Člověk, tvor společenský?

 Už jako dítě jsem byla extrémně stydlivá. Cizích lidí jsem se někdy až bála a hrozně dlouho mi trvalo, než jsem si na někoho zvykla. Začalo to už ve školce - první den jsem proplakala u paní učitelky v náručí, fakt si to dodnes pamatuju, jak jsem se bála. Nepříjemnou vzpomínku mám i na dětského holiče, a problém byl i se školním fotografováním - místo pěkné portrétové fotky jsem na ní celá červená od pláče. Když jsem ale lidi poznala a cítila se s nimi dobře, bylo mi fajn. 

A tak třeba u babičky a dědy o prázdninách bylo fajn. Chodili jsme skoro každý den na zahrádku, která byla v chatkové kolonii. Tyto zahrádky měli vesměs samí starší lidé, babička si se všemi povídala, byla hrozně přátelská. No a chodil tam jeden pán, který mi hrozně připomínal Trautenberka, a já se ho strašně bála. On přitom nebyl zlý, několikrát mi po babičce poslal i bonbony, ale stačilo jenom, abych zahlédla, že jde kolem naší zahrádky, a už jsem se pelášila schovat do chatky. 

Celkově mi vždycky dělala problém komunikace s lidmi. I na základce jsem neměla moc kamarádů jednoduše proto, že jsem se s nimi neuměla moc bavit, a měla jsem strach je někdy i oslovit. A z toho pak pramenily další problémy v kolektivu, několikrát jsem se stala i terčem šikany, nebylo to nic nijak strašného, ale když mi pak spolužačky posílaly sprosté SMS zprávy, zasáhli i rodiče. 

Dá se tedy říct, že jsem jako dítě měla často z lidí strach. A to se mi třeba stávalo i když mi bylo tak deset, jedenáct let, a já třeba jela autobusem z výtvarky nebo jsem šla pěšky do knihovny. Normální věc. Ale třeba jsem cestou viděla nějakého člověka, a dostala jsem z něj naprosto iracionální strach, že mi chce provést něco zlého. 

Tak jsem třeba přeběhla na opačnou stranu, nebo jsem se mu obloukem vyhnula. Případně jsem ho v tom autobuse nenápadně pozorovala a přemýšlela, co je asi zač. Já vím, že to zní dost šíleně, asi si řeknete, že to není úplně normální, ale já to tak tehdy opravdu měla. 

Já totiž rozhodně nejsem společenský člověk. Jednu dobu mi dokonce dělalo problém bavit se s cizími lidmi po telefonu, a to se mi dělo ještě i v devatenácti, kdy jsem začala chodit se svým přítelem. Chodili jsme spolu ven a na rande, ale já měla hrozný problém se s ním bavit po telefonu. To jsem se strašně styděla. 

Dodnes mám celkově ve společnosti problém, že moc nemluvím. Jsem dobrý posluchač, ráda lidem naslouchám a přemýšlím nad tím, co mi říkají. Jen nemám často potřebu to komentovat nahlas a vyjádřit svoje myšlenky nebo názor nahlas pro mě není vůbec jednoduché. Týká se to i toho, že si nechávám hodně věcí líbit, i když vím, že je mi ubližováno, ale jak se to všechno najednou nasbírá, vybuchnu a dám svůj názor najevo. Jen to pak opravdu stojí za to. 

Ale jinak mám ráda samotu. I když je přítel pryč a já jsem doma sama s Julinkou, snáším to dobře. Samozřejmě že mi přítel chybí, miluju ho, ale mám někdy ráda takříkajíc svůj klid. Ale stačí tak dva dny a už se mi zase strašně moc stýská! 

