Předevčírem jsem na seznam medium, což je otevřená blogovací platforma, narazila na článek, který bych tady chtěla trochu rozebrat. Je to totiž téma, které se mě před lety taky týkalo, a přečtení článku ve mně oživilo některé tak trochu hořké vzpomínky.
Školní besídky, předvánoční posezení, ten poslední den, kdy jsme se už neučili. To posezení bylo fajn, ta atmosféra, která se nesla v duchu nadcházejících svátků, byla prostě jedinečná, a taky se končilo dřív, i oběd se vydával brzy, takže super. Tehdy jsme na základce soutěžili o nejhezčí výzdobu třídy a nejdelší papírový řetěz, to mě vždycky hrozně bavilo, spojovat ty články z papíru a různě si s tím barevně vyhrát.
A pak to samotné posezení bylo bezva. Živý stromeček, povídali jsme si, hráli karty nebo jiné deskové hry, každý donesl z domu nějaké cukroví nebo jiné laskominy, a ráda na to vzpomínám, na tu dobu bez telefonů a sociálních sítí, kdy jsme se prostě bavili všichni naživo.
Samozřejmě, byla tu i otázka dárků. Jako celá třída jsme se vždycky složili na dárek milované paní učitelce Jarušce. Ta nás provázela celým druhým stupněm, a když jsme vycházeli devátou třídu, odcházela do důchodu. Každý donesl tak stovku, a koupili jsme jí nějakou kosmetickou sadu, jednou myslím i nějaký šperk. I na učňáku jsme měli tuto tradici, mistrové a třídní jsme vždy koupili něco na památku.
Ale dnes chci nakousnout téma, které s Vánoci ve škole také dost souvisí.
https://medium.seznam.cz/clanek/jana-vatrs-kdyz-si-deti-nemohou-vybrat-koho-obdaruji-povinne-skolni-darky-jako-zdroj-slz-a-traumat-219887?utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=blogy.sznhp.box&dop_vert_ab=&dop_vert_id=&source=hp&seq_no=1
K tomu mě inspiroval článek, který si můžete přečíst po zkopírování odkazu výše. Když si děti nemohou vybrat, koho obdarují. Povinné školní dárky jako zdroj slz a traumat.
Fakt už nevím, jestli jsme si i na první stupni dávali vzájemně nějaké dárky. Ale na tom druhém to bylo přesně tak, jak píše autorka. V listopadu jsme si z košíku vylosovali nějakého spolužáka, a tomu jsme měli donést dárek. S týdenním předstihem před avizovaným posezením. Samozřejmě jsme si nemohli vylosovat sami sebe.
Já tenkrát dostávala doma jen malé kapesné. Tuším někdy v sedmé třídě jsem si vylosovala spolužáka Mirka. Mámě jsem to doma řekla a navrhovala, že mu koupíme třeba něco dobrého, nějakou dobrou čokoládu, nebo deodorant, to se pro kluka přece taky hodí, ne? Jenže máma tohle striktně odmítla. Nic se zbytečně kupovat nebude.
A co ji nenapadlo geniálního? "Máme tu po bráchovi ještě nějaký autíčka, tak to hezky zabalíme. Co taky jiného vymyslet?" A jak řekla, tak to bylo. Autíčka jsem donesla zabalená do školy. Jak myslíte, že to dopadlo? Trapas jako hrom. Mirek po mě divně koukal, kluci se tomu, že dostal autíčka, a ještě po někom, dost smáli, a já z toho měla blbý pocit. Říkala jsem to pak doma mámě a ta se tomu divila, vůbec nepochopila, jaký mi udělala trapas.
Na tento zážitek, který byl už zasunutý v paměti, jsem si vzpomněla po dlouhých letech.
Na prvním učňáku jsme si nic kolektivně nedávali, jen pak v soukromí, já třeba spolužačce koupila voňavku, prostě ten kdo se víc kamarádil, ten si dal dárek. A nebylo to nijak v rámci nějakého třídního "donucení."
Na střední škole, na maturitním oboru, jsme si dávali dárky formou tomboly. To mi přišlo inteligentnější než ten losovací systém. Takže koupit něco, co je vhodné pro kluka i holku - já tam donesla dvoje mýdla v dárkových krabičkách. No a co se nestalo? Tak třídní přiřazovala čísla k balíčkům. Všichni si vylosovali, a začalo se rozbalovat. A já v šoku zírala na svůj dárek, šťouchla jsem do spolužačky, a s pištivým: "Co to je?!" jsem propukla v hysterický záchvat smíchu.
V ruce jsem držela vypálenou vonnou svíčku, ještě ten knot na mě tak ošklivě zíral. A přitom byl balíček tak úhledně zabalený, a pak tohle?!
Začalo se to řešit, třídní se nejdřív ptala kdo to donesl, nikdo se nehlásil, a pak vyšlo najevo, že chybu udělala ona. To byl dekorační balíček, který byl původně na okně, jako ozdoba, prostě zabalené "cosi", a to se nějakým způsobem octlo na lavici, kde byly ty dárky. Už jsem podezírala někoho ze spolužáků, že si udělal tak hloupou srandu - nakonec jsem si vylosovala krásný vánoční hrnek, který mám dodnes.
Tohle vánoční nadělování formou tomboly mi přijde jako nejschůdnější řešení. Učitel by se měl dohodnout s dětmi, do jaké finanční výše má být dárek pořízen, a je to. Každý si něco vylosuje, je spokojený, a je to.
Tak my jsme si na střední nic nedávali a vlastně ani na základce ne . Když jsme si byli blíž , tak maličkost , ale nějaký že musíme nebo tak vůbec . Když jsme měli vánoční posezení a kdo se s kým domluvil předal si dárek , což si myslím ,že je rozumný . Bylo nás tam asi 17 a bylo fakt nereálný kupovat něco všem . Takový to , že se něco musí je celý špatně .
OdpovědětVymazat