zomablog

  Autor: James Patterson, Candice Fox Žánr: Krimi, Thriller Mé hodnocení: 40% Obsah: Bill Robinson se po ponižujícím vyhazovu od policie, ve kterém hrál velkou roli jeho kolega a kamarád Malone, uchýlil do malého městečka Gloucesteru, a zde si se svou ženou otevřel malý penzion, který se stal útočištěm pro různé ztracené existence zkoušené životem. Někteří nájemníci jsou opravdu záhadní. Je mezi nimi podivín, který nikdy nevychází z pokoje, třicátnice Susan, která dřív pracovala pro FBI, a vysloužilý ochránce zákona Vinny, který skončil na vozíčku. Billa však zasáhne velká životní rána, když jeho milovaná žena Siobhan zemře při dopravní autonehodě. Stane se z něj nevrlý morous, a jediná životní radost je pro něj Marni, vzdálená příbuzná sestřenice jeho ženy. Marni zrovna studuje na střední, a prožívá celkem krušnou pubertu. Bill si k ní neumí najít tu správnou cestu, a oba si tedy nerozumí. Život v penzionu je poklidný, a celkem izolovaný od okolního dění. Jenže když se v přilehlém měs

Včera jsem dostala od Ježíška ještě jedno překvapení - přítel měl pro nás lístky do kina. Oznámil mi ráno, že lístky jsou zarezervované, a v pět hodin odpoledne začíná představení. V kině jsme už spolu nebyli poměrně dlouho, proto jsem měla radost. Přeci jen, zážitek z filmu doma v televizi, nebo na velkém plátně, to je velký rozdíl! Když jsem zjistila, na jaký film se mám těšit, byla jsem lehce v rozpacích. Šoumen krokodýl  je totiž kombinace rodinného filmu, muzikálu, animáku a komedie. Přiznám se, že nejvíce mě děsilo to, že půjdu na muzikál. Western a muzikál jsou totiž moje nejméně oblíbené žánry, které tedy opravdu nevyhledávám.  Na stránkách kina jsem se mrkla, o čem má tedy film být, a přišlo mi, že by se mi to mohlo líbit. Navíc hlavní krokodýlí hrdina vypadal opravdu roztomile! Nedívala jsem se ani na hodnocení na československé filmové databázi, abych mohla hodnotit nezaujatě - a dobře jsem udělala. Vážně jsem se na film začala těšit. Před samotným promítáním jsme si ještě n

Máme takovou pěknou tradici, že na Štědrý den vyrážíme k přátelům a rodině na návštěvy. Je to fajn, protože celý den, a s ním spojené čekání na dobrou večeři, více uteče. Jsme s přítelem zvyklí vstávat brzy ráno, kolem šesté, a ani Štědrý den nebyl výjimkou. Uvařili jsme si kávu, pojedli jsme vánočku s máslem, a doladili jsme nějaké menší přípravy na večeři. Ozdobila jsem stromeček - máme jako každý rok umělý, zatím nemáme děti, takže nám to takto stačí. Mám ráda kombinaci zlaté a fialové, proto je stromeček v těchto barvách. Před jedenáctou hodinou jsme vyrazili na návštěvu k rodinné kamarádce. Tam se nás vždycky sejde více, bereme s sebou pejsky, a pěkně si vždycky popovídáme. Poseděli jsme asi tři hodinky, a na chvíli se otočili doma. Čekala nás totiž hned další návštěva, a sice u mého bratra. Chodím tam hlavně kvůli malým synovcům - je úžasné vidět tu dětskou radost z hraček, a to, jak začnou hned jak divočáci řádit s novými věcmi. Od kamarádky jsem dostala krásnou vonnou svíčku. V

