Přeskočit na hlavní obsah

Láska v hrobě

 Včera u mě byla na návštěvě kamarádka a nějak jsme během hovoru přišly na téma bezdomovectví. Toto téma je bohužel stále aktuální, jen u nás ve městě vidím v parku často lidi bez domova v zuboženém stavu, často jsou opilí a dělají hluk - neříkám že všichni, rozhodně nechci házet všechny do jednoho pytle, jsou mezi nimi i ti normální - a park často navštěvuje městská policie.

Bohužel policie s nimi nic moc nezmůže, maximálně je snad někdy z parku vykážou, ale policie odjede, a oni tam jsou za chvíli znovu, a tento bludný kruh se točí pořád dokola...

No a kamarádka mi doporučila dokument, který kdysi viděla na ČT. Jmenuje se Láska v hrobě. A dnes jsem se na dokument podívala, byl natočen v letech 2008 až 2012, režíroval jej David Vondráček, který se specializuje na reálné dokumenty. 

Na začátku dokumentu se seznamuje se dvěma lidmi bez domova, Janou a Honzou. I přes nepřízeň osudu a bídnou sociální situaci oba spojuje to nejcennější - láska. Žijí spolu ve staré hrobce na hřbitově. Vybírají popelnice, žebrají od dobrých duší na ulici drobné na alkohol, případně i na jídlo, a tak nějak jim takový život stačí.

Podle Honzy je totiž na bezdomovectví nejcennější svoboda, je rád že se vymanil z okovů systému. 

Jenže život v hrobce na hřbitově není jen růžový. Teplé dny se nezvratně přehoupnou v ty chladné a mrazivé, a ve vlhkém prostředí hrobky to je ideální místo k pořádnému nachlazení. Jenže oba milenci k lékaři odmítají jít, a to i přesto, že Janě je v některých chvílích hodně zle, dokonce zvrací krev, ale prý ji to za pár dní přešlo. Podle jejích slov mohlo jít o prasklý vřed...

O tom, proč se tito lidé octli na ulici, mnoho nevíme, a dokument tomu vlastně ani nevěnuje moc pozornosti. Jana má ale skoro osmnáctiletou dceru, kterou ale díky své situaci dlouho neviděla. A když dvojice jednoho dne cestuje do Ostravy, na hlavním nádraží vypukne dialog, jestli by Jana neměla svou dceru přeci jen navštívit, a pokusit se s ní navázat kontakt. Ta to zprvu odmítá. Podle svých slov nemůže jen tak vtrhnout do života skoro dospělé ženě, kterou tolik let neviděla. Pokud by byla dcerka maličká, s návštěvou by neváhala, ale takto to podle ní nemá smysl...

Nakonec se tedy o návštěvu pokusí Honza. U dveří jej ale přivítá muž, který se s ním odmítá o Janině dceři bavit, a žádný vzkaz od matky, která o ni nikdy nejevila zájem, nehodlá vyřizovat. 

Jako ono se ani není čemu divit. Honza je v podstatě pro dceru své partnerky cizí člověk, a nemá právo po ní cokoli chtít nebo něco vyřizovat jménem její matky, to byla hodně zvláštní scéna. Ono to je asi strašně těžké, ale vy byste svolili ke schůzce s matkou, která celou dobu nejevila o vaši osobu zájem, a najednou se chce sejít?

Později se dozvídáme, že tím mužem ve dveřích byl Janin otec a nyní se o vnučku stará. Se svou dcerou, která žije na ulici, už nechce mít nic společného...

Jana se ale rozhodne zkusit zabojovat, dát se natolik do pořádku, aby mohla dceru vidět. Jenže hned při první návštěvě úřadu narazí. Dávno i sebe nemá žádné doklady. A když nemá ani občanku, ani pas, úřednice jí prostě nemůže vydat rodný list, který potřebuje...

Honza se v průběhu natáčení také rozhodne podívat domů. Navštíví svou starou nemocnou matku, v pokročilém stadiu demence, které se začne omlouvat za své chyby a prosí ji o odpuštění, a vrcholem je moment, kdy se spolu matka a syn modlí...

