Přeskočit na hlavní obsah

Bez mobilu ani ránu

V roce 2004 - bylo mi deset - jsem dostala od Ježíška svůj první telefon.
Byl to Siemens s černobílou obrazovkou a tlačítky. Jaký to byl typ už si bohužel nevzpomínám.
Měla jsem z něj velikou radost, pořád dokola jsem hrála hada, protože v něm jiná hra nebyla, a pouštěla si ty legrační vyzváněcí tóny.
Měla jsem ho v takovém průsvitném pouzdře a stal se mým novým společníkem.
Hrozně se mi líbilo, jak pěkně voněl. Asi je to trochu zvláštní, ale je to tak.
A dodnes si pamatuju, jak vydržel dlouho nabitý, ne jako ten telefon co mám dneska.
Po vánočních prázdninách jsem si sehnala od některých spolužáků číslo a pochopila princip prozváněni.
Jednou na jaře jsem byla u kamaráda na zahradě, hráli jsme si na honěnou a na schovku.
Byla jsem tam až do té doby než se setmělo - bydlel naproti na ulici jen o dva domy dál.
A s úlekem jsem zjistila, že nemám v kapse telefon!
Dala jsem se do pláče a kamarádovi mezi vzlyky vysvětlila co se stalo.
Začali jsme telefon bezvýsledně hledat.
S brekem jsem utíkala domů, kde jsem dostala seřváno a tátův telefon, že si mám volat a telefon najít, nebo dostanu pár facek.
Utíkala jsem po celé zahradě a telefon našla asi za půl hodiny. Ještě musím zmínit, že jsem měla takový hloupý zvyk si vypínat zvuky. Měla jsem takový hloupý strach, že mi začně zvonit ve špatnou chvíli.
A ten den jsem je měla také vypnuté. Děkovala jsem Bohu, že jsem telefon objevila.
Můj další zážitek s mým prvním telefonem byl ten. když jsem se pohádala se dvěma holkama ze třídy a ony mi poslali sprosté SMS.
Doma jsem nic neřekla, ale rodiče mi telefon tenkrát ještě kontrolovali a samozřejmě na to přišli.
Šli to řešit do školy a děvčata dostala důtky. Nikdy se to už neopakovalo a normálně jsme se po nějaké době zase kamarádily.
Můj druhý telefon byla barevná Nokie s tlačítky poděděná po bratrovi.
Tam už byl fotoaparát a dokonce jsem si tam mohla nahrát i pár písniček.
Teda nahrát ne, ale poslat přes to infračervené záření, protože bluetooth tenkrát ještě nebylo.
No a nakonec jsem v roce 2011 dostala k posledním narozeninám keré jsem strávila s tátou dotykový Samsung. Měla jsem z něj obrovskou radost, vůbec jsem takový dárek nečekala.
Nahrávala jsem si do něj písničky, které jsem pouštěla na praxi a hrozně mě štvalo, že jsem tam měla nějak zablokovaný internet.
Cítila jsem se hrozně cool a povýšená nad ostatní, protože oni přece nemají dotykáč!!
Tenhle stav mě brzy přešel a neměla jsem již tendence se svým telefonem "machrovat."
Brzy mě tak nějak omrzel i telefon sám o sobě.
V prosinci 2014 jsem dostala dotykovou Nokii X, se kterou jsem spokojená.
Napatřím k těm, co mají pořád telefon v ruce a musí být stále na internetu.
Internet tam mám jen když se někde připojím na Wifi, nemám ty mobilní data či co (pořádně nerozumím tomu, jak to funguje.)
Mám ho na zprávy a na volání, ani ty hry co tam jsou mě nebaví.
Písničky tam sice mám, ale když někam jedu stejně si většinou zapomenu sluchátka.
Je mi dost smutno z těch závisláků na mobilech. Můj přítel se vzbudí a hned jako první vezme telefon a kontroluje si facebook. A než jde spát taky si na něm něco pořád ťuká.
Já mám telefon sice vždycky u sebe, ale nejsem do něj pořád zahleděná. Dává mi totiž takový pocit jistoty.
A jak to máte s telefony Vy? Děkuji za přečtení článku, Vaše Eliss ♥

Komentáře

  1. Super článek !
    Já osobne mam aligator s4090 za 990,- což je česky dotykovy telefon ale super fakt, lehky a funguje suprove .. Ale moc ho nepouživam, spiš tak na focení

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Nezpracované zážitky...