 Dnešní článek je přednastavený, napsala jsem ho už včera, protože na Štědrý den máme v plánu návštěvy rodiny a přátel, a večer si chceme udělat pohodu a klídek s přítelem.  Jedna předvánoční nadílková návštěva mě potěšila už ve středu. Zastavila se u nás na chvíli moje máma s přítelem. Na vánoční svátky totiž odjeli na hory, kde mají zamluvenou chatu, takže jsme se dohodli, že si dárky předáme předem. Máma avizovala, že dostaneme jen pár malých dárečků. Ten největší jsme dostali už na podzim, a sice krásný proutěný košík na dřevo. Už roky topíme dřevem, a bylo opravdu nepraktické tahat kusy dřeva po schodech nahoru v náručí. Je to opravdu super praktická věc, která ušetří spoustu kroků a také sprostých slov, když se dřevo začalo kutálet po schodech dolů. Nachystala jsem pro návštěvu jednohubky, pár zákusků a chipsy. Na pití jsem měla džus, nakonec jsme si ale dali nealko šampaňské, které mi sice na začátku připadalo kyselé, ale nakonec jsem si na zvláštní chuť zvykla a opravdu mi zach

 Jako dítě narozené v polovině devadesátek jsem ještě zažila pořádnou pohlednicovou éru. Svátky, narozeniny, Vánoce a Velikonoce, pravidelně v těchto časech se u nás ve schránce objevovaly různobarevné pohlednice s ručně psanými přáními.  Milovala jsem ty lesklé, třpytivé obrázky. Máma z nich měla vždycky radost, a vystavovala je na kuchyňské okno. Bylo vždycky super, z výletu či z dovolené poslat nějakou pěknou pohlednici třeba babičce, nebo sousedce, která se nám starala o domácí mazlíčky. Já sama jsem také posílala pohled - měla jsem svou školní lásku, Honzíka, a tomu jsem vždycky těžkým, kostrbatým škrabopisem napsala něco hezkého. S příchodem internetového připojení a mobilních telefonů pohlednicím pomalu, ale jistě začala zvonit hrana. Historie vánočních pohlednic je ale nicméně docela zajímavá. V roce 1841 měla být první pohlednice vyrobena ve Skotsku, ale bohužel se nedochovala. Jiní historikové ale tvrdí, že už v roce 1709 měli dva italští přátelé nápad prodávat tištěné kartič

 Musím se přiznat, že poslední tři roky jsem byla tak trochu vánoční škarohlíd, a nijak zvláště jsem je neprožívala. Bylo to velkou měrou i díky mé osobní nepohodě - problémy ve škole, pak přišlo covidové období plné restrikcí, chyběly vánoční trhy a celkově ta nálada byla dost divná, takže jsem vánoční období nijak zvláště nevnímala, a celé to pro mě byla jen povinnost. Letos je to ale naštěstí jinak. Snad je to i díky tomu, že konečně napadl pořádný sníh, a předvánoční čas není na blátě. Z cukroví peču jen linecké, a přiznám se, že letos se mi tedy vůbec nezadařilo. Myslím, že jsem dala do těsta moc mouky, jinak si to neumím vysvětlit, proč jsou výsledné kousky drolivé. Těsto se díky mé šikovnosti asi srazilo... Ale kupodivu je to chuťově dobré, jen to vypadá strašně. Příští rok tedy méně mouky... Výzdobu mám zatím na dveřích, tam jsem pověsila dřevěné chaloupky, a do kuchyně jsem si koupila roztomilého sněhuláka s LED světýlkem. Světlo mění barvy, a večer je to opravdu hezká podívan