Jak natáčení dokumentu dopadlo, a zda se oběma mladým lidem povedlo uhájit i v těžkých časech svoji lásku, se dozvíte, pokud si dokument pustíte. Je volně dostupný na YouTube, a pokud Vás moje povídání zaujalo, můžete si jej pustit zde:


Dokument má "pouhou" hodinku a čtvrt, ale téma je natolik závažné, že to vůbec nevadí. V podstatě je to hrozně smutný obrázek o dvou lidech na ulici, kteří se tak nějak našli, a sdílejí spolu všechny strasti, ale někdy i radosti, života na ulici.

Bohužel do této situace se může dostat každý, nemusí to být ani naše chyba, a může se to stát tak rychle, že si ani neuvědomíme co se vlastně pořádně stalo.

V dokumentu je pěkně ukázáno, jak se člověk na ulici dostane až na úplné dno, ale je mu to pak vlastně už úplně jedno. Má hlad, takže musí jít prohrabat ty popelnice a kontejnery a klidně se spokojit s nějakými zbytky jídla, jsou třeba i okousané nebo je už někdo zčásti pozřel... 

Smutek a případnou snahu nějak se vyškrábat ze dna dvojici kazí alkohol v kombinaci s leností. Jana to dokonce v jedné části dokumentu otevřeně přizná... Já chápu, že to musí být strašně těžké, z toho dna se dostat, ale i nějaká snaha je lepší než nic, ne?

Dokument jako takový se mi líbil, ale mám docela rozporuplné pocity. Někdy mě až překvapila syrovost záběrů. Prostředí hřbitova jen umocňovalo dojem dvou rozkládajících se duší. Byl to hodně smutný a deprimující obrázek dvou lidí, kteří mohli žít docela jinak, a třeba nemuselo chybět tak moc. Četla jsem zajímavosti o natáčení dokumentu, a Jan i Jana svoje honoráře, které obdrželi za souhlas s natáčením, samozřejmě utratili za alkohol. 

Láska v hrobě je hodně smutný obrázek o úpadku lidské existence, ale stojí za to ji vidět, protože si uděláte hodně reálnou představu o tom, jakou má absolutní svoboda a nezávislost odvrácenou stranu... 

Pokud se na dokument přiložený v článku mrknete, budu moc ráda za Vaše komentáře! Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥



Komentáře

  1. Už ten článek je smutný, ale na dokument se podívám.

    OdpovědětVymazat
  2. Pod definicí "bezdomovec" se zá zahrnout mnohé. Denně tyto lidi vídávám cestou do práce u Hlavního nádraží nebo ve Františkánské zahradě. Zajímavé je, že někteří mají psa, o které ho se s láskou starají.

    OdpovědětVymazat
  3. Je ozaj veľmi smutné a veľmi zlé ak človek ostane bez strechy nad hlavou - bez svojho domova. Viac-menej to býva vlastnou vinou (alkohol, drogy, hazardné hry...), ale je veľa takých, ktorí sa na ulici ocitli z dôvodu platobnej neschopnosti keď prišli napríklad o zamestnanie a novú prácu si nevedeli nájsť. Práve o túto skupinu by sa mal štát postarať. Ale štát v podstate kašle na nás všetkých. Hlavne teda teraz v čase korony... 😪

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za tento článek, který shrnuje dokument. Je to tak, že spousta lidí z ulice chce právě takový život - život svobody. Ale jak píšeš, neuvědomují si tu odvrácenou tvář. Někdo má svobodu spojenou s množstvím peněz. Že až pak si může dělat, co chce. Někdo prostě na to vydělávání nemá a bere si tu volnost, i za cenu vyvržení ze společnosti a bídného života... Tak asi přejme každému to, o co stojí.

    OdpovědětVymazat
  5. Je mi jich obou líto, nic víc a nic míň. Ta výhoda: vymanit se z okovů systému, mluví za všechno. Neodsuzuji je, ale ani jim nedávám palec nahoru. Je to jejich volba, kterou bohužel odnesla dcera Jany....

    OdpovědětVymazat
  6. Myslím, že do takové situace člověk může sklouznout, ani neví jak - a jestli má v takové chvíli kam hlavu složit, může být pro další vývoj naprosto klíčové. Cením si proto, že máme takové neziskovky jako Housing First, které na tyhle věci myslí a mohou alespoň některým lidem pomoct.

    OdpovědětVymazat
  7. Vím, že existují lidé bez domova, kteří se situací něco dělat chtějí. A pak je tu převážná část těch, kteří s tím dělat nic nechtějí, protože jim takový styl života zkrátka vyhovuje...

