Přeskočit na hlavní obsah

Když se nechce vařit...

 U nás doma byly role v domácnosti rozdělené trochu jinak. Máma pekla, uklízela, táta vařil a dělal různé opravy kolem domu. Z dětství si fakt moc nepamatuju, že by máma někdy extra vařila. Když táta pracoval ve světě, její největší umění bylo upéct kuře. A i to bylo suché, bez chuti. Ale táta vařil božsky. Svíčkovou, kuře na paprice, guláše...

Vaření byl jeho koníček, a nesnášel, když se mu někdo pletl v kuchyni. Když vařil, chtěl mít klid a bylo to jeho království. Když táta zemřel, máma se rozhodla, že se přeci jen zkusí naučit vařit. Ale má problém s dochucením. Má asi strach kořenit, takže většina jídel je planá, a jaksi bez fantazie. Když nás párkrát s přítelem pozvala na oběd, nikdy jsme si příliš nepochutnali. Ale je fajn, že se snaží, ona by ta jídla byla fajn, jen se trochu odvázat, přidat koření, zeleninu...

Například kuře peče jen tak, bez zeleniny, nedává k němu ani cibuli, a ono je to pak prostě suché, já mám ráda šťavnatá a nápaditá jídla! 

Ale má cesta k vaření také nebyla jednoduchá. Jednoduše už proto, že mě k tomu doma nikdo nevedl. Táta mi párkrát ukázal, jak se obalují řízky, a to bylo všechno. Jenže tehdy mi bylo tak jedenáct, a nějak mě to nechytlo. 

A když jsem začala bydlet s přítelem, vaření byl problém. Nechtěla jsem vařit. Měla jsem dojem, že je to nějaká strašná věda, že to nezvládnu, a pak jsem v sobě měla taky zakořeněný názor, že vařit má přeci chlap, ne? Já jsem tu od všeho ostatního, uměla jsem upéct bublaninu, ale k plotně jsem se nechtěla ani přiblížit. Přítele to zlobilo. Nechápal to, a pořád se mě snažil nějak k tomu dostrkat. Ale ráda jsem dělala takové ty pomocné práce - naloupat brambory, cibuli, česnek...

Mimochodem, s cibulí mám dodnes problém. Stačí, když ji jenom loupu, a už mě hrozně pálí oči. Poslední dobou mi připadají ty cibule takové hodně štiplavé, a to pak slzím, musím si jít opláchnout obličej, než můžu zase loupat dál. 


I navzdory své nechuti k vaření jsem se tehdy rozhodla zkusit učební obor kuchař-číšník. Obsluha, číšničina, to mě bavilo hrozně moc. Ovšem v kuchyni to bylo horší. Je fakt, že jsem absolvovala jenom první ročník, pak jsem změnila obor. Ale fakt mě to nebavilo. Vaření podle receptur, velké tlusté knihy, mi přišlo hrozně nenápadité a nudné. A také se v prvním ročníku dělaly vesměs pomocné práce, ale to je celkem pochopitelné, že se nováčci k ničemu nepouštějí. 

Nejhorší pro mě byla ale směna u okýnka, kde se nosily zbytky. Tedy číšníci nosili talíře od studentů a učitelů. A co se tam vyhazovalo jídla! Někdo vrátil celé, netknuté jídlo, to jsem fakt nechápala. Já vždycky řekla, že nechci třeba maso, když byla játra nebo něco takového, co jsem nejedla, ale nikdy jsem nevrátila celý talíř. 

Bylo mi toho jídla strašně líto a dalo mi to velkou lekci v tom, jídlem neplýtvat, a snažit se být šetrná. 

Až hodně dlouho po dvacítce jsem se naučila vařit, a to proto, že mě k tomu nikdo nenutil, sama jsem si k tomu našla cestu a poznala, co mě baví. První jídlo, co jsem doopravdy uvařila byla fazolová polévka s klobásou. Příteli to chutnalo, mě také, tak jsem zkoušela různé další věci. 

Nejradši mám věci z trouby. Zapečené těstoviny nebo brambory, navrch hodně sýru - hlavně žádná brokolice, ale i na pánvi se dá kouzlit. Z toho jsem mimochodem měla taky hrozný strach. Něco osmažit na pánvi, nebo podusit maso, to mi připadalo prostě strašné. Ale když člověk nabere zkušenosti - ano, taky jsem kolikrát něco spálila, a ještě určitě spálím. 

Ale na guláš, složitější omáčky, na to si netroufám. Polévky, ty dělám taky často, hlavně teď pro Julinku. Hodně zeleninové - pórkové, brokolicové, ale i vývary. Vývary dělám klasicky - žádný bujon ani jiné náhražky. Vyvařím maso, oberu, k tomu zeleninu, tu kořenovou, mraženou do polévky nedávám. 

