Moje TOP české filmy

 Musím přiznat, že současná filmová tvorba mě moc neoslovuje. Když si občas pustím večer televizi a zrovna tam jede nějaký třeba čtyři roky starý český film - většinou je to komedie - tak mě zkrátka neosloví. Nevím, možná jsem až moc náročný divák, ale zkrátka mi snad v každém takovém filmu něco chybí. Nějaká atmosféra, pořádná hloubka, a ne jen omílání stejných témat dokola. A to nemluvím ani o hereckých výkonech, protože ty jsou většinou bohužel nic moc. 

Jsou ale snímky z české produkce, na které se vždy ráda podívám, když zrovna jdou v televizi či jsou třeba dostupné online na YouTube.

Jako první tu mám film z roku 2016 Pohádky pro Emu. Tento snímek jsem viděla tuším někdy před Vánoci roku 2018, kdy jej vysílala TV Nova. O filmu jsem měla povědomí už předtím, protože často hrála v rádiích písnička z filmu Pro Emu od Michala Hrůzy. Tato písnička je rozhodně jedna z jeho nejpovedenějších, mě se moc líbí.

Na začátku filmu se seznamujeme s Petrem Millerem, který již roky žije Británii, kde se živí jako právník. Jeho poklidnou pracovní rutinu přeruší telefonát z Česka, ve kterém mu sociální pracovnice oznámí, že byl označen jako otec dítěte, jehož matka měla autonehodu. Petr je v absolutním šoku, vůbec netušil, že má ve své bývalé domovině dítě.

Odlétá do Česka, zde se setkává s přísnou sociální pracovnicí. Má se jednat jen o formalitu. Petr podepíše papíry, a dítě bude přemístěno do dětského domova. Jenže Petra přemůže zvědavost a chce dítě vidět. Tak se seznamuje s osmiletou roztomilou Emou. Petr je na pochybách, zda je Ema jeho, sice prožil s Eminou matkou krátký románek, ale proč se mu nikdy neozvala s tím, že je těhotná, a nedala mu vědět ani o narození děvčátka? Petr se rozhodne, že si Emu vezme k sobě, dokud se její matka neuzdraví. Jenže bydlí v hotelu, a tak je celá situace trochu problematická.

V hotelu se ale setkává s manažerkou Marií, která je ochotna mu pomoci a zrodí se mezi nimi víc, než jen přátelství. Vzdá se Petr své kariéry v Anglii a vybuduje si v Česku novou rodinu, nebo vše dopadne úplně jinak?

Pohádky pro Emu se musí líbit snad každému. Já jsem byla na první shlédnutí úplně hotová, na konci jsem bulela jak želva, jak to bylo celé dojemné. Jedná se o romantickou komedii, ale té romantiky tam není zase tolik, spíše bych film zařadila do kategorie rodinný. Vtipy ve filmu jsou opravdu vtipné, a holčička ztvárňující Emu je úžasně roztomilá. V hlavních rolích filmu můžeme vidět Aňu Geislerovou a Ondřeje Vetchého. Ani jednoho upřímně moc nemusím, ale tady se mi jejich výkony líbily.

Pohádky pro Emu jsou fajn odpočinkovým filmem, pobavíte se u něj, zasmějete, třeba si i popláčete. Ideální třeba právě na vánoční období.

Filmy s Tomášem Holým jsou určitým způsobem nadčasové a věřím, že jejich kouzlo je pořád stejné i pro dnešní děti. 

Nejraději mám s tímto hercem komedii Prázdniny pro psa z roku 1980. Manželé Mrázovi se chystají do lázní a jejich synek Petr na prázdniny k dědovi a babičce na vesnici. Jenže na poslední chvíli vše zkomplikuje kamarádka paní Mrázové, Alice, která potřebuje nutně pohlídat psa Bleka. Nemá ho komu jinému svěřit, a Mrázovi jsou její poslední naděje. 

Petr tedy odjíždí k babičce a dědovi i se svým novým psím společníkem. Dny plné pohody a letního slunce kazí proradný soused Plavec, který je hamižný, a nemá to jednoduché ani se svou ženou, která moc rozumu nepobrala. A pak je tu parta dětí, se kterými by se Petr chtěl kamarádit, jenže ty nechtějí chlapce přibrat mezi sebe. Nejhůře se chová vůdce party Jarda, který si hraje na kovboje.

A tak se Petr rozhodne provést odvážný kousek - promluvit s panem Drtikolem, kterého se každý v okolí bojí a který vozí v Tatře zrní. Pořádné dobrodružství vypukne ale až tehdy, až se Blek ztratí, a Petr jej musí vypátrat dřív, než pro něj přijedou rodiče.