    OdpovědětVymazat
  8. Protože se v té věci trochu sngazuji, vím, že jsou různé typy bezdomovců... Znám jednoho bývalého téměř kolegu, který ač nekouří nepil, neřešil situaci po rozvodu doufal že se zase dají dohromady blahove.. až byl vyhozen... A další, co se tam dostali z důvodu alkoholu, patrně chronický duševně nemocní apod.. A dokonce skupinu bezdomovců, která žije v jakýchsi bouda h, mají psi a žijí si dobře... Jinak život na ulici vyčerpává, i když člověku zdánlivě třeba vyhovuje, často jde spíše o rezignaci.. A ti lidé většinou rychleji stárnou... Útěchou bývá alkohol. M

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Omluva - nemoc

 Ahoj kamarádi a čtenáři, moc se omlouvám, ale teď pár dní nebudu přidávat žádné články. Skolila mě škaredá zimní viróza, asi jsem se někde nachladila - nejspíše v práci, kdy jsem přebíhala ze studeného skladu na vyhřátou dílnu... Hrozně mě bolí v krku, hlava, klouby a mám i horečku. Už v neděli mi bylo všelijak, ale pondělí jsem celé proležela v posteli, a hlavně jsem strašně unavená, pořád bych jen spala... Zatím jsem si vzala pondělí a úterý dovolenou, zítra jdu ráno k doktorce, počítám že do pátku budu mít neschopenku, tak snad o víkendu bych mohla přidat nový článek, ale uvidím... Cítím se fakt mizerně, tak doufám, že to nebude na antibiotika a je to fakt jenom virového původu. Děkuji Vám za pochopení, přeji krásné zimní dny hlavně bez nemoci, Vaše Eliss ♥ Koupila jsem si v lékárně horký nápoj a beru Acylpyrin. Žofka se mnou leží celý den, docela určitě ví, že mi není dobře a je příjemné ji mít u sebe.

Dnešní kontrola

 Dneska ráno jsem musela vstávat už v šest, protože jsem byla objednaná na kontrolu po třech týdnech na gynekologii. Ale stejně jsem byla vzhůru už od čtyř, se spánkem to mám teď takové rozhozené - jednou spím do osmi, pak zase vstanu už ve čtyři. Ale často to pak dospím i přes den. V sedm hodin jsem se vypravila na zastávku, bez snídaně, v batůžku pečlivě zavázanou skleničku s močí. No nebylo mi ráno moc dobře, jelikož jsem nesnídala, ale čekaly mě ještě odběry, a na ty se musí nalačno. V čekárně už přede mnou čekaly tři pacientky. Potěšilo mě, že jsem potkala kamarádku ze střední, která byla o ročník níž, dřív jsme spolu párkrát zašly na kávu, ale dlouho jsme spolu nemluvily, ani jsme si nepsaly. Dost mě překvapila sdělením, že má před maturitou - vždyť už dávno musela skončit, to mi nesedělo do počtu. A tak se rozpovídala o svých zdravotních problémech, kdy musela akutně na operaci s naštěstí nezhoubným nádorem na žlučníku.  A kvůli rekonvalescenci po operaci tak samozřejmě nedoděla

Dnešní kontrola u doktora

 V minulém článku, který pojednával o mých zdravotních potížích spojených s bušením srdce, tlakem v hlavě a pískání v uších, jsem zmiňovala, že dnes mám jít na kontrolu - doktor na pohotovosti to zdůrazňoval. Moje obvodní má opět dovolenou, takže jsem musela za zastupující lékařkou do nemocnice. Potíže nijak extra neustoupily. Včera v noci jsem nemohla vůbec usnout. Pořád se mi do hlavy vkrádaly špatné myšlenky - určitě umřu, srdce mi najednou přestane pracovat... Nemohla jsem tyto strašné věci dostat ven pryč z hlavy. K tomu se samozřejmě přidalo i bušení srdce. Tlaky v hlavě ale trochu povolily, i to pískání už je o něco snesitelnější. Ráno jsem tedy šla na autobus do města, a z autobusáku mi navazoval rychlý spoj do nemocnice. V čekárně nikdo nebyl, takže jsem jako při své minulé návštěvě vložila kartičku pojišťovny do přístroje, zmáčkla na displeji účel návštěvy, a sedla si do čekárny. Za chvíli už pro mě přišla sestra. Předala jsem jí svou lékařskou zprávu a vysvětlila, proč tu js