Přeskočit na hlavní obsah

Knižní recenze 376 Déšť smývá stopy

 Autor: Mikaela Bley 

Žánr: Detektivní, Thriller 

Mé hodnocení: 50% 

Obsah: Třiadvacátý květen nezačal ve Stockholmu nijak výjimečně, snad jen ten déšť, který vytrvale skrápěl ulice, už byl pátý den v kuse poněkud otravný. Stejně to vnímá i zkušená reportérka Ellen Tammová. Redakce TV4 se od rána zabývá zprávami o počasí, začíná docházet k sesuvům půdy, a jediné další vzrušení představuje dopolední přestřelka gangů, při které zůstal jeden těžce zraněný. 

Až o půl deváté večer vybuchne v redakci pomyslná bomba. Dnes odpoledne zmizela z Královské tenisové haly osmiletá holčička Lycke. Okolnosti zmizení jsou více než podivné. Hala se zrovna opravuje, navíc prší, a hodina tenisu byla zrušena, o čemž rodiče prostřednictvím emailu informoval trenér. Jenže ani jeden z rodičů si jej jaksi nestihl přečíst. Nebo to tedy alespoň tvrdí policii...

Harald a Helena Hookovi, rodiče Lycke, jsou už několik let rozvedení, ale jejich vztahy jsou mírně řečeno napjaté. Helena nemůže bývalému manželovi zapomenout to, že si našel mladší ženu a založil novou rodinu. A současná Haraldova žena Chloe zase nemůže vystát tu jeho minulou rodinu, což se promítá i na jejím vztahu s Lycke. 

Ellen se vydává i s celým štábem do Královské tenisové haly. Na místě je už samozřejmě několik policejních hlídek spolu s vyděšenými rodiči. Tedy - na první pohled vypadají vyděšeně. Ale Ellen se nemůže zbavit pocitu, že nikomu kolem na pátrání po Lycke příliš nezáleží. Proč neposlala policie více hlídek? 

Novináři sice nemají právo se policistům míchat do práce, Ellen přesto připadá, že někdo nechce, aby se dívka našla. Je to přeci malé dítě, je pozdě večer, a vedoucí komisař navíc rozhodne, že se hledání zastavuje až do zítřejšího rána. Jenže to už může být Lycke kdovíkde... Noc se rychle přehoupne ráno a po dívce žádná stopa.

A žádné nové informace neposkytne Ellen ani její tajný policejní informátor. Případ má v redakci naprostou prioritu a prakticky se nedělá na ničem jiném. Ellen musí bohužel bojovat s nepochopením svého šéfa Jimmyho, mezi těmito dvěma to totiž pořádně skřípe, a to i kvůli kopačkám, které od něj před časem dostala. Nikdy vlastně pořádně nepochopila, proč se s ní Jimmy rozešel... 

Pátrání postupuje jen velmi pomalu a zdá se, že Lycke nebyla snad u nikoho pořádně oblíbená. Ve škole neměla žádné kamarády, vlastní rodiče si ji přehazovali jako horký brambor a pořádně se dívce, kterou poznamenal rozvod rodičů velmi bolestně, nevěnovali. 

Policie je opravdu neschopná, rodiče lhostejní a chovají se velmi podivně, jako by něco skrývali, a šance na nalezení dívky každou hodinu klesají. 

Je snad Ellen jediná, komu na Lycke záleží? Snaží se jednat profesionálně a neztratit hlavu, jenže tento případ se jí osobně dotýká i díky tragédii, kterou zažila v minulosti, a díky tomu se teď vynořila jako ošklivý kostlivec ze skříně. 

Není přeci možné, že by Lycke zmizela bez jediné stopy. Jedná se o únos, vraždu, nebo se děvčátko rozhodlo "jen" utéct z domova? A  co když je pravda mnohem temnější a bolestnější? Jedno je jisté - neústupný déšť smývá stopy, kterých je i tak pomálu... 





Hodnocení: Severské detektivky mám moc ráda a ty švédské obzvláště. Déšť smývá stopy jsem si už před několika měsíci objednala z Restoria, online antikvariátu. Upřímně, moc se mi do čtení nechtělo, zvlášť proto, že tam figuruje téma zmizení malé holčičky, ale jelikož jsem nenašla doma vhodnější titul, rozhodla jsem se dát knížce šanci. 

Ze začátku mě to chytlo. Jen mi přišlo už jako takové velké ohrané klišé, že hlavní hrdinka si s sebou nese tajemství z minulosti, které souvisí s aktuálním případem... Ale jak postupovalo pátrání, byla jsem čím dál více otrávená. Nechápu, jak mohli být policisté a všichni okolo tak laxní k zmizení malé holčičky. 

Nejotravnější mi přišla Chloe, ta byla úplně mimo, její chování mi doslova pilo krev. Bylo evidentní, že Lycke neměla ráda, ale chovala se jako příšerný sobec. Harald a Helena se sice snažili hrát roli milujících rodičů, ale bylo evidentní, že tu dívku neměl prostě nikdo rád, což mi přišlo na celém tom příběhu nejvíce děsivé. To opravdu musí někteří lidé zmizet, aby o ně blízcí projevili zájem? 