Prázdniny pro psa jsem měla ráda už jako dítě a i dnes se na tuto komedii ráda podívám. Příhody malého kluka, který je na prázdninách na vesnici, se mi asi nikdy neomrzí. Film je pohodový, divák se zasměje u spousty vtipných scén - zejména na začátku, ještě před odjezdem na vesnici - a divák si vychutná skvělou letní atmosféru plnou slunce.

Film pro děti, ale i pro dospělé. Já ho mám i s přibývajícími léty pořád moc ráda.

Posledním, takovým mým osobním klenotem je Ucho z roku 1970. Jedná se o komorní černobílý film v hlavních rolích s Radkem Brzobohatým a Jiřinou Bohdalovou. Ucho se dostalo na plátna kin až po roce 1989, protože do té doby se jednalo o zakázaný film, odpočívající v trezoru.

Snímek je tvrdou obžalobou komunistických praktik a režimu jako takového. Náměstek Ludva a jeho žena Anna právě přijíždějí z večírku, který konala vláda. U jejich domu se ale Ludvovi něco nezdá - proč teď v noci parkuje kousek od nich auto, které tu nikdy neviděl? Co na tom, že to auto je zhasnuté.

Atmosféra doby je taková, že manželé si již dávno přivykli tomu, že jsou odposloucháváni a sledováni, a to i u sebe doma. Ani Ludva si nemůže být jist, kdo je vlastně jeho přítel a kdo ne. A hlavně je potřeba dávat pozor, o kom a v jakém kontextu se mluví - hrdina doby se může v okamžiku změnit v třídního nepřítele... A i doma si musí manželé dávat pozor na jazyk, protože ucho je všude. 

Jenže dnešní noc je něčím jiná. Dveře od bytu jsou odemčené, ačkoliv by být neměly, a něco je jinak. Nejde elektřina, ale přitom u sousedů se svítí. Může to být léčka od vládních představitelů? Ludva si celou recepci zpětně přehrává v hlavě a s hrůzou přemýšlí, jestli neudělal či neřekl něco špatného, a mohl by se z něj stát člověk nebezpečný státu.

A mezitím sledujeme i vzájemné špičkování mezi manželi, které dává tušit, že mezi nimi také není všechno v pořádku. Atmosféra se stává čím dál více klaustrofobickou, a strach a paranoia se dostávají čím dál více do popředí. Jak dopadne podivná noc po návratu z večírku? A kdo je vlastně ten opravdový třídní nepřítel...

Ucho patří dle mého názoru k nejpovedenějším trezorovým filmům vůbec. Jeho poselství je aktuální i v dnešní době a nastavuje vztyčený prst tvrdým komunistickým praktikám a tomu, aby se už nic podobného neopakovalo. Asi by bylo na širší diskuzi, zda se to daří, či ne.

Myslím, že k tomuto filmu musí člověk tak nějak dozrát. Spíše osloví staršího diváka nebo toho, který je více vnímavější a intelektuálněji naladěn. Já se o celé období komunismu zajímám, ráda sleduji na toto téma různé dokumenty a říkám si, jak to muselo být třeba v těch padesátých letech těžké - násilné kolektivizace, konflikty s církví a pronásledování nepřátel či jejich odsouzení k smrti - viz třeba Milada Horáková. 

Ucho natočil režisér Karel Kachyňa, scénář napsal Jan Procházka, který je zároveň i autorem stejnojmenné knihy. Před lety jsem ji četla a filmové zpracování je opravdu velice věrné. Film je převážně psychologického charakteru hraničící s thrillerem, divák se musí vžít do postav, je tam hodně dialogů které třeba někoho mohou nudit, ale mě tento film opravdu hodně bavil.

Dodnes si pamatuji, jak jsem ho viděla poprvé, to mi mohlo být tak osmnáct, a už tehdy na mě velmi zapůsobil. Jak už jsem zmínila, mám ráda filmy na toto téma, ale nejen z doby komunismu, ale i třeba období kolem obou světových válek. 

Pokud máte rádi starší filmy psychologického ražení s hutnou atmosférou, mohu Ucho doporučit, ale jak jsem už napsala, ke shlédnutí a pochopení snímku musí člověk trochu dozrát. 

Pak mám ráda klasické české pohádky, Popelku s Evou Hruškovou, Tři oříšky pro Popelku, Prince Bajaju, a těch novějších se mi moc líbilo Sedmero krkavců nebo Zakleté pírko. Ale pořád preferuji ty starší pohádky, ty moderní se mi většinou moc nelíbí, ale najdou se i výjimky. 

To bylo pro dnešní článek vše, některý příští článek se bude určitě týkat hlubší recenze na nějaký zajímavý film.

A co Vy? Máte rádi starší české filmy, nebo preferujete ty novější? Viděli jste některý z filmů, který zmiňuji v článku? Nebo pro mě máte další tipy na skvělé filmy? Budu ráda, když se o ně se mnou podělíte do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný slunečný den, Vaše Eliss ♥