Když se nechce vařit...

 U nás doma byly role v domácnosti rozdělené trochu jinak. Máma pekla, uklízela, táta vařil a dělal různé opravy kolem domu. Z dětství si fakt moc nepamatuju, že by máma někdy extra vařila. Když táta pracoval ve světě, její největší umění bylo upéct kuře. A i to bylo suché, bez chuti. Ale táta vařil božsky. Svíčkovou, kuře na paprice, guláše...

Vaření byl jeho koníček, a nesnášel, když se mu někdo pletl v kuchyni. Když vařil, chtěl mít klid a bylo to jeho království. Když táta zemřel, máma se rozhodla, že se přeci jen zkusí naučit vařit. Ale má problém s dochucením. Má asi strach kořenit, takže většina jídel je planá, a jaksi bez fantazie. Když nás párkrát s přítelem pozvala na oběd, nikdy jsme si příliš nepochutnali. Ale je fajn, že se snaží, ona by ta jídla byla fajn, jen se trochu odvázat, přidat koření, zeleninu...

Například kuře peče jen tak, bez zeleniny, nedává k němu ani cibuli, a ono je to pak prostě suché, já mám ráda šťavnatá a nápaditá jídla! 

Ale má cesta k vaření také nebyla jednoduchá. Jednoduše už proto, že mě k tomu doma nikdo nevedl. Táta mi párkrát ukázal, jak se obalují řízky, a to bylo všechno. Jenže tehdy mi bylo tak jedenáct, a nějak mě to nechytlo. 

A když jsem začala bydlet s přítelem, vaření byl problém. Nechtěla jsem vařit. Měla jsem dojem, že je to nějaká strašná věda, že to nezvládnu, a pak jsem v sobě měla taky zakořeněný názor, že vařit má přeci chlap, ne? Já jsem tu od všeho ostatního, uměla jsem upéct bublaninu, ale k plotně jsem se nechtěla ani přiblížit. Přítele to zlobilo. Nechápal to, a pořád se mě snažil nějak k tomu dostrkat. Ale ráda jsem dělala takové ty pomocné práce - naloupat brambory, cibuli, česnek...

Mimochodem, s cibulí mám dodnes problém. Stačí, když ji jenom loupu, a už mě hrozně pálí oči. Poslední dobou mi připadají ty cibule takové hodně štiplavé, a to pak slzím, musím si jít opláchnout obličej, než můžu zase loupat dál. 

I navzdory své nechuti k vaření jsem se tehdy rozhodla zkusit učební obor kuchař-číšník. Obsluha, číšničina, to mě bavilo hrozně moc. Ovšem v kuchyni to bylo horší. Je fakt, že jsem absolvovala jenom první ročník, pak jsem změnila obor. Ale fakt mě to nebavilo. Vaření podle receptur, velké tlusté knihy, mi přišlo hrozně nenápadité a nudné. A také se v prvním ročníku dělaly vesměs pomocné práce, ale to je celkem pochopitelné, že se nováčci k ničemu nepouštějí. 

Nejhorší pro mě byla ale směna u okýnka, kde se nosily zbytky. Tedy číšníci nosili talíře od studentů a učitelů. A co se tam vyhazovalo jídla! Někdo vrátil celé, netknuté jídlo, to jsem fakt nechápala. Já vždycky řekla, že nechci třeba maso, když byla játra nebo něco takového, co jsem nejedla, ale nikdy jsem nevrátila celý talíř. 

Bylo mi toho jídla strašně líto a dalo mi to velkou lekci v tom, jídlem neplýtvat, a snažit se být šetrná. 

Až hodně dlouho po dvacítce jsem se naučila vařit, a to proto, že mě k tomu nikdo nenutil, sama jsem si k tomu našla cestu a poznala, co mě baví. První jídlo, co jsem doopravdy uvařila byla fazolová polévka s klobásou. Příteli to chutnalo, mě také, tak jsem zkoušela různé další věci. 

Nejradši mám věci z trouby. Zapečené těstoviny nebo brambory, navrch hodně sýru - hlavně žádná brokolice, ale i na pánvi se dá kouzlit. Z toho jsem mimochodem měla taky hrozný strach. Něco osmažit na pánvi, nebo podusit maso, to mi připadalo prostě strašné. Ale když člověk nabere zkušenosti - ano, taky jsem kolikrát něco spálila, a ještě určitě spálím. 

Ale na guláš, složitější omáčky, na to si netroufám. Polévky, ty dělám taky často, hlavně teď pro Julinku. Hodně zeleninové - pórkové, brokolicové, ale i vývary. Vývary dělám klasicky - žádný bujon ani jiné náhražky. Vyvařím maso, oberu, k tomu zeleninu, tu kořenovou, mraženou do polévky nedávám. 