  Autor: Michelle Paverová Žánr: Mysteriózní, Horor Mé hodnocení: 90% Obsah: Píše se rok 1937 a nad Londýnem jako obvykle vládne chmurné počasí. Chmury v duši má i osmadvacetiletý Jack Miller. Žije v bezútěšných poměrech, nemá pomalu ani na činži, a práce v továrně je těžká, a mizerně placená. A když jednoho dne spatří, jak v Temži právě vylovili tělo nějakého nebožáka, je to pro něj poslední kapka. Musí se svým životem něco udělat, ať neskončí nějak podobně, nebo mnohem hůř. Rozhodne se tedy na poslední chvíli přijmout nabízené místo radisty v expedici až k polárnímu kruhu, konkrétně na neprozkoumané a zcela opuštěné Špicberky. Skupinka tu má provádět geologický průzkum, a také popsat faunu a flóru, která toto nehostinné prostředí obývá. Má vyrazit se čtyřmi muži, které ani pořádně nezná, a kteří navíc pocházejí ze zcela odlišných kruhů než on - nikdy neměli nouzi o peníze a nevědí, co to znamená být opravdu chudý. Jenže výpravu od začátku provází smůla a komplikace se vrší jedna na d

 V pondělí ráno snad celé Česko zasypal sníh. U nás na horách padalo už od rána, a to pořádně hustě. Přiznám se, že kdybych nemusela do práce, tak bych nevystrčila ani nos. Taky jsem měla strach, jestli se vůbec kvůli počasí dostanu na prodejnu. Autobus měl pár minut zpoždění, ale řidič jel vážně moc opatrně.  No a pak jsme v práci poslouchali rádio, a kolegyňka průběžně kontrolovala zprávy na internetu. Kolem kalamita, několik nehod, naštěstí ale bez nějakých vážných následků. Když jsem šla pak ven, napsat novou ceduli lákající zákazníky, tak jsem se i v pracovních botách s protiskluzovou podrážkou málem natáhla na zem.  Cesta byla jako sklo, nepříjemně namrzlá, a do toho pořád sněžilo. A počasí se projevilo i na návštěvnosti sýrárny - zákazníků bylo opravdu méně, a jeden pán mi vykládal, že přes hodinu stál v koloně. Už jsem se nemohla dočkat, až budu doma.  Stalo se u nás zvykem, že každoročně nadáváme na silničáře a na to, jak nestíhají dělat svou práci. Já se jich musím ale tak tr

  Autor: Aron Ralston Žánr: Autobiografie, Memoár, Cestopisný, Podle skutečných událostí Mé hodnocení: 50% Obsah: Aron měl snad odmalička dobrodružství v krvi. Miloval rodinné výlety, hlavně jej fascinovaly hory a kaňony, a pořád s ním šili všichni čerti, jak měl touhu objevovat nové, vstřebávat další a další zážitky a vjemy. Největší zlom nastal v roce 1987, kdy mu nylo dvanáct. Tehdy se totiž s rodiči přestěhoval do Colorada, a jen o dva roky později se z něj stal hotový dobrodruh - jízda na koni, raftování na divoké vodě.  A to prosím už vyvádět takové věci ve čtrnácti! Jak odrůstal dětským střevícům, tato touha ne a ne polevit. Vystudoval vysokou školu, stal se inženýrem, získal dokonce místo ve velké počítačové firmě, ale odtud po pár měsících odešel, aby se mohl naplno věnovat svým milovaným toulkám. Jako správný dobrodruh ale také často dost nebezpečně riskoval.  Velkou výzvou se pro něj stalo zdolání čtyřtisícových vrcholů. V roce 1998 už jich za sebou měl sedm! Jenže některé s

 Včera mě na serveru Seznam zprávy zaujal jeden článek ze soudku českého školství. Učitelé totiž dostali poprvé k ruce "etický kodex," který jim pomůže v nestandartních situacích, kdy se nestačí řídit zákonnými požadavky. Už tahle úvodní formulace na mě tedy působí dost zvláštně... Kodex se ale může prý hodit i rodičům - ti mohou posoudit, zda se učitel chová tak, jak má. Ale pozor - jedná se pouze o návod, který není nijak právně vymahatelný. Není totiž součástí ústavy, a proto nijak ukotven zákonem! Kodex má celkem deset základních bodů. Pojďme si je tedy společně projít, a rozepsat, zda vůbec dávají jakýs takýs smysl! 1.) Učitel vytváří prostředí, ve kterém se každý žák cítí bezpečně.  Tohle pravidlo patří asi mezi ty opravdu základní. Aby se dítě mohlo v klidu učit a vstřebat informace, tak cholerický a nevrlý učitel není to pravé ořechové. Dost palčivý problém může být i to, že si učitel na žáka zasedne, v takovém prostředí to pak není pro žáka vůbec jednoduché. 2.) Učit