A když má člověk malé dítě, prostě musí vařit. Jasně, skleničkové příkrmy, ale domácí je lepší. A ono to není tak těžké. Navíc pro miminko se nekoření, což je fajn. Hrášek uvařený v páře, mrkev, vepřové maso, to rozmixovat, a je to. K tomu brambory pomačkané vidličkou. Hodně silné vývary tedy Julince ředím. 

Výhodou pro mě je i to, že zatím nemusím kořenit, solit - tedy Julince. Mám problém někdy odhadnout, kolik soli. Mám ráda slanější a více kořeněná jídla. A tak zatímco pro mě je tam soli akorát, příteli to připadá slané. A tak solím tak, že mi to připadá málo. A ono je to přitom akorát. Ale když vařím sama pro sebe, ráda si přidám soli více. Někdo by řekl, že je to příliš slané, ale mě to tak chutná. To se týče hlavně brambor, a hranolek, tam si soli vždycky přidám požehnaně, já vím, že to není zdravé, ale nemůžu si pomoct... 


Nikdy jsem nebyla ten typ, co by chodil moc do restaurací. Když jsem byla těhotná, tak to bylo jiné. Vaření bylo dost problematické, už jen proto, že mi z masa bylo zle - stačila vůně, a běžela jsem zvracet. Smrdělo mi to jak něco zkaženého. Jediné, co byla Julinka v bříšku ochotná tolerovat, byly ryby. Takže lososa, pstruha, nebo i filé. 

Ale zase jsem se stravovala více zdravě, a bez toho masa jsem se cítila fyzicky líp. Jsem ráda, že už mi teď maso zase chutná. 

Samostatnou kapitolou "vaření" jsou hotovky. Jídla v plastové vaničce, které prodává každý supermarket. Neříkám, že jsem je nikdy nejedla. Ale jen v nouzi nejvyšší, a za celý rok jsem je měla tak třikrát. Třeba takové kung-pao s rýží od Hamé není špatné. To je dobře ochucené. Ale nejsem fanda těchto polotovarů. Ono to je opravdu většinou nedobré, a za ty peníze se vyplatí uvařit si doma. 

Když jsem teď doma, občas se mrknu odpoledne na Výměnu manželek, a nestačím se divit, co rodiče jsou ochotni dát dětem. Pětiletému dítěti na oběd polévku z pytlíku, jako druhý chod smažený sýr, a je to. Mimochodem, smažený sýr doma nedělám. Já ani přítel toto jídlo nemáme rádi, je to na mě příliš těžké, jasně, je to rychlé - obalí se sýr, k tomu brambory, tatarka, ale to si dám radši ten řízek. 

Baví mě vymýšlet nápadité věci, co se týče vaření. Co ještě můžu přidat do těstovin, které jsou zapečené v míse? Co takhle nějakou vychytávku k tuňákovému salátu? A třeba do bramborového salátu na Vánoce jsem jeden rok přidala bílý jogurt místo majonézy. Už to nikdy neudělá, protože se to nedalo jíst, tato kombinace chutí mě neoslovila. 

Člověk nemusí být šéfkuchař. Ale aspoň trošku by měl umět vařit každý. Základ - osmahnout si plátek masa na oběd, k tomu třeba bramborovou kaši. Na tom nic tak hrozného není. A když se do toho člověk ponoří, zjistí, že je to vlastně docela zábava, a třeba si v tom najde své hobby. Chápu, že se někomu nechce vařit. Mně se také nechtělo, měla jsem k vaření opravdu odpor, ale ono je to v dnešní době nutnost. Nejde žít z polotovarů, jídla z restaurací a hotovek. Nebo tedy, jde, ale není to zdravé. 

A přece Julince neuvařím polévku z pytlíku, že. Přítel, když přijede z ciziny, je hrozně rád, že má doma navařeno, a mě těší to, že je spokojený, a chutná mu to. To, že uvaříte něco, co si ten druhý pochvaluje, je strašně fajn pocit... 


Jak jsem napsala výše - alespoň trošku by měl umět vařit každý. Základní jídla, třeba salát se zeleninou, nebo zkusit nepečený dezert, který se dá vychladit do ledničky a sní se studený, to není nic strašného. Začít pomalu, a propracovávat se dál. Já si taky netroufnu na omáčky a guláše, ale vařím a tvořím to, co mě baví. 

A jak to máte s vařením Vy? Kdo má podle Vás doma vařit - žena, muž, nebo třeba oba, a své role si střídají? V kolika letech jste se naučili vařit? Je podle Vás důležité umět alespoň nějaký kuchařský základ? Jaké jídlo vaříte nejraději? Experimentujete rádi s kořením? 

Napište mi do komentářů!