A když má člověk malé dítě, prostě musí vařit. Jasně, skleničkové příkrmy, ale domácí je lepší. A ono to není tak těžké. Navíc pro miminko se nekoření, což je fajn. Hrášek uvařený v páře, mrkev, vepřové maso, to rozmixovat, a je to. K tomu brambory pomačkané vidličkou. Hodně silné vývary tedy Julince ředím. 

Výhodou pro mě je i to, že zatím nemusím kořenit, solit - tedy Julince. Mám problém někdy odhadnout, kolik soli. Mám ráda slanější a více kořeněná jídla. A tak zatímco pro mě je tam soli akorát, příteli to připadá slané. A tak solím tak, že mi to připadá málo. A ono je to přitom akorát. Ale když vařím sama pro sebe, ráda si přidám soli více. Někdo by řekl, že je to příliš slané, ale mě to tak chutná. To se týče hlavně brambor, a hranolek, tam si soli vždycky přidám požehnaně, já vím, že to není zdravé, ale nemůžu si pomoct... 

Nikdy jsem nebyla ten typ, co by chodil moc do restaurací. Když jsem byla těhotná, tak to bylo jiné. Vaření bylo dost problematické, už jen proto, že mi z masa bylo zle - stačila vůně, a běžela jsem zvracet. Smrdělo mi to jak něco zkaženého. Jediné, co byla Julinka v bříšku ochotná tolerovat, byly ryby. Takže lososa, pstruha, nebo i filé. 

Ale zase jsem se stravovala více zdravě, a bez toho masa jsem se cítila fyzicky líp. Jsem ráda, že už mi teď maso zase chutná. 

Samostatnou kapitolou "vaření" jsou hotovky. Jídla v plastové vaničce, které prodává každý supermarket. Neříkám, že jsem je nikdy nejedla. Ale jen v nouzi nejvyšší, a za celý rok jsem je měla tak třikrát. Třeba takové kung-pao s rýží od Hamé není špatné. To je dobře ochucené. Ale nejsem fanda těchto polotovarů. Ono to je opravdu většinou nedobré, a za ty peníze se vyplatí uvařit si doma. 

Když jsem teď doma, občas se mrknu odpoledne na Výměnu manželek, a nestačím se divit, co rodiče jsou ochotni dát dětem. Pětiletému dítěti na oběd polévku z pytlíku, jako druhý chod smažený sýr, a je to. Mimochodem, smažený sýr doma nedělám. Já ani přítel toto jídlo nemáme rádi, je to na mě příliš těžké, jasně, je to rychlé - obalí se sýr, k tomu brambory, tatarka, ale to si dám radši ten řízek. 

Baví mě vymýšlet nápadité věci, co se týče vaření. Co ještě můžu přidat do těstovin, které jsou zapečené v míse? Co takhle nějakou vychytávku k tuňákovému salátu? A třeba do bramborového salátu na Vánoce jsem jeden rok přidala bílý jogurt místo majonézy. Už to nikdy neudělá, protože se to nedalo jíst, tato kombinace chutí mě neoslovila. 

Člověk nemusí být šéfkuchař. Ale aspoň trošku by měl umět vařit každý. Základ - osmahnout si plátek masa na oběd, k tomu třeba bramborovou kaši. Na tom nic tak hrozného není. A když se do toho člověk ponoří, zjistí, že je to vlastně docela zábava, a třeba si v tom najde své hobby. Chápu, že se někomu nechce vařit. Mně se také nechtělo, měla jsem k vaření opravdu odpor, ale ono je to v dnešní době nutnost. Nejde žít z polotovarů, jídla z restaurací a hotovek. Nebo tedy, jde, ale není to zdravé. 

A přece Julince neuvařím polévku z pytlíku, že. Přítel, když přijede z ciziny, je hrozně rád, že má doma navařeno, a mě těší to, že je spokojený, a chutná mu to. To, že uvaříte něco, co si ten druhý pochvaluje, je strašně fajn pocit... 

Jak jsem napsala výše - alespoň trošku by měl umět vařit každý. Základní jídla, třeba salát se zeleninou, nebo zkusit nepečený dezert, který se dá vychladit do ledničky a sní se studený, to není nic strašného. Začít pomalu, a propracovávat se dál. Já si taky netroufnu na omáčky a guláše, ale vařím a tvořím to, co mě baví. 

A jak to máte s vařením Vy? Kdo má podle Vás doma vařit - žena, muž, nebo třeba oba, a své role si střídají? V kolika letech jste se naučili vařit? Je podle Vás důležité umět alespoň nějaký kuchařský základ? Jaké jídlo vaříte nejraději? Experimentujete rádi s kořením? 

Napište mi do komentářů!

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný víkend, Vaše Eliss ♥