozřejmě už se to znova nepořádalo, naštěstí.
    Ale i to přiřazování někoho konkrétního zní děsně a ten trapas s autíčkama, to nezávidím. My jsme si naštěstí vždycky dávali dárky podle vlastní domluvy s kamarády, bývaly to kraviny jako přívěsek, minipuzzle o dvaceti kouskách, levný pastelky apod. a na střední pak už (s výjimkou toho jednoho roku s tím pitomým nápadem třídní) vůbec.

    OdpovědětVymazat
  5. My jsme měli dárkovou tombolu jen na základce na střední už ne.

    OdpovědětVymazat
  6. Jako učitelka jsem nad tímhle hodně přemýšlela. Přesně jak jsi řekla, losování mi nepřišlo jak dobrý nápad, protože by si někdo mohl vylosovat žáka, se kterým se nekamarádí. Proto jsem udělala průzkum - každé dítě mi napsalo na lísteček jméno spolužáka, kterému bude dárek dávat. Pak jsem si sedla, udělala seznam a ke každému dítěti napsala, od koho co dostane. Naštěstí se mi nestalo, že by nikdo nedostal ani jeden dárek. Dětem jsem pak sama dala pár dárečků - vánoční ponožky, dřevěného andílka (ozdoba na stromeček), klukům přívěšek s fotbalovým míčem a holkám náramek.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Nezpracované zážitky...

 Dnešní článek bude poměrně osobní, ale stalo se tento týden dost věcí, a mám prostě potřebu se z toho vypsat.  Přítel je už týden pryč, a od pondělí sem začala chodit každý den moje máma i se svým partnerem. Tak nějak mi prostě řekla, že když budu sama doma, musí sem každý den přijít a se vším mi pomoct. Jenže ono jaksi není pořádně s čím. Nakoupím si, sama si zatopím, dřeva do kamen i třísek tu mám nachystaných dost. Takže sem máma prostě vůbec chodit nemusela.  Nemám nic proti tomu, když mi přijde domů návštěva. Jenže máma mi začala být spíše na obtíž, pokud to  mám až takto napsat.  Vrchol všeho přišel ve čtvrtek. To mi přinesla bednu na dřevo s tím, že prostě nemůžu mít dřevo do kamen nachystané v obýváku. Prý jak to tu vypadá, když přijde návštěva... Podotýkám, že dřevo mám u kamen vyskládané do hraničky, kde to snad nikomu vadit nemůže. A že by mi sem domů chodilo tolik návštěv, to se rozhodně říct nedá... První problém byl tedy s dřevem. Druhý problém na...

Procházky a výlety

 Nejen v dnešních extrémně teplých a horkých dnech vyrážíme s přítelem na procházky. Většinou chodíme alespoň na menší procházku či výlet. Máme to štěstí, že bydlíme na vesnici, hned za domem máme pole a les, a je tam opravdu krásně.  Z tohoto důvodu jsem ráda, že bydlím na vesnici, a ne ve městě. Tam bych si asi zvykala už těžko, jsem zvyklá na ten kus přírody kolem a čistý vzduch bez smogů a jiných zplodin. Na procházkách také často fotím, ať už přírodu, nebo momentky s pejskem. A dnes bych Vám chtěla ukázat pár svých fotografických výtvorů. Většina je z loňského roku, ale něco málo i z letoška. První dvě fotky pocházejí z pole, které máme přímo za naší bytovkou. Tam chodíme nejčastěji na procházky se psem, tady jsem si hrála už jako malá a pořád Pro mě to místo má stejnou atmosféru a mám s ním spjato plno hezkých vzpomínek.  Tuto třetí fotku s plošticemi, které hodují na pavoukovi, mám opravdu ráda. Vyfotila jsem to náhodou po cestě do obchodu, když mě cosi upoutalo na...

Obrovský průšvih?

 Řetězce rychlého občerstvení nepatří zrovna mezi podniky, kde bych se pravidelně stravovala. U nás ve městě nemáme McDonalds ani KFC, jen pár čínských bister a kebab. A pak je tu taky malý kiosek, kde se prodávají párky v rohlíku a hamburgery. Sem tam si tady koupím párek v rohlíku, v čínském bistru jsem měla párkrát nudle, ale to je tak jednou do měsíce, když fakt dostanu chuť na něco nezdravého.  V McDonaldu jsem byla poprvé v životě vloni, to když jsme jeli na genetiku do Olomouce. Snídani jsme si dali až po vyšetření, nevěděla jsem, jestli nemám být nalačno, takže jsem raději ráno nic nejedla, dala jsem si jen vodu. Pro mě to byla nová zkušenost, prostředí bylo takové typicky americké, řekla bych. Brácha si dal nějaký burger, já si objednala lívanečky a nějaký mléčný nápoj.  Jako jo, nebylo to špatné, hotová kalorická bomba, a tak si zpětně říkám, že je fajn, že jsem tenkrát nemohla jíst to maso. V KFC jsem nikdy nebyla, tenkrát jsme jeli kolem něj, ale brácha mávl p...