Mezinárodní den ztracených dětí

 V kalendáři významných a mezinárodních dnů můžeme najít některé bizarní, až tak trochu směšné, další jsou zdánlivě nedůležité, a některé jsou tak závažné, že bychom si jejich poselství měli připomínat rozhodně častěji než jedinkrát do roka. A mezi tyto dny patří zcela určitě i pětadvacátý květen, jelikož na tento den připadá Mezinárodní den ztracených dětí. 

Toto datum není vůbec náhodné. Pětadvacátého května roku 1979 totiž zmizel cestou do školy šestiletý Etan Patz. Tento den vůbec poprvé dostal svolení od rodičů, aby šel úplně sám na školní autobus. Chlapci trvalo velmi dlouho, než se mu podařilo uprosit mámu, ta o něj měla strach. Ale onoho dne se konečně mohl vypravit na autobus sám, jako velký školák. Jenže když se chlapec odpoledne nevrátil ze školy domů, rodiče zneklidněli. 

Ihned ten večer začalo rozsáhlé pátrání, které pokračovalo několik týdnů, ale bylo bezvýsledné. Etan byl také prvním dítětem, jehož fotografie se kvůli zmizení objevila na krabici od mléka, a dokonce se promítaly na obrazovkách na Times Square. V roce 1985 došlo ke zdánlivému posunu, kdy případ Etanova zmizení převzal asistent generálního prokurátora. Ten jako hlavního podezřelého označil Joseho Antonia Ramose. Ten byl již v minulosti usvědčen ze sexuálního zneužívání dětí, a navíc se znal s několika Etanovými chůvami. 

Ramos přiznal, že v den, kdy zmizel Etan, nalákal do svého domu chlapce, kde jej zneužil. Ale popřel, že by to byl Etan. Po celou dobu byl Ramos hlavním podezřelým, ale policie jej z nedostatku důkazů prostě nebyla schopná oficiálně trestně stíhat. Chlapcovo tělo nebylo nikdy nalezeno, a v roce 2001 byl úředně prohlášen za mrtvého. 

Až v roce 2012 došlo k dalšímu zvratu, kdy se policii ozval Jose Lopez, který se domníval, že za Etanovo zmizení je zodpovědný Hernandez, Lopezův švagr. Jenže Hernandez byl psychicky nemocný, výslechy i soudní líčení byly nesmírně zdlouhavé. A co je také zajímavé - Hernandez se už v roce 1982 přiznal v kostele, že zabil malého chlapce. 

Hernandez se při výslechu přiznal, že chlapce vlákal do hospody, kde pracoval, a tam jej uškrtil. Jeho tělo pak prý hodil do odpadků... Muž byl nakonec odsouzen na doživotí. Jenže vzhledem k tomu, že byl uznán za psychicky nemocného, lze brát jeho výpověď vážně? Ale něco takového udělá šestiletému chlapci jen to největší monstrum, které nelze nazývat člověkem. 

25. května 1983 byl právě pětadvacátý květen zvolen jako Mezinárodní den ztracených dětí. U nás je znám také jako Pomněnkový den, jeho tradice sahá do roku 2004. Patronem akce je Linka bezpečí, a pomněnka jako symbol představuje "nezapomeň na mě." 

Statistiky jsou totiž neúprosné, a dost šokující. Podle americké organizace se na světě ročně ztratí kolem 8 milionů dětí. Velká část z nich se vrátí domů. Ale pořád tu zůstává dost velký počet dětí, které se bohužel domů nikdy nevrátí. 

V roce 2020 bylo v České republice pohřešováno 1 132 dětí. To je opravdu velice mnoho. Na YouTube, ale i dalších internetových stránkách si můžeme najít stovky článků o pohřešovaných dětech, jejichž rodiče pořád nepřestávají doufat. 

Mě už před pár lety díky jednomu pěkně zpracovanému případu o českých záhadách zaujal až ne tak moc známý případ zmizení čtrnáctileté Ivany Koškové. Ivanka zmizela v neděli třináctého července roku 1997 při cestě z domova v Příšovicích do nedalekého Svijanského Újezdu. Z domu odjela kolem sedmnácté hodiny večer na svém kole, měla namířeno k tetě, kde často přespávala. Autem se to dá ujet za sedm minut, dejme tomu že na kole tak za deset, pokud dívka jela pomalu, a třeba ještě potkala kamarádku.

U křižovatky na Loukov se ještě potkala s kamarádkou u hřbitova, kdy si zamávaly. Jenže tady stopa končí. Ivana jela k tetě bez ohlášení, což nebylo zase nic tak neobvyklého, to dělávala poměrně často, navíc dívka měla v té době brigádu, česala rybíz, a od tety to měla blíž. Jenže ten večer k tetě nedorazila, jenže se na to přišlo až druhý den ráno. 

V deset hodin odpoledne se otec Ivanky vydal na policii nahlásit její zmizení. Ti tomu zprvu nepřikládali velkou váhu - léto v plném proudu, mladá dívka se ráno někde zapomněla třeba s kamarády, ne? Jenže Ivana byla na svých čtrnáct let tak trochu pořád ještě dítě, o kluky se prý nijak zvlášť nezajímala, a i jinak byla velmi spolehlivá.