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný víkend, Vaše Eliss ♥

Komentáře

  1. U nás vařila maminka a když jsem rozum brala, tak jsem jí musela pomáhat právě těmi pomocnými pracemi a hodně jsem odkoukala. Když jsem byla na střední a naši stavěli společné garáže vzdálené od bytu, tak mě prostě "hodili do vody". Táta jen řekl, co z masa mám udělat a jakou polívku a já jsem se snažila. Vařit jsem se pak více naučila právě při dětech, stejně jako šít. U vaření nesnáším nádobí v kuchyni a tak ho pořád umývám. nemám myčku, nějak nemám ráda pocit, že je v lince místo, kde je špinavé upatlané nádobí. Koření mám přímo po ruce a baví mě kombinovat a vymýšlet. Manžel je polévkový a tak polévka musí být, ale párkrát si udělá i pytlíkovku, zvláště, když jsme na zahradě, kterou máme v sousední vsi. :)

    OdpovědětVymazat
  2. U nás masitá jídla rád a dobře vaří, peče manžel, já zas sladká a k tomu ráda peču. Lena

    OdpovědětVymazat
  3. My doma vaříme oba a vyhovuje nám to. Každý máme jídla, která jsou "jeho" (já třeba kuře na paprice, manžel guláš). Já si hotovky nekupuju, manžel občas, i když vaří hodně dobře. Někdy, když je sám doma, tak se mu prostě nechce. Já když jsem sama, tak si než hotovku, tak si raději udělám něco jednouchého - těstoviny s tuňákem nebo třeba vaječnou omeletu se sýrem... Když jsme doma oba a nechce se nám vařit ani jednomu, tak si občas objednáme pizzu nebo burger.

    OdpovědětVymazat
  4. Tak já to mám trochu jinak než většina , s rukama toho moc navařit ani nemůžu , umim třeba uvařit takovej ten základ - brambory , rýže a tak . Takový ty lehčí jídla radši dělam pod dozorem . Ono i třeba převézt horkou vodu na vozíku někam je hodně těžký .

    OdpovědětVymazat
  5. Vařit by měl hlavně ten, kdo to umí. U vaření je základ to jídlo občas během přípravy ochutnat. Někdy se mi vařit nechce, třeba mezi nočníma a než se k něčemu na sílu nutit, tak si bez jakýchkoliv výčitek prostě něco koupím a je to.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Nezpracované zážitky...

 Dnešní článek bude poměrně osobní, ale stalo se tento týden dost věcí, a mám prostě potřebu se z toho vypsat.  Přítel je už týden pryč, a od pondělí sem začala chodit každý den moje máma i se svým partnerem. Tak nějak mi prostě řekla, že když budu sama doma, musí sem každý den přijít a se vším mi pomoct. Jenže ono jaksi není pořádně s čím. Nakoupím si, sama si zatopím, dřeva do kamen i třísek tu mám nachystaných dost. Takže sem máma prostě vůbec chodit nemusela.  Nemám nic proti tomu, když mi přijde domů návštěva. Jenže máma mi začala být spíše na obtíž, pokud to  mám až takto napsat.  Vrchol všeho přišel ve čtvrtek. To mi přinesla bednu na dřevo s tím, že prostě nemůžu mít dřevo do kamen nachystané v obýváku. Prý jak to tu vypadá, když přijde návštěva... Podotýkám, že dřevo mám u kamen vyskládané do hraničky, kde to snad nikomu vadit nemůže. A že by mi sem domů chodilo tolik návštěv, to se rozhodně říct nedá... První problém byl tedy s dřevem. Druhý problém na...

Tak si užíváme...

 Co jsem přijela z nemocnice cítím se líp, zvykám si na nový režim s miminkem, je to sice náročné, ale strašně krásné. Porod trval necelé tři hodinky, Julinka se narodila pětadvacátého srpna v 9:14, měřila 48 centimetrů a vážila 2 695 gramů.  Termín jsem měla dvanáctého září, narodila se o maličko dřív, ale je donošené miminko, a to je nejdůležitější. Všechno proběhlo celkem bez komplikací, akorát malá má novorozeneckou žloutenku, ta ale pomalu mizí. Rodila jsem přirozeně, v jednu hodinu v noci mi praskla plodová voda, ani jsem ještě necítila kontrakce, ty přišly až v autě. V porodnici mě vyšetřila doktorka, kontrakce byly ještě slabé, tak mě poslala na pokoj, ale do pár hodin se to začalo tak bolet, že jsem nemohla už ani sedět - a to jsem se předtím ještě na pokoji houpala na balonu, protože to jediné pomáhalo. A pak už se to rozjelo, v lékařské zprávě mám, že porod trval celkem 02:46. No nebylo to nic příjemného, ale řídila jsem se instrukcemi doktorky, ohledně dýchání a tl...

Tak chřipka...

 ...už bohužel zavítala i do naší domácnosti. Zatím jsem nemocná jenom já, mám teplotu, bolí mě hrozně svaly a nejhorší jsou ty zažívací potíže, dost mě bolí břicho a žaludek. Paráda, tak ležím, už jsem měla Brufen a piju horké čaje. Jenom doufám, že to nechytne Julinka, že moje miminko malé nebude nemocné... Ozvu se až bude líp, Vaše Eliss ♥