Knižní recenze 289 Kroky v temnotě

 Autor: Michelle Paverová

Žánr: Mysteriózní, Horor

Mé hodnocení: 90%

Obsah: Píše se rok 1937 a nad Londýnem jako obvykle vládne chmurné počasí. Chmury v duši má i osmadvacetiletý Jack Miller. Žije v bezútěšných poměrech, nemá pomalu ani na činži, a práce v továrně je těžká, a mizerně placená.

A když jednoho dne spatří, jak v Temži právě vylovili tělo nějakého nebožáka, je to pro něj poslední kapka. Musí se svým životem něco udělat, ať neskončí nějak podobně, nebo mnohem hůř. Rozhodne se tedy na poslední chvíli přijmout nabízené místo radisty v expedici až k polárnímu kruhu, konkrétně na neprozkoumané a zcela opuštěné Špicberky.

Skupinka tu má provádět geologický průzkum, a také popsat faunu a flóru, která toto nehostinné prostředí obývá.

Má vyrazit se čtyřmi muži, které ani pořádně nezná, a kteří navíc pocházejí ze zcela odlišných kruhů než on - nikdy neměli nouzi o peníze a nevědí, co to znamená být opravdu chudý. Jenže výpravu od začátku provází smůla a komplikace se vrší jedna na druhou.

Na nehostinné ledové moře totiž vyplují jen čtyři, když jeden ze skupinky musí zůstat v Londýně díky nenadálému dědictví. Jackovi společníci jsou odlišní, a jen těžko si k nim hledá cestu. Dobrácký tlouštík Algie má někdy ne úplně vhodné vtípky, Hugo se chová povýšenecky úplně ke všem, a jediný, s kým Jack tak trochu vychází, je Gus. 

Cesta přes ledové moře na palubě lodi Isbjorn však neprobíhá idylicky. Počasí je vrtošivé, a hned na začátku opustí posádku další člen. Hugo si totiž tak nešťastně zlomil nohu, že absolutně nepadá v úvahu, aby pokračoval dál. 

Kapitán lodi Eriksson ale není moc nadšen z toho, kam se průzkumníci chystají. Mladíci mají totiž v plánu prozkoumat i malý výběžek Gruhuken. A ten má být údajně prokletý. Kapitán nechce se skupinkou o výběžku moc mluvit, je ale evidentní, že ví něco víc. 

Po dlouhých měsících se konečně trojčlenná skupina dostane na Špicberky. Na pár dní tu s nimi zůstane i kapitán a jeho posádka, aby pomohli s výkladkou materiálu a surovin. Blíží se říjen, a s ním neúprosné prodlužování polární noci, přičemž slunce nakonec zmizí úplně. Jack začíná cítit v těchto neznámých končinách neklid, který je vidět i na kapitánovi a jeho podřízených. Je zcela jasné, že se nemohou dočkat, až budou z ostrova pryč...

Jack se snaží poctivě plnit zadaný úkol a pravidelně vysílat radiotelegrafem, ale atmosféra na ostrově houstne, a to nejen kvůli stále se zkracujícím dnům. Kolem srubu se ozývají podivné kroky, a mladík zahlédne kus na pobřeží postavu, která má podivné držení těla a vypadá přízračně.

Díky nešťastné shodě okolností zůstane Jack na ostrově zcela sám, jen se smečkou tažných psů, kteří se stanou jeho jedinými společníky. Ale pořád svědomitě bojuje za cíl skupiny, i když díky polární tmě je nebezpečí ještě zřetelnější, zákeřnější a krvelačnější...

Temný příběh odehrávající se v daleké pustině, kde je osamělý člověk vystaven vlivům tmy, tísně, ticha, a také čemusi, co se skrývá venku, a nemá to dobré úmysly!

Hodnocení: Mám takový zvyk, že vždycky v zimním období preferuji při výběru knih horory a spíše celkově pochmurněji laděné knihy. Za okny mráz, plískanice, a k tomu nějaké napínavé čtení, u kterého mi strachy běhá mráz po zádech - to miluju!

Kroky v temnotě jsem si půjčila při své poslední návštěvě knihovny. Samozřejmě mě praštil hned do očí název a sdělení, že se jedná o "hrůzostrašný příběh." 

Čekala jsem tak trochu béčkový horor, ale nakonec jsem byla příjemně překvapená!

Hned úvod mě příjemně navnadil, pěkně podrobné seznámení s hlavním hrdinou, který to neměl v životě vůbec lehké, a expedice se pro něj stala úplně novým začátkem, a takovou jiskrou naděje, kterou ve svém životě potřeboval. 

Ze začátku se mi trochu pletli dohromady další účastníci expedice, ale pak to bylo lepší. Příběh byl napsaný jednoduše, ale tak nějak mě to hrozně chytlo. Už cesta lodí na vzdálené Špicberky byla úchvatná, fascinující popisy krajiny a živočichů, které Londýňané viděli prvně v životě. 

Ze stránek knih na mě dýchala mrazivá atmosféra. A pak přišly komplikace, a nakonec zůstali na  Gruhukenu jen tři, tedy se smečkou psů. Vyprávění bylo pojato deníkovou formou, čteme tedy Jackovi zápisky, a to dodalo celému příběhu šmrnc.

Je pravdou, že postavy nebyly popsány moc do hloubky. Nevadilo mi to, k takto laděnému příběhu se to naopak hodilo a o to více jsem si užívala samotný příběh. Méně je někdy více - stačilo jen naznačení netušeného a neviděného, zvuky, které v ledové vánici znějí jako kroky... Mimochodem, nikdy bych nevěřila, že mě dokáže vyděsit vyprávění o medvědím kůlu, který má ale na tak odlehlém místě svou moc...

Finále příběhu mě překvapilo, jen mi moc nesedělo podivné Jackovo přiznání, které do celkového konceptu moc nezapadalo a působilo spíše... Směšně? Ale i tak ve mně příběh zanechal zvláštní dojem, a pořád musím o knížce přemýšlet. Snad mi sedla i proto, že jsem ji četla v zimě, a dovedla jsem se do ní opravdu perfektně vcítit. 

Na dlouhé zimní večery můžu opravdu doporučit. Je to sice lehce béčkový, ale přesto však úžasný horor. Nebála bych se ani srovnání s Kingovými romány...

A co Vy? Čtete v zimě také rádi temnější literaturu? Máte rádi horory v knižní podobě? Četli jste teď v poslední době nějaký? Zaujala Vás recenze? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný adventní čas, Vaše Eliss ♥