zomablog

 Zrovna včera jsem při takovém menším úklidu dostala inspiraci na článek. Mimo jiné jsem dělala pořádek i v naší domácí lékárničce. No, v podstatě je to taková plastová nádoba schovaná v horních patrech špajzu.  Jednou za čas protřídím prošlé léky, které dám na jednu hromadu do sáčku. A dost mě při třízení léků překvapilo, kolik se toho zase za tu dobu nakupilo. Největší zastoupení v hromádce mají léky proti bolesti. Nejsem zastánce braní léků, pokud to není nezbytně nutné. Ale občas trpím na silné migrény, a to nic jiného než prášek nepomůže. Vždycky se zdráhám, než si ho vezmu, takže trpím třeba půl dne, než si vezmu Paralen nebo Ibuprofen. Preferuji Paralen, protože ten mi zabere dříve. A za nějaký čas se mi tu nahromadila hned tři balení. Když mívám zvýšenou teplotu, sáhnu jako první po Acylpyrinu. Co si pamatuji, doma jsme ho nikdy nekupovali, ale co bydlím s přítelem, tak jsem si ho celkem oblíbila, protože na horečku mi vždycky zabere perfektně. Účinnou látkou tohoto léku je kys

Autor: Robin Cook Žánr: Thriller, Krimi, Z lékařského prostředí Mé hodnocení: 80% Obsah: Radiolog George Wilson pracuje ve zdravotním centru v Los Angeles. Jeho práce je poměrně monotónní, ale to Georgeovi vyhovuje. Raději bude sedět celé dny v kanceláři a zkoumat snímky z rentgenů, než mluvit přímo s pacienty a sdělovat jim často nepříjemné zprávy. George se totiž vzpamatovává z nepříjemného traumatu. Před třemi měsíci totiž zemřela jeho snoubenka Kasey, a jediné, co mu pomáhá alespoň na chvíli zapomenout na ničivou ztrátu a zaplnit prázdno ve svém životě. Profesní kariéra se mu totiž začíná rozjíždět. Z čiré zvědavosti - a také proto, že chce konečně trochu vypadnout ze své ulity osamění - přijme George pozvání od bývalé spolužačky Pauly, se kterou bývali přátelé na lékařské univerzitě, a vyrazí na konferenci zdravotní pojišťovny Amalgamated. Má to být na téma řešení s nedostatkem praktických lékařů. To, co George uvidí ve velké hotelové hale, jej naprosto odzbrojí. Vypadá to, že se

 Musím přiznat, že současná filmová tvorba mě moc neoslovuje. Když si občas pustím večer televizi a zrovna tam jede nějaký třeba čtyři roky starý český film - většinou je to komedie - tak mě zkrátka neosloví. Nevím, možná jsem až moc náročný divák, ale zkrátka mi snad v každém takovém filmu něco chybí. Nějaká atmosféra, pořádná hloubka, a ne jen omílání stejných témat dokola. A to nemluvím ani o hereckých výkonech, protože ty jsou většinou bohužel nic moc.  Jsou ale snímky z české produkce, na které se vždy ráda podívám, když zrovna jdou v televizi či jsou třeba dostupné online na YouTube. Jako první tu mám film z roku 2016 Pohádky pro Emu. Tento snímek jsem viděla tuším někdy před Vánoci roku 2018, kdy jej vysílala TV Nova. O filmu jsem měla povědomí už předtím, protože často hrála v rádiích písnička z filmu Pro Emu od Michala Hrůzy. Tato písnička je rozhodně jedna z jeho nejpovedenějších, mě se moc líbí. Na začátku filmu se seznamujeme s Petrem Millerem, který již roky žije Británii,