 Dnešní článek bude poměrně osobní, ale stalo se tento týden dost věcí, a mám prostě potřebu se z toho vypsat.  Přítel je už týden pryč, a od pondělí sem začala chodit každý den moje máma i se svým partnerem. Tak nějak mi prostě řekla, že když budu sama doma, musí sem každý den přijít a se vším mi pomoct. Jenže ono jaksi není pořádně s čím. Nakoupím si, sama si zatopím, dřeva do kamen i třísek tu mám nachystaných dost. Takže sem máma prostě vůbec chodit nemusela.  Nemám nic proti tomu, když mi přijde domů návštěva. Jenže máma mi začala být spíše na obtíž, pokud to  mám až takto napsat.  Vrchol všeho přišel ve čtvrtek. To mi přinesla bednu na dřevo s tím, že prostě nemůžu mít dřevo do kamen nachystané v obýváku. Prý jak to tu vypadá, když přijde návštěva... Podotýkám, že dřevo mám u kamen vyskládané do hraničky, kde to snad nikomu vadit nemůže. A že by mi sem domů chodilo tolik návštěv, to se rozhodně říct nedá... První problém byl tedy s dřevem. Druhý problém na...

Procházky a výlety

 Nejen v dnešních extrémně teplých a horkých dnech vyrážíme s přítelem na procházky. Většinou chodíme alespoň na menší procházku či výlet. Máme to štěstí, že bydlíme na vesnici, hned za domem máme pole a les, a je tam opravdu krásně.  Z tohoto důvodu jsem ráda, že bydlím na vesnici, a ne ve městě. Tam bych si asi zvykala už těžko, jsem zvyklá na ten kus přírody kolem a čistý vzduch bez smogů a jiných zplodin. Na procházkách také často fotím, ať už přírodu, nebo momentky s pejskem. A dnes bych Vám chtěla ukázat pár svých fotografických výtvorů. Většina je z loňského roku, ale něco málo i z letoška. První dvě fotky pocházejí z pole, které máme přímo za naší bytovkou. Tam chodíme nejčastěji na procházky se psem, tady jsem si hrála už jako malá a pořád Pro mě to místo má stejnou atmosféru a mám s ním spjato plno hezkých vzpomínek.  Tuto třetí fotku s plošticemi, které hodují na pavoukovi, mám opravdu ráda. Vyfotila jsem to náhodou po cestě do obchodu, když mě cosi upoutalo na...

Obrovský průšvih?

 Řetězce rychlého občerstvení nepatří zrovna mezi podniky, kde bych se pravidelně stravovala. U nás ve městě nemáme McDonalds ani KFC, jen pár čínských bister a kebab. A pak je tu taky malý kiosek, kde se prodávají párky v rohlíku a hamburgery. Sem tam si tady koupím párek v rohlíku, v čínském bistru jsem měla párkrát nudle, ale to je tak jednou do měsíce, když fakt dostanu chuť na něco nezdravého.  V McDonaldu jsem byla poprvé v životě vloni, to když jsme jeli na genetiku do Olomouce. Snídani jsme si dali až po vyšetření, nevěděla jsem, jestli nemám být nalačno, takže jsem raději ráno nic nejedla, dala jsem si jen vodu. Pro mě to byla nová zkušenost, prostředí bylo takové typicky americké, řekla bych. Brácha si dal nějaký burger, já si objednala lívanečky a nějaký mléčný nápoj.  Jako jo, nebylo to špatné, hotová kalorická bomba, a tak si zpětně říkám, že je fajn, že jsem tenkrát nemohla jíst to maso. V KFC jsem nikdy nebyla, tenkrát jsme jeli kolem něj, ale brácha mávl p...