V okolí v té době vrcholily Svijanské pivní slavnosti, odhadovaný počet návštěvníků tu byl kolem sedmi tisíc. To už je pěkně rušno. Ale po dívce se prostě slehla zem. Nenašlo se ani její jízdní kolo, osobní věci, za roky vyšetřování nedošlo k žádnému posunu. Policie samozřejmě pracovala s několika verzemi případu. 

Ivanu mohl někdo srazit autem, jednalo se o autonehodu. Opilý řidič mohl zpanikařit, mrtvou naložit do auta i s kolem a někde ji ukrýt. Druhá verze počítala s místními kolotočáři, mezi kterými se našlo i pár osob s trestní minulostí. A nakonec je tu ještě jedna možnost, ta nejvíce pravděpodobná, že dívku někdo unesl. 

Podle výpovědi svědkyně Žanety B., která bývá označována jako poslední důvěryhodný svědek, že k místu, kde viděla dívku naposledy, jela od Svijan směrem k pivovaru. Když přijela ke křižovatce, všimla si, že směrem od Svijanského Újezdu jdou dva muži. Mělo jim být tak kolem třiceti, jeden byl bez vlasů, a neměli sebou žádná zavazadla. Byli od ní asi sto metrů, a Žaneta měla pocit, že když ji uviděli, nápadně zrychlili v chůzi, a tak také zrychlila.

A za pár minut se dívka minula právě s Ivanou, která projížděla na kole. Mohli jí tito dva muži ublížit, nebo šlo o pouhou náhodu, že nápadně zrychlili chůzi? Mohla si snad Žaneta celý příběh vymyslet, ale proč...

Vyrojilo se mnoho různých spekulací, pochybných svědků, a také jasnovidců. Nikdy se ale nepodařilo zjistit, co se Ivaně Koškové toho červencového dne stalo. Silně pochybuji, že by sama utekla z domova, jen tak, na kole. Dle mého názoru ji někdo buď cíleně unesl, nebo nešťastnou náhodou srazil autem a fikaně se zbavil těla spolu s jízdním kolem. 

Rodiče dodnes neví, co se jejich dceři stalo. Ivana dál figuruje v seznamu pohřešovaných, ale pokud ji někdo zavraždil, je to bohužel již promlčeno. Na tento případ vždycky občas znovu narazím a až mě děsí ta naprostá absence jakékoli pořádné stopy. Tomu nejspíše nahrál i fakt, že se v okolí pohybovalo velké množství cizích lidí. 

Ale i tak jeto šílené. Jak někdo může zmizet beze stopy, ještě při absolvování ne tak dlouhé trasy na kole, z toho mi fakt běhá mráz po zádech. Dolů přikládám video, kde je zmíněn i případ zmizení Ivanky, pokud máte zájem, mrkněte, je pěkně zpracované. 

Nedovedu si představit, jaké to je, když se rodičům ztratí dítě, a ani si to představovat nechci. Ta bolest, beznaděj, hrůza, zoufalství. A hlavně ta strašná nevědomost, pořád doutnající jiskra naděje, že se milované dítě vrátí domů, nebo se alespoň dozvědí, co se s ním stalo. 

Jsou ale i případy, kdy dítě uteče z domova dobrovolně. Neunese tíhu rodinných problémů, případně tlak vyvíjený ze strany rodiče, například na školní výsledky. Impulzem k útěku může být třebas i školní vysvědčení. Jasně, i mí rodiče chtěli, abych se dobře učila. Taky jsem měla párkrát strach přijít domů ukázat špatnou známku. Ale nikdy bych doopravdy neutekla. 

V dospělosti se člověk dívá na svoje dětská trápení úplně jinak. A rodiče, potažmo domov, byl pro mě vždy bezpečný přístav, kde jsem se cítila dobře. Ale někdy se v rodinách dějí horší věci, než je pětka z matiky na vysvědčení. Šílená je třeba situace, kdy rodiče dítě bijí, nebo psychicky týrají, a ono už neví kudy kam, a prostě uteče. 

Nepochopím, jak dokáže vlastní rodič ublížit dítěti. Dítě je přeci ten nejcennější dar, co mi může život dát. Dar z lásky dvou lidí, který mám chránit, pečovat o něj, protože je to krev mé krve! Smutné jsou i případy, kdy se dítě stane rukojmím jednoho z rodičů, a dojde třeba k únosu do zahraničí. Otec dívku vezme s sebou třeba do Německa k rodině, její matce, která žije v Česku, o tom nedá vědět, a ta se může zbláznit hrůzou. 

Je důležité si Mezinárodní den ztracených dětí každoročně připomínat. Pořád totiž existuje naděje, že se rodičům podaří někdy zjistit, co se jejich milovaným stalo. A je děsivé zjištění, že jsou mezi námi tací, co ublíží těm nejvíce nevinným, bezbranným, malým dětem, a i tito lidé se na sebe mohou podívat každé ráno do zrcadla. Přitom to jsou obyčejné zrůdy, a to jsem ještě použila to mírnější označení. 

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji hezký den, Vaše Eliss ♥