Styl vyprávění nebyl úplně špatný, příběh byl čtivý, ale bohužel příliš neodsýpal a na můj vkus se strašně moc táhnul, až se stával nezáživným. Nakonec byla Ellen taková ta hrdinka, co celý příběh rozsekne, ačkoliv se k tomu připletla jakoby omylem. No a samotný motiv pachatele nebyl úplně špatný, ale chtělo to ještě trošku rozvinout.

Knížka má téměř tři sta stránek, ale rozhodně mohla být o rovnou stovku kratší. Příběh se vyvíjel slibně, bohužel je kolem moc nepodstatné omáčky, což mi v detektivkách hodně vadí. A chyběla mi pořádně hustá atmosféra, jaká se v severských detektivkách hojně vyskytuje, a napětí tu také bylo pomálu. 

Dávám padesát procent, jedná se o podprůměrnou detektivku, vyložený brak to není, ale nic nijak oslnivého také ne. Nemastné, neslané, do pár dnů zapomenutelné. 

Dnešní recenzovanou knížku bohužel doporučit nemůžu, půjdu ji věnovat do knihobudky, třeba se někomu trefí do vkusu, ale já čekala mnohem více.

A co Vy? Máte rádi severské detektivky? Máte nějakého oblíbeného autora? Vadí Vám v detektivkách absence napětí? Napište mi do komentářů! 

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Komentáře

  1. Já mám detektivky ráda všeobecně a ty severské mezi ně určitě také patří. Občas se musím poohlédnout i po jiném žánru, krve bývá někdy dost 😁 Holky, moc vás zdravím, pá 😀😘

    OdpovědětVymazat
  2. Já čtu detektivky hodně, takže i ty severské :). Tuhle tedy neznám a neznám ani autorku

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Nezpracované zážitky...

 Dnešní článek bude poměrně osobní, ale stalo se tento týden dost věcí, a mám prostě potřebu se z toho vypsat.  Přítel je už týden pryč, a od pondělí sem začala chodit každý den moje máma i se svým partnerem. Tak nějak mi prostě řekla, že když budu sama doma, musí sem každý den přijít a se vším mi pomoct. Jenže ono jaksi není pořádně s čím. Nakoupím si, sama si zatopím, dřeva do kamen i třísek tu mám nachystaných dost. Takže sem máma prostě vůbec chodit nemusela.  Nemám nic proti tomu, když mi přijde domů návštěva. Jenže máma mi začala být spíše na obtíž, pokud to  mám až takto napsat.  Vrchol všeho přišel ve čtvrtek. To mi přinesla bednu na dřevo s tím, že prostě nemůžu mít dřevo do kamen nachystané v obýváku. Prý jak to tu vypadá, když přijde návštěva... Podotýkám, že dřevo mám u kamen vyskládané do hraničky, kde to snad nikomu vadit nemůže. A že by mi sem domů chodilo tolik návštěv, to se rozhodně říct nedá... První problém byl tedy s dřevem. Druhý problém na...

Procházky a výlety

 Nejen v dnešních extrémně teplých a horkých dnech vyrážíme s přítelem na procházky. Většinou chodíme alespoň na menší procházku či výlet. Máme to štěstí, že bydlíme na vesnici, hned za domem máme pole a les, a je tam opravdu krásně.  Z tohoto důvodu jsem ráda, že bydlím na vesnici, a ne ve městě. Tam bych si asi zvykala už těžko, jsem zvyklá na ten kus přírody kolem a čistý vzduch bez smogů a jiných zplodin. Na procházkách také často fotím, ať už přírodu, nebo momentky s pejskem. A dnes bych Vám chtěla ukázat pár svých fotografických výtvorů. Většina je z loňského roku, ale něco málo i z letoška. První dvě fotky pocházejí z pole, které máme přímo za naší bytovkou. Tam chodíme nejčastěji na procházky se psem, tady jsem si hrála už jako malá a pořád Pro mě to místo má stejnou atmosféru a mám s ním spjato plno hezkých vzpomínek.  Tuto třetí fotku s plošticemi, které hodují na pavoukovi, mám opravdu ráda. Vyfotila jsem to náhodou po cestě do obchodu, když mě cosi upoutalo na...

Obrovský průšvih?

 Řetězce rychlého občerstvení nepatří zrovna mezi podniky, kde bych se pravidelně stravovala. U nás ve městě nemáme McDonalds ani KFC, jen pár čínských bister a kebab. A pak je tu taky malý kiosek, kde se prodávají párky v rohlíku a hamburgery. Sem tam si tady koupím párek v rohlíku, v čínském bistru jsem měla párkrát nudle, ale to je tak jednou do měsíce, když fakt dostanu chuť na něco nezdravého.  V McDonaldu jsem byla poprvé v životě vloni, to když jsme jeli na genetiku do Olomouce. Snídani jsme si dali až po vyšetření, nevěděla jsem, jestli nemám být nalačno, takže jsem raději ráno nic nejedla, dala jsem si jen vodu. Pro mě to byla nová zkušenost, prostředí bylo takové typicky americké, řekla bych. Brácha si dal nějaký burger, já si objednala lívanečky a nějaký mléčný nápoj.  Jako jo, nebylo to špatné, hotová kalorická bomba, a tak si zpětně říkám, že je fajn, že jsem tenkrát nemohla jíst to maso. V KFC jsem nikdy nebyla, tenkrát jsme jeli kolem něj, ale brácha mávl p...