 Nejen v dnešních extrémně teplých a horkých dnech vyrážíme s přítelem na procházky. Většinou chodíme alespoň na menší procházku či výlet. Máme to štěstí, že bydlíme na vesnici, hned za domem máme pole a les, a je tam opravdu krásně.  Z tohoto důvodu jsem ráda, že bydlím na vesnici, a ne ve městě. Tam bych si asi zvykala už těžko, jsem zvyklá na ten kus přírody kolem a čistý vzduch bez smogů a jiných zplodin. Na procházkách také často fotím, ať už přírodu, nebo momentky s pejskem. A dnes bych Vám chtěla ukázat pár svých fotografických výtvorů. Většina je z loňského roku, ale něco málo i z letoška. První dvě fotky pocházejí z pole, které máme přímo za naší bytovkou. Tam chodíme nejčastěji na procházky se psem, tady jsem si hrála už jako malá a pořád Pro mě to místo má stejnou atmosféru a mám s ním spjato plno hezkých vzpomínek.  Tuto třetí fotku s plošticemi, které hodují na pavoukovi, mám opravdu ráda. Vyfotila jsem to náhodou po cestě do obchodu, když mě cosi upoutalo na cyklistické s

 Poslední dobou na mě ze sociálních sítí, z internetových článků a televizních pořadů skáče slovo polyamorie . O tomto pojmu jsem poprvé četla v souvislosti s jednou českou herečkou, která se přiznala k tomuto druhu vztahu. Oč tedy jde? Doslovný překlad slova polyamorie je "mnoholáska." Jedná se o životní styl, kdy určitá osoba žije s více partnery najednou. V praxi to vypadá tak, že muž má manželku, a ta má přítele. Má tedy dva muže, se kterými žije třeba i v jedné domácnosti, má s nimi sexuální styk, fungují "normálně." Jen ve třech. Samozřejmě za souhlasu všech zúčastněných, kteří o sobě navzájem ví a tolerují se. Zajímavé je, že účastníci těchto svazků vždy zdůrazňují, že nejde jen o sex.  A zrovna dnes se toto téma probíralo i na CNN Prima News v pořadu Partie Terezie Tománkové. Jeden z politiků toto označil za deviaci - což je v původním slova smyslu odchylka, a ne úchylka, jak by se mohlo zdát. Přiznám se, že jsem z tohoto životního stylu poněkud na rozpacích

  Autor: Linda Castillo Žánr: Krimi, Thriller, Mysteriózní Mé hodnocení: 90% Obsah: Některá tajemství amišů jsou příliš děsivá na to, aby byla odhalena... Jedné deštivé, zamračené noci se vrací Paul Borntrager domů se svými dětmi. A protože to jsou amišové, Paul neřídí auto, ale tmavou staromódní bryčku, kterou táhne nový rodinný americký klusák jménem Sampson. Paul je hrdý, že se mu podařilo z bojácného koně vychovat houževnaté zvíře, ale bohužel dojde k neštěstí. Bryčku doslova smete nějaké velké auto, a následky jsou tragické. Paul umírá přímo na místě, dvě děti v nemocnici a přežije jen nejstarší synek David a jeho matka Mattie, která do města ten den nejela, ale zůstala doma. Na místo přijíždí policejní náčelnice města Painters Mills, Katie Burkholderová a její policejní tým. Zpočátku to vypadá jako "obyčejná" nehoda, snad šlo o dílo opilého nebo zfetovaného řidiče, který způsobil nedopatřením nehodu a pak ze strachu ujel. Jenže velmi brzy začne vyplouvat na povrch, že o

