Přeskočit na hlavní obsah

Knižní recenze (288) 127 hodin

 Autor: Aron Ralston

Žánr: Autobiografie, Memoár, Cestopisný, Podle skutečných událostí

Mé hodnocení: 50%

Obsah: Aron měl snad odmalička dobrodružství v krvi. Miloval rodinné výlety, hlavně jej fascinovaly hory a kaňony, a pořád s ním šili všichni čerti, jak měl touhu objevovat nové, vstřebávat další a další zážitky a vjemy. Největší zlom nastal v roce 1987, kdy mu nylo dvanáct. Tehdy se totiž s rodiči přestěhoval do Colorada, a jen o dva roky později se z něj stal hotový dobrodruh - jízda na koni, raftování na divoké vodě. 

A to prosím už vyvádět takové věci ve čtrnácti!

Jak odrůstal dětským střevícům, tato touha ne a ne polevit. Vystudoval vysokou školu, stal se inženýrem, získal dokonce místo ve velké počítačové firmě, ale odtud po pár měsících odešel, aby se mohl naplno věnovat svým milovaným toulkám. Jako správný dobrodruh ale také často dost nebezpečně riskoval. 

Velkou výzvou se pro něj stalo zdolání čtyřtisícových vrcholů. V roce 1998 už jich za sebou měl sedm! Jenže některé situace se mu tak trochu vymkly z rukou. Při lyžování s dvěma přáteli se pod nimi utrhla lavina, a jeden z kamarádů málem zemřel na těžké podchlazení. A byla to tak trochu Aronova chyba - to on nasměroval skupinku na horší trasu, kde bylo evidentní, že k podobné situaci mohlo dojít...

Zrovna příjemné nebylo ani setkání s medvědem v parku Grand Teton. Chlupáč se sice nechoval nijak agresivně, přesto bylo pro mladíka velmi nepříjemné mít ho několik dní za sebou jako věrný stín. 

Jenže to největší dobrodružství potkalo Arona až v roce 2003. Na konci dubna se vypravil do utažských kaňonů. V plánu měl celkem pětidenní výlet, který chtěl završit zdoláním stezky dlouhé 173 kilometrů vedoucí národním parkem Canyonlands.


Jenže předtím si chtěl jako správný horolezec ještě prohlédnout skály. Takže se vydal na nenáročný sestup do kaňonu Modrého Johna. Sice už se začíná pomalu stmívat, láka jej pomyšlení na chystanou party pod širým nebem s přáteli, ale nakonec jeho rozhodnutí nezviklaly ani dvě turistky, Megan a Kristi, které v této odlehlé části národního parku potkal.

Jenže nenáročný sestup se rázem mění v tu nejhorší noční můru. Naprosto šílenou shodou okolností jej málem zavalí obrovský balvan. Aron stihne na poslední chvíli uhnout, ale pravá ruka, směrem do loktu k prstům, mu zůstane přišpendlená pod kusem horniny.

Co teď? Zcela sám, bez telefonu, vysílačky, jen se starým přehrávačem a sluchátky, a batohem s minimem zásob. Dvě malá burrita s fazolemi, něco kolem šesti deci vody, k tomu fotoaparát, čelovka, víceúčelový kapesní nůž.

A Aron k tomu ještě porušil nejvyšší cestovatelské pravidlo - nedal nikomu vědět, kam má namířeno. Teď o něm tedy neví ani spolubydlící, ani rodina, vůbec nikdo. Snad jen ty dvě dívky, které před osudovým sestupem potkal, ale proč by se ty dvě měly nějak strachovat o cizího kluka, kterého viděly prvně v životě?

Prakticky bez naděje na záchranu zkouší různé možnosti, jak se z této prekérní situace dostat. Jenže jak dostat ruku ze svěrákového sevření balvanu?! V duchu rekapituluje celý svůj minulý život, vzpomíná na všechny pěkné výlety a zážitky. Okamžiky zoufalství prozáří naděje na záchranu, která se ale může stát tím nejtěžším rozhodnutím v Aronově životě...



Hodnocení: Před pár lety jsem viděla stejnojmenný film, jemuž se stala tato knížka předlohou. A i když jsem věděla, jak to nakonec celé dopadlo, přesto jsem se na knížku moc těšila. Proto když jsem uviděla tuto knížku na hromádce vyřazených titulů z obecní knihovny, které jsem si mohla odnést domů, neváhala jsem.

Jenže bohužel jsem po přečtení tak trochu v rozpacích. Bezesporu to, co Aron prožil, a hlavně přežil, je dech beroucí. Mám ráda podobné, někdy dost extrémní příběhy o tom, co všechno se dá přežít, a hlavně jaké extrémy je lidské tělo schopné vydržet.

Prvotní radost z přečtení pár stránek vystřídalo velké rozčarování. Jasně, je fajn, že Aron chtěl čtenářům shrnout svůj minulý život. Jenže to bylo všechno hrozně utahané. Ze začátku mě bavilo číst o výletech, o jeho dobrodružstvích na lyžích a pokořování čím dál větších pohoří a strmých vrcholů. Jenže tak kolem dvou sté stránky se mi to začalo zajídat, a hlavně mě rozčilovala Aronova nadutost a to, jak šel naprosto sobecky nebezpečí naproti (a jednou při tom neváhal ohrozit své přátele!)

Vyčerpávající mi přišly i popisy všech možných míst, kde byl Aron zrovna na výletě, zeměpisné detaily mě nudily, ale rodilý Američan či člověk, který tu byl na návštěvě by to asi ocenil. 

