Přeskočit na hlavní obsah

Knižní recenze 221 Do posledního dechu

 Autor: Linda Castillo

Žánr: Krimi, Thriller, Mysteriózní

Mé hodnocení: 90%

Obsah: Některá tajemství amišů jsou příliš děsivá na to, aby byla odhalena...

Jedné deštivé, zamračené noci se vrací Paul Borntrager domů se svými dětmi. A protože to jsou amišové, Paul neřídí auto, ale tmavou staromódní bryčku, kterou táhne nový rodinný americký klusák jménem Sampson. Paul je hrdý, že se mu podařilo z bojácného koně vychovat houževnaté zvíře, ale bohužel dojde k neštěstí.

Bryčku doslova smete nějaké velké auto, a následky jsou tragické. Paul umírá přímo na místě, dvě děti v nemocnici a přežije jen nejstarší synek David a jeho matka Mattie, která do města ten den nejela, ale zůstala doma.

Na místo přijíždí policejní náčelnice města Painters Mills, Katie Burkholderová a její policejní tým. Zpočátku to vypadá jako "obyčejná" nehoda, snad šlo o dílo opilého nebo zfetovaného řidiče, který způsobil nedopatřením nehodu a pak ze strachu ujel. Jenže velmi brzy začne vyplouvat na povrch, že o nehodu rozhodně nešlo, někdo se rozhodl amišskou rodinu chladnokrevně popravit.

Jenže proč k tomu zvolil zrovna tento složitý způsob? 

Jediný přeživší chlapec David je sice ve stabilizovaném stavu, bohužel si však z nehody nic nepamatuje. Katie je odhodlaná přijít na stopu zabijákovi, už i proto, že Mattie bývala kdysi její nejlepší kamarádkou. Později se jejich cesty sice rozešly, ale to na dané věci nic nemění. 

Katie totiž také vyrůstala v amišské rodině. Amišové žijí svůj striktní způsob života, žijí postaru a co nejméně bez vymožeností moderní doby. Nemají auta, většinou ani elektriku, žijí z toho, co si sami vypěstují a chovají ve velkém dobytek a drůbež. Nosí tradiční, obyčejné oblečení, muži tráví celé dny těžkou prací na polích a ženy se starají o rodinu a o domácnost.

Žijí odloučeně od ostatních - těm přezdívají Englichers, a amišská komunita bývá většinou terčem útoků a nenávisti. Nejinak tomu není i v Painters Mills. 

Katie se při vyšetřování znovu setkává se svým nejlepším přítelem Johnem Tomasettim. Oba za sebou mají složitou a tragickou minulost. Katie k Johnovi táhne něco mnohem silnějšího než obyčejné přátelství, ale bojí se dát průchod svým citům.

Citové problémy ale musí jít stranou. Vyšetřování autonehody se dostává do slepé uličky a Katie nesnese, aby po jejím městě běhal šílený zabiják. A do toho se začínají ozývat rány minulosti - kousek od městečka, v coshoctonském okrese jsou nalezeny lidské ostatky, ve staré silážní jámě.

Ačkoliv tento okres nespadá do okresku Kate a jejího týmu, přesto ji to citelně zasáhne, a to z důvodů, které pohřbila hluboko ve své paměti. Ví totiž, komu dávno pohřbené ostatky patří a doufala, že se už nikdy nedostanou na denní světlo...

Podaří se Kate vyšetřit případ děsivé autonehody, která byla úkladnou vraždou, poprat se svými vnitřními démony a vyřešit své citové problémy?


Hodnocení: Knížky od Lindy Castillo mám ve velké oblibě. Před lety jsem si náhodou koupila na internetovém obchodě Megaknihy.cz Střípky ticha. Tato kniha také spadá do série s náčelnicí Kate, a to první setkání s autorkou se mi moc líbilo, byl to tenkrát dobrý kup.

Od té doby jsem si tuto knižní sérii zamilovala, bohužel u nás v knihovně je na její knížky dlouhá čekací lhůta, a když jsem si nesla domů Do posledního dechu, knihovnice mě upozorňovala, ať knížku vrátím co nejdříve to půjde, protože už ji má v rezervaci další čtenář. 

Knížka mě strhla už od začátku. V úvodní části je popsána tragická autonehoda, a následně už na místo přijíždí policie a začíná vyšetřování. Kate mám jako hlavní hrdinku moc ráda, je mi moc sympatická, autorka si s jejím charakterem pěkně vyhrála a líbí se mi, že v každém díle se poodkryje kousek z její minulosti. Hezky se doplňovali se svým kolegou Johnem a pěkně to mezi nimi na stránkách knížky jiskřilo.

Oceňuji to, že autorka seznamuje čtenáře s amišskou kulturou, protože třeba v naší republice se o tuto komunitu zase tolik lidí nezajímá a kdybych nečetla tuto knižní sérii, nenapadlo by mě se o téma nějak blíže zajímat. Knihám tedy vděčím za rozšíření obzorů. 

Amišové jsou církevní organizace, která je rozšířena především v Kanadě a USA. Jsou známí především zákazem používáním techniky - aut a elektriky. Děvčata nepoužívají žádnou kosmetiku a nosí prosté venkovské oblečení a boty.

Život v této kultuře je na jedné straně v souladu s přírodou a zvířaty, na druhé straně je hodně složitý a plný spousty pravidel, jenž je třeba dodržovat.

Příběh mě moc bavil, děj byl svižný, pěkně se prolínaly dvě roviny příběhu - nové vyšetřování aktuální nehody a nález starých kostí, případ, jenž byl již zdánlivě pohřben hluboko pod zem, ale nyní se vrací na denní světlo.

Od poloviny knihy jsem tak trochu tušila, kdo byl pachatel, nicméně jsem si to tipla správně jen tak napůl, protože úplně nakonec byl v knížce ještě jeden šokující a zajímavý zvrat. Jak se píše na přebalu, ze závěru vám zaručeně naskočí husí kůže. U mě to opravdu zafungovalo. 

Knížka se mi moc líbila, hodnotím velmi vysoko, protože jsem ji přečetla za tři teplé večery, kdy jsem nemohla kvůli horku spát a knížka mi byla ideálním společníkem. Doufám, že budou v knihovně brzy volné i další thrillery od Lindy Castillo, protože už se opravdu nemůžu dočkat, až se začtu do dolšího titulu!

Pokud máte rádi detektivní thrillery ze zajímavého prostředí, mohu tuto knížku a celou sérii z městečka Painters Mills, alespoň za sebe vřele doporučit. 

A co Vy? Četli jste nějakou knihu od Lindy Castillo? Nebo jste četli něco jiného o amišské kultuře, nebo na toto téma viděli dokument či film? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Komentáře

  1. Od autorky jsem nic nečetla, ale četla jsem pár recenzí na ní a na tebou zmiňovanou sérii. Myslím, že by z toho byly dobré filmy.

    OdpovědětVymazat
  2. Nedávno jsem dočetla Střípky ticha a kniha se mi moc líbila. Navnadila jsi mě, zřejmě si dám v knihovně rezervaci. Díky za tip a přeji hezký víkend 😉

    OdpovědětVymazat
  3. Myslím,že by se mi knížka líbila,Už jsem i nějaké četla a viděla i filmy.Díky za tip a přeji hezký víkend

    OdpovědětVymazat
  4. Autorku neznám, ale recenze zní zajímavě. Podívám se, jestli je u nás v knihovně dostupné něco od ní. Fajn tip.

    OdpovědětVymazat
  5. Určitě bych si od autorky ráda něco přečetla, ale ještě jsem se k tomu nedostala. Děkuji ti za pěknou recenzi, která mě opravdu zaujala. 🙂
    Hezký večer. 🙂

    OdpovědětVymazat
  6. Poohlédnu se po ní při další návštěvě knihkupectví.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

To je pravé štěstí...