Myslím, že poslední roky začíná společnost konopí a výtažky z něj vnímat jinak, než jako něco špatného a vhodného tak pro drogově závislé. Samozřejmě, konopí a hlavně jeho kouření může být potencionálně nebezpečné, hlavně spíše pro dospívající a děti. Na dětský organismus hodně věcí působí jinak než na dospělého. Konopí je jedna z nejpopulárnějších, a také nejdiskutovanějších rostlin na světě. Oblíbená je hlavně kvůli vrcholkům samičího květenství či plodenství - obecně se tomu říká marihuana. Na těchto květech se vytváří pryskyřice, které se lidově říká hašiš. A tento hašiš je právě tím, kvůli čemu ji její uživatelé mají tak rádi, obsahuje totiž halucinogenní látky, které mohou navozovat příjemné, ale i nepříjemné pocity. Botanicky konopí spadá do čeledě konopovité, a jeho nejznámější druhy jsou seté, indické a rumištní. Konopí seté může dorůst až šesti metrů, a je nejvíce pěstovaným druhem. Stále platí poučka - a je to uváděno i v odborné literatuře - že konopí je droga, jedná se o n

 Dost mě překvapilo, když jsem při zkoumání toho, jaké významné dny připadají na červen zjistila, že čtrnáctého června si připomínáme Světový den dárců krve. Tento významný den vyhlásila WHO v roce 2005 a cíl je jasný - poděkovat dárcům a přilákat nové, potencionální dárce. Já jsem krev ještě nikdy darovat nebyla, protože nesplňuji jednu podmínku - v článku pak rozeberu jakou - a nejsem tedy vhodný dárce. Ale pokud by to jednou vyšlo, ráda bych šla darovat buď krev, nebo plazmu. Krev je totiž v medicíně velice důležitá pro transfúzní přípravky. A krev neumíme uměle vytvořit, ani ji ničím nahradit. Kdysi, ještě když jsem byla na střední, jsme měli přednášku od zdravotnického personálu právě na téma dárcovství krve. Bylo to velmi zajímavé, protože až do té doby jsem se o toto téma nijak zvlášť nezajímala.  Pokud se rozhodnete darovat krev, musíte se na to předem připravit, ale nejedná se o nic tak složitého, jen pár maličkostí: 1.) Důležité je se před odběrem nasnídat. Doporučuje se bílé

 Stalo se tak trochu trendem, že vláda každoročně přidává na důchodech. Což je v pořádku. Staří lidé, invalidé, vdovy a sirotci si to zaslouží. K tomu se letos přidalo i na minimální mzdě, o celých šest set korun. Sice to není nic extra, ale lepší než nic. Jenže bohužel s tím, jak stát rozdává, přichází vždy zákonitě i zdražování. Jen před pár dny proběhla médii zpráva, že se musíme připravit na velkou vlnu zdražování. Jenže já mám pocit, že ty vlny jaksi přicházejí i bez upozornění médií, protože každou chvíli se zvyšují ceny snad všeho. A nejvíce je to znát u potravin a u věcí, které člověk nekupuje zase tak často. Třeba před rokem jsem kupovala psí šampon za pětašedesát korun. Teď už stojí osmdesát. Je to patnáct korun rozdíl, máme malého psa a šampon nekupujeme zase tak často, ale pro někoho, kdo má více psů nebo větší plemeno a častěji je koupe, to může být zásah do rozpočtu.  Z vlastní zkušenosti vím, že za svou výplatu si koupím stále méně a méně. Výplatu mám víceméně každý měsí

 Před několika týdny jsem na sociální síti Facebook zjistila, že mě moje bývalá spolužačka ze střední přidala do skupiny na Facebooku. Neschvalovala jsem žádné členství, prostě jsem se tam jaksi octla. To by nebylo nic divného, kdyby nešlo o skupinu zaměřenou na hubnutí s názvem Buď fit i bez cvičení.  Bylo mi divné, že tam přidala mě. I na střední jsem byla dost štíhlá, nemám pocit, že bych nebyla dostatečně "fit" a musela shazovat nějaká kila. Můj prvotní dojem byl ten, že skupina bude zaměřená na nějaké rady, jak rychle zhubnout a udržet si váhu. Jenže ne tak docela. Spolužačka očividně spolupracuje s nějakou firmou, která je zaměřena na doplňky stravy, které mají spalovat kila jako divá. Každou chvíli se tam objevují nabídky na úžasné hubnoucí kávy, čokolády, džusy, a dokonce i jakési spreje.  Toto doplňují taktéž úžasné přeměny dívek a žen, které si fotí svá bříška a stehna před užitím přípravků, a po. Fotky jsem si prohlížela s jistým pobavením, protože bylo místy očivi