Knížka ale není úplně špatná. Jen jí chyběl trochu větší náboj, a také to chtělo trochu ubrat na té aroganci, kterou jsem z autorova vyjadřování cítila. Vzhledem k tomu, jak moc při svých výpravách riskoval, mu chyběl kus pokory.

Přiznám se, že u posledních padesáti stran jsem si zalistovala na posledních deset, a začala číst tam. Ale závěr byl zase pěkně akční, a takřka neuvěřitelný. Pěkným bonusem jsou autentické fotografie, které autor pořídil, a při některých opravdu mrazí. 

Nemůžu ale jít s hodnocením výše než na padesát procent. Kdyby byl příběh osekaný o minimálně sto padesát stránek, příběh by byl rozhodně čtivější a záživnější. Kniha 127 hodin byla v roce 2010 zfilmovaná, hlavní roli Arona zde ztvárnil James Franco. 

Zde si troufám tvrdit, že film je lepší než kniha. Přidávám odkaz na československou filmovou databázi, aktuálně tu film má pěkných jednaosmdesát procent:

https://www.csfd.cz/film/272015-127-hodin/recenze/

A co Vy? Viděli jste filmovou verzi? Nebo jste četli knihu? Zaujala Vás recenze? Máte rádi podobné příběhy podle skutečných událostí? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥







Komentáře

  1. Já jsem viděla film.Hodně krutý na to,že to bylo natočené podle skutečnosti.
    Po knížce bych už netoužila.
    Eli,měj hezký den

    OdpovědětVymazat
  2. Ono to mozna souvisi s odlisnou americkou.mentalitou, resp. s tim, ze se Americsn musi prezentovat vsude, jak je dobrej...

    OdpovědětVymazat
  3. příběh znám, ale neviděla jsem ani nečetla o tom něco více :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dnešní kontrola

 Dneska ráno jsem musela vstávat už v šest, protože jsem byla objednaná na kontrolu po třech týdnech na gynekologii. Ale stejně jsem byla vzhůru už od čtyř, se spánkem to mám teď takové rozhozené - jednou spím do osmi, pak zase vstanu už ve čtyři. Ale často to pak dospím i přes den. V sedm hodin jsem se vypravila na zastávku, bez snídaně, v batůžku pečlivě zavázanou skleničku s močí. No nebylo mi ráno moc dobře, jelikož jsem nesnídala, ale čekaly mě ještě odběry, a na ty se musí nalačno. V čekárně už přede mnou čekaly tři pacientky. Potěšilo mě, že jsem potkala kamarádku ze střední, která byla o ročník níž, dřív jsme spolu párkrát zašly na kávu, ale dlouho jsme spolu nemluvily, ani jsme si nepsaly. Dost mě překvapila sdělením, že má před maturitou - vždyť už dávno musela skončit, to mi nesedělo do počtu. A tak se rozpovídala o svých zdravotních problémech, kdy musela akutně na operaci s naštěstí nezhoubným nádorem na žlučníku.  A kvůli rekonvalescenci po operaci tak samozřejmě nedoděla

Omluva - nemoc

 Ahoj kamarádi a čtenáři, moc se omlouvám, ale teď pár dní nebudu přidávat žádné články. Skolila mě škaredá zimní viróza, asi jsem se někde nachladila - nejspíše v práci, kdy jsem přebíhala ze studeného skladu na vyhřátou dílnu... Hrozně mě bolí v krku, hlava, klouby a mám i horečku. Už v neděli mi bylo všelijak, ale pondělí jsem celé proležela v posteli, a hlavně jsem strašně unavená, pořád bych jen spala... Zatím jsem si vzala pondělí a úterý dovolenou, zítra jdu ráno k doktorce, počítám že do pátku budu mít neschopenku, tak snad o víkendu bych mohla přidat nový článek, ale uvidím... Cítím se fakt mizerně, tak doufám, že to nebude na antibiotika a je to fakt jenom virového původu. Děkuji Vám za pochopení, přeji krásné zimní dny hlavně bez nemoci, Vaše Eliss ♥ Koupila jsem si v lékárně horký nápoj a beru Acylpyrin. Žofka se mnou leží celý den, docela určitě ví, že mi není dobře a je příjemné ji mít u sebe.

Dnešní kontrola u doktora

 V minulém článku, který pojednával o mých zdravotních potížích spojených s bušením srdce, tlakem v hlavě a pískání v uších, jsem zmiňovala, že dnes mám jít na kontrolu - doktor na pohotovosti to zdůrazňoval. Moje obvodní má opět dovolenou, takže jsem musela za zastupující lékařkou do nemocnice. Potíže nijak extra neustoupily. Včera v noci jsem nemohla vůbec usnout. Pořád se mi do hlavy vkrádaly špatné myšlenky - určitě umřu, srdce mi najednou přestane pracovat... Nemohla jsem tyto strašné věci dostat ven pryč z hlavy. K tomu se samozřejmě přidalo i bušení srdce. Tlaky v hlavě ale trochu povolily, i to pískání už je o něco snesitelnější. Ráno jsem tedy šla na autobus do města, a z autobusáku mi navazoval rychlý spoj do nemocnice. V čekárně nikdo nebyl, takže jsem jako při své minulé návštěvě vložila kartičku pojišťovny do přístroje, zmáčkla na displeji účel návštěvy, a sedla si do čekárny. Za chvíli už pro mě přišla sestra. Předala jsem jí svou lékařskou zprávu a vysvětlila, proč tu js