Do podvědomí se v posledních letech dostal pojem "sociální úzkost." A to už je fobie, strach z lidí obecně, ze sociálního kontaktu. To se mi třeba také dříve stávalo, že jsem dlouho přemýšlela nad tím, když mě čekalo setkání s nějakým novým člověkem či například s někým, s kým jsem už v minulosti neměla dobré zkušenosti. Pořád dokola jsem si v hlavě přemítala to, jak setkání asi dopadne, co bych měla říct, a pak tu byl samozřejmě strach. 

Obavy vlastně z neskutečného. Většinou to samozřejmě dopadlo dobře, příkladem je třeba i jednání na úřadech. Ne každého úředníka je třeba se obávat, někteří jsou příjemní, a dá se pochopit, že když se k nim lidé nechovají hezky, oni často oplatí stejnou mincí. 

Být společenský, přátelský k lidem je něco, co se může člověk naučit. Ale někdy mi třeba vadí to, že jsem v přeplněném obchodě, kde je strašně moc lidí. To je mi z toho fakt zle, mám pocit, že nemůžu dýchat a musím rychle z obchodu pryč. 

Bohužel sociální úzkost může přerůst až ve fobii. A to není dobré. Příkladem je třeba agorafobie, což je strach z otevřených prostranství, která jde ruku v ruce se sociální úzkostí. Agorafobik není schopen opustit práh vlastního domu, což musí být opravdu šílené. 

V současnosti to mám nastavené tak, že jsem nejraději doma. Částečně je to také dáno tím, že jsem na mateřské. Ale zase mám dny, kdy potřebuju vyrazit ven. Sama, na kávu do cukrárny, projít se po městě, courat jen tak po obchodech. Nepotřebuju k tomu kamarádku, a musím říct, že co jsem doma, tak jsem zjistila, že spousta mých přátelství byla povrchních. Kolegyně z práce se skoro neozvou, je to takové divné, někdy se doma cítím dost izolovaná. Ale stačí jít na chvíli ven, i s tím kočárkem se dá už prakticky kdekoliv, a jen co se oteplí, bude to určitě lepší.

Ale nikdy jsem nebyla typ, co vymetá večírky a věčně vysedává v hospůdce. Nejsem fakt moc společenská, mám ráda svůj klid. Ale cizích lidí se už nebojím, nestydím se už ani mluvit do telefonu, ráda si popovídám třeba s lidmi, které znám od vidění a potkáme se na zastávce. I když někdy třeba plácám kraviny, tak co? 

Mám okruh svých přátel, známých a rodiny, s těmi je mi moc dobře, a pokud k nim přibude někdo další, nebude to hned. Musím člověka napřed hodně poznat, než mu začnu důvěřovat, a bohužel často dávám i na první dojem, který ale většinou bývá správný. Myslím, že jsem dost senzitivní, co se tohohle týče, a někdy se vůči někomu zatvrdím, ačkoliv mi ten člověk pořádně ještě nestačil ukázat, jaký vlastně je. 

Což je moje slabá stránka, to musím zcela na rovinu přiznat. Ale raději upřímnost než faleš, že? 

Takže pořád u mě vyhrává knížka, dobrý film v televizi, dny strávené doma s mými nejmilovanějšími, ale asi to tak má někdy každý z nás, že nechce kolem sebe vůbec žádné lidi. Ale určité sociální dovednosti a interakce s lidmi je něco, s čím se dá defacto pracovat celý život, což je fajn. 

Jak říká jedno moc hezké přísloví: 

"Málokdy se nudím, když jsem sám. Nudím se jen ve společnosti." 

Co si o tomto myslíte Vy? Pociťovali jste někdy určitou formu sociální úzkosti? Měli jste někdy obavy ze setkání s novými lidmi, například z nového pracovního kolektivu? Byli jste také v dětství stydliví? Báli jste se cizích lidí? Chodíte rádi do společnosti, nebo dáváte přednost domácímu rodinnému krbu? Vadí Vám velké davy lidí a vyhýbáte se jim? 

Napište mi do komentářů! 

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný víkend, Vaše Eliss ♥