 Inspirací pro dnešní článek mi bylo včerejší náhodné shlédnutí krátké reportáže v České televizi. Tam totiž ředitel jednoho zemědělského učiliště mluvil o vánočních hvězdách. Živý vstup se točil ve skleníku, a všude kolem byly naprosto úžasné exempláře této květiny. Reportáž mě zaujala i proto, že pan ředitel mluvil o květinách opravdu hezky, bylo vidět, že danému tématu rozumí, a nemluvil jen věci, co si stihl v rychlosti někde načíst. Název článku možná někoho překvapí, ale jedná se o staré označení této květiny. Takto ji pojmenovali Aztékové, a ve volném překladu znamená "květina rostoucí ve zbytcích v půdě." V domovském Mexiku totiž pryšec nádherný rostl jako keř či menší strom, a jeho výška mohla vyšplhat až do čtyř metrů. Velkou zajímavostí vánoční hvězdy je to, že červené části jsou listeny - což je odvozenina listů. Nejedná se tedy o květ, jak si automaticky myslí většina lidí. Samotný květ najdeme mezi listeny, na obrázku výše je můžete vidět jako ty žluté tečky.  A

  Autor: Haruki Murakami Žánr: Román s hororovými a fantaskními prvky Mé hodnocení: 70% Obsah: Příběh ze současného Tokia se odehrává po setmění, za jedné jediné noci. Kapitoly jsou rozděleny podle časových úseků, začínáme čtyři minuty před půlnocí. Podzim se chýlí ke konci, nefouká vítr, ale vzduch je studený jako led. Ale i přes tuto noční hodinu Tokio pulzuje životem - shlukující se mládež, obrovské rozsvícené obrazovky, vyvolávači z podniků se snaží nalákat poslední zákazníky. Nastává zvláštní, až magická chvíle mezi dvěma dny - !mezidní." Pozorujeme město v celé jeho výšce, a zastavujeme se v restauraci Denny´s.  Tam právě sedí sama u stolku devatenáctiletá dívka Mari, před sebou má talířek s okoralým sendvičem a čte si knihu. Její klid vyruší mladík, který si k ní přisedne s tím, že ji zná. Je přeci mladší sestrou Eri, že? Konverzace mezi oběma je zpočátku rozpačitá, Mari není moc ráda, že do její zóny vstoupil vetřelec. Nakonec se ale s mladíkem dá do řeči, sice je pořád tr

 Z dětských let mám na nejbližší sousedy, hezké vzpomínky. Bydleli jsme na zadní cestě, náš dům byl poslední před začátkem cyklostezky, a krom jediné výjimky jsme se s lidmi z ulice často navštěvovali, na střídačku se pořádali v létě grilovačky, a samozřejmostí byly i oslavy narozenin v sousedském kruhu. Ta jedna výjimka byl postarší pán v rodinném domku, který se choval jako morous. Z jedné strany měl polní cestu, z druhé sousedy, mladý pár s dětmi. No a pán využil každou příležitost k tomu, aby vyvolal konflikt. Tuhle mu vadilo hlasité bouchání víkem od popelnice, podruhé byl zase problém v tom, že si uspořádali oslavu (nešlo o rušení nočního klidu, oslava byla po obědě.) Pohledem dítěte pro mě byly tato záležitosti nepochopitelné, nerozuměla jsem tomu, proč si lidé, kteří žijí vedle sebe, musí dělat mezi sebou takové zlo? Sousedé vedle nás se ke mně vždycky chovali hezky. Občas mě pohlídali, když rodiče jeli někam pryč, ráda jsem si hrála na jejich zahradě, a nikdy jsem od nich nesl