Láska v hrobě

 Včera u mě byla na návštěvě kamarádka a nějak jsme během hovoru přišly na téma bezdomovectví. Toto téma je bohužel stále aktuální, jen u nás ve městě vidím v parku často lidi bez domova v zuboženém stavu, často jsou opilí a dělají hluk - neříkám že všichni, rozhodně nechci házet všechny do jednoho pytle, jsou mezi nimi i ti normální - a park často navštěvuje městská policie.

Bohužel policie s nimi nic moc nezmůže, maximálně je snad někdy z parku vykážou, ale policie odjede, a oni tam jsou za chvíli znovu, a tento bludný kruh se točí pořád dokola...

No a kamarádka mi doporučila dokument, který kdysi viděla na ČT. Jmenuje se Láska v hrobě. A dnes jsem se na dokument podívala, byl natočen v letech 2008 až 2012, režíroval jej David Vondráček, který se specializuje na reálné dokumenty. 

Na začátku dokumentu se seznamuje se dvěma lidmi bez domova, Janou a Honzou. I přes nepřízeň osudu a bídnou sociální situaci oba spojuje to nejcennější - láska. Žijí spolu ve staré hrobce na hřbitově. Vybírají popelnice, žebrají od dobrých duší na ulici drobné na alkohol, případně i na jídlo, a tak nějak jim takový život stačí.

Podle Honzy je totiž na bezdomovectví nejcennější svoboda, je rád že se vymanil z okovů systému. 

Jenže život v hrobce na hřbitově není jen růžový. Teplé dny se nezvratně přehoupnou v ty chladné a mrazivé, a ve vlhkém prostředí hrobky to je ideální místo k pořádnému nachlazení. Jenže oba milenci k lékaři odmítají jít, a to i přesto, že Janě je v některých chvílích hodně zle, dokonce zvrací krev, ale prý ji to za pár dní přešlo. Podle jejích slov mohlo jít o prasklý vřed...

O tom, proč se tito lidé octli na ulici, mnoho nevíme, a dokument tomu vlastně ani nevěnuje moc pozornosti. Jana má ale skoro osmnáctiletou dceru, kterou ale díky své situaci dlouho neviděla. A když dvojice jednoho dne cestuje do Ostravy, na hlavním nádraží vypukne dialog, jestli by Jana neměla svou dceru přeci jen navštívit, a pokusit se s ní navázat kontakt. Ta to zprvu odmítá. Podle svých slov nemůže jen tak vtrhnout do života skoro dospělé ženě, kterou tolik let neviděla. Pokud by byla dcerka maličká, s návštěvou by neváhala, ale takto to podle ní nemá smysl...

Nakonec se tedy o návštěvu pokusí Honza. U dveří jej ale přivítá muž, který se s ním odmítá o Janině dceři bavit, a žádný vzkaz od matky, která o ni nikdy nejevila zájem, nehodlá vyřizovat. 

Jako ono se ani není čemu divit. Honza je v podstatě pro dceru své partnerky cizí člověk, a nemá právo po ní cokoli chtít nebo něco vyřizovat jménem její matky, to byla hodně zvláštní scéna. Ono to je asi strašně těžké, ale vy byste svolili ke schůzce s matkou, která celou dobu nejevila o vaši osobu zájem, a najednou se chce sejít?

Později se dozvídáme, že tím mužem ve dveřích byl Janin otec a nyní se o vnučku stará. Se svou dcerou, která žije na ulici, už nechce mít nic společného...

Jana se ale rozhodne zkusit zabojovat, dát se natolik do pořádku, aby mohla dceru vidět. Jenže hned při první návštěvě úřadu narazí. Dávno i sebe nemá žádné doklady. A když nemá ani občanku, ani pas, úřednice jí prostě nemůže vydat rodný list, který potřebuje...

Honza se v průběhu natáčení také rozhodne podívat domů. Navštíví svou starou nemocnou matku, v pokročilém stadiu demence, které se začne omlouvat za své chyby a prosí ji o odpuštění, a vrcholem je moment, kdy se spolu matka a syn modlí...

Jak natáčení dokumentu dopadlo, a zda se oběma mladým lidem povedlo uhájit i v těžkých časech svoji lásku, se dozvíte, pokud si dokument pustíte. Je volně dostupný na YouTube, a pokud Vás moje povídání zaujalo, můžete si jej pustit zde:

Dokument má "pouhou" hodinku a čtvrt, ale téma je natolik závažné, že to vůbec nevadí. V podstatě je to hrozně smutný obrázek o dvou lidech na ulici, kteří se tak nějak našli, a sdílejí spolu všechny strasti, ale někdy i radosti, života na ulici.

Bohužel do této situace se může dostat každý, nemusí to být ani naše chyba, a může se to stát tak rychle, že si ani neuvědomíme co se vlastně pořádně stalo.

V dokumentu je pěkně ukázáno, jak se člověk na ulici dostane až na úplné dno, ale je mu to pak vlastně už úplně jedno. Má hlad, takže musí jít prohrabat ty popelnice a kontejnery a klidně se spokojit s nějakými zbytky jídla, jsou třeba i okousané nebo je už někdo zčásti pozřel... 

Smutek a případnou snahu nějak se vyškrábat ze dna dvojici kazí alkohol v kombinaci s leností. Jana to dokonce v jedné části dokumentu otevřeně přizná... Já chápu, že to musí být strašně těžké, z toho dna se dostat, ale i nějaká snaha je lepší než nic, ne?

Dokument jako takový se mi líbil, ale mám docela rozporuplné pocity. Někdy mě až překvapila syrovost záběrů. Prostředí hřbitova jen umocňovalo dojem dvou rozkládajících se duší. Byl to hodně smutný a deprimující obrázek dvou lidí, kteří mohli žít docela jinak, a třeba nemuselo chybět tak moc. Četla jsem zajímavosti o natáčení dokumentu, a Jan i Jana svoje honoráře, které obdrželi za souhlas s natáčením, samozřejmě utratili za alkohol. 

Láska v hrobě je hodně smutný obrázek o úpadku lidské existence, ale stojí za to ji vidět, protože si uděláte hodně reálnou představu o tom, jakou má absolutní svoboda a nezávislost odvrácenou stranu... 

Pokud se na dokument přiložený v článku mrknete, budu moc ráda za Vaše komentáře! Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