  Autor: Paula Hawkins Žánr: Thriller, Krimi, Pro ženy Mé hodnocení: 60% Obsah: Rachel Watsonová dojíždí pravidelně každý den ráno vlakem v 8:04 do Londýna, a večer zpět do místa svého rodného bydliště. Rachel má hodně bujnou fantazii, a cesta vlakem je pro ni ideálním místem ke snění. Když pravidelně vlak zastavuje den co den u návěstidla, pozoruje svůj oblíbený domek u kolejí s číslem patnáct. Domek se do značné míry podobá těm ostatním, které jsou ve skupince postaveny vedle sebe, ve viktoriánském stylu, s menší zahrádkou. Jenže tento domek je pro Rachel něčím speciálním. Oblíbila si jeho obyvatele, ženu a muže přibližně ve svém věku. Ráda pozoruje jejich ideální život, který je protikladem k tomu, který vede Rachel. Za teplých letních večerů se dvojice usazuje na terase, kde popíjejí víno a jedí něco dobrého. Je to pár snů. Rachel jim dokonce dala jména. Ona je Jess, on se jmenuje Jason. Ona patří k těm drobným ženuškám s křehkou postavou, zato on je dobře stavěný brunet. Postupně

 Před pár dny jsem v televizi letmo zahlédla vzpomínkovou reportáž k výročí atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha, ke kterému došlo 27. května 1942 v Praze. A při této příležitosti jsem skoukla film Anthropoid z roku 2016. Kdysi jsem o filmu už slyšela, nicméně jsem tehdy nějak neměla náladu jej shlédnout, a proto jsem si film užila až s pětiletým zpožděním. Snímek začíná přistáním dvou parašutistů na českém území. Nejsou to ledajací parašutisté, ale výsadkáři, čili speciálně vycvičení vojáci.  Tito dva muži se jmenují Jozef Gabčík a Jan Kubiš. Jejich přistání sice proběhlo až na lehké komplikace celkem v pořádku, větší problémy je ale ještě čekají. Musejí se dostat co nejdříve do Prahy, aby mohli splnit svou misi, a k tomu se musí vypořádat s nepřáteli, jež číhají na každém kroku. A jejich mise není nic menšího, než zabití říšského protektora Reinharda Heydricha. Oba muži se spojí s českými vlastenci, ubytují se u rodiny Moravcových. Jenže venku zuří válka, dva muži pohy

 Nejen českou společností, ale i tou světovou, hýbe poslední týdny téma očkování. A to proti nemoci Covid-19. Z televize na nás koukají usmívající se herci, kteří nás přesvědčují, ať uděláme za koronavirem tečku. A jedinou možností má být očkování. Když se necháme naočkovat, budeme moci snadněji cestovat, nebudeme se muset pořád dokola v práci či ve škole testovat. Jenže jaksi se dostává už ve sdělovacích prostředcích do pozadí to, že jde přeci i o zdraví. Očkování má být na bázi dobrovolnosti, já se však tak trochu obávám, že k němu budeme dřív nebo později lehce násilně donuceni všichni. Kdo se bude chtít pořád testovat? Budeme z toho otrávení, a spousta lidí se pak nechá raději opravdu naočkovat, ačkoliv třeba vakcíně nevěří. V současnosti situace tedy eskaluje do dvou extrémů. Z jedné strany slýcháme, jak je nutnost nechat se očkovat, a to i pro mladé lidi. Předevčírem jsem četla na Seznamu vyjádření jednoho "odborníka." Podle něj by se měl očkovat každý, a to i mladý člo