 Nový režim s miminkem se nám už pomalu zabíhá, zítra jdeme k dětské paní doktorce na další kontrolu, Julinka hezky roste, oblečky, které měla velké, už jsou jí pomalu akorát. Pořád intenzivně kojím, malá má hlad co dvě tři hodiny, v noci vydrží někdy i trochu déle, ale nemusím ji kvůli krmení budit.  Fyzicky už se cítím dobře, žádné bolesti nemám, mám dojem, že se to všechno pěkně hojí. Poslední dny mám strašnou chuť na mléčné věci, prakticky pořád piju mléko, jogurty, sýry, ale to je asi kvůli tomu kojení.  Už se nám ten nový režim tak trochu zaběhl. Ale sranda je, že se Julinka skoro vždycky při přebalování buď počůrá nebo pokaká, takže jsem nejprve dala na přebalovací podložku bavlněnou plenu - jenže tu musím pořád dokola přepírat - samozřejmě jich mám několik, ale je to vody a vody! A na tu gumovou přebalovací podložku ji nechci pokládat, protože mi přijde studená.  Už jsme byli i na ortopedii, na ultrazvuk kyčlí, zatím je vše v pořádku, na další jdeme v říjnu.  Je úžasné pozorova

Tak si užíváme...

 Co jsem přijela z nemocnice cítím se líp, zvykám si na nový režim s miminkem, je to sice náročné, ale strašně krásné. Porod trval necelé tři hodinky, Julinka se narodila pětadvacátého srpna v 9:14, měřila 48 centimetrů a vážila 2 695 gramů.  Termín jsem měla dvanáctého září, narodila se o maličko dřív, ale je donošené miminko, a to je nejdůležitější. Všechno proběhlo celkem bez komplikací, akorát malá má novorozeneckou žloutenku, ta ale pomalu mizí. Rodila jsem přirozeně, v jednu hodinu v noci mi praskla plodová voda, ani jsem ještě necítila kontrakce, ty přišly až v autě. V porodnici mě vyšetřila doktorka, kontrakce byly ještě slabé, tak mě poslala na pokoj, ale do pár hodin se to začalo tak bolet, že jsem nemohla už ani sedět - a to jsem se předtím ještě na pokoji houpala na balonu, protože to jediné pomáhalo. A pak už se to rozjelo, v lékařské zprávě mám, že porod trval celkem 02:46. No nebylo to nic příjemného, ale řídila jsem se instrukcemi doktorky, ohledně dýchání a tlačení, pa

Nezpracované zážitky...

 Dnešní článek bude poměrně osobní, ale stalo se tento týden dost věcí, a mám prostě potřebu se z toho vypsat.  Přítel je už týden pryč, a od pondělí sem začala chodit každý den moje máma i se svým partnerem. Tak nějak mi prostě řekla, že když budu sama doma, musí sem každý den přijít a se vším mi pomoct. Jenže ono jaksi není pořádně s čím. Nakoupím si, sama si zatopím, dřeva do kamen i třísek tu mám nachystaných dost. Takže sem máma prostě vůbec chodit nemusela.  Nemám nic proti tomu, když mi přijde domů návštěva. Jenže máma mi začala být spíše na obtíž, pokud to  mám až takto napsat.  Vrchol všeho přišel ve čtvrtek. To mi přinesla bednu na dřevo s tím, že prostě nemůžu mít dřevo do kamen nachystané v obýváku. Prý jak to tu vypadá, když přijde návštěva... Podotýkám, že dřevo mám u kamen vyskládané do hraničky, kde to snad nikomu vadit nemůže. A že by mi sem domů chodilo tolik návštěv, to se rozhodně říct nedá... První problém byl tedy s dřevem. Druhý problém nastal, když se přesunula