Přeskočit na hlavní obsah

Bez mobilu ani ránu

V roce 2004 - bylo mi deset - jsem dostala od Ježíška svůj první telefon.
Byl to Siemens s černobílou obrazovkou a tlačítky. Jaký to byl typ už si bohužel nevzpomínám.
Měla jsem z něj velikou radost, pořád dokola jsem hrála hada, protože v něm jiná hra nebyla, a pouštěla si ty legrační vyzváněcí tóny.
Měla jsem ho v takovém průsvitném pouzdře a stal se mým novým společníkem.
Hrozně se mi líbilo, jak pěkně voněl. Asi je to trochu zvláštní, ale je to tak.
A dodnes si pamatuju, jak vydržel dlouho nabitý, ne jako ten telefon co mám dneska.
Po vánočních prázdninách jsem si sehnala od některých spolužáků číslo a pochopila princip prozváněni.
Jednou na jaře jsem byla u kamaráda na zahradě, hráli jsme si na honěnou a na schovku.
Byla jsem tam až do té doby než se setmělo - bydlel naproti na ulici jen o dva domy dál.
A s úlekem jsem zjistila, že nemám v kapse telefon!
Dala jsem se do pláče a kamarádovi mezi vzlyky vysvětlila co se stalo.
Začali jsme telefon bezvýsledně hledat.
S brekem jsem utíkala domů, kde jsem dostala seřváno a tátův telefon, že si mám volat a telefon najít, nebo dostanu pár facek.
Utíkala jsem po celé zahradě a telefon našla asi za půl hodiny. Ještě musím zmínit, že jsem měla takový hloupý zvyk si vypínat zvuky. Měla jsem takový hloupý strach, že mi začně zvonit ve špatnou chvíli.
A ten den jsem je měla také vypnuté. Děkovala jsem Bohu, že jsem telefon objevila.
Můj další zážitek s mým prvním telefonem byl ten. když jsem se pohádala se dvěma holkama ze třídy a ony mi poslali sprosté SMS.
Doma jsem nic neřekla, ale rodiče mi telefon tenkrát ještě kontrolovali a samozřejmě na to přišli.
Šli to řešit do školy a děvčata dostala důtky. Nikdy se to už neopakovalo a normálně jsme se po nějaké době zase kamarádily.
Můj druhý telefon byla barevná Nokie s tlačítky poděděná po bratrovi.
Tam už byl fotoaparát a dokonce jsem si tam mohla nahrát i pár písniček.
Teda nahrát ne, ale poslat přes to infračervené záření, protože bluetooth tenkrát ještě nebylo.
No a nakonec jsem v roce 2011 dostala k posledním narozeninám keré jsem strávila s tátou dotykový Samsung. Měla jsem z něj obrovskou radost, vůbec jsem takový dárek nečekala.
Nahrávala jsem si do něj písničky, které jsem pouštěla na praxi a hrozně mě štvalo, že jsem tam měla nějak zablokovaný internet.
Cítila jsem se hrozně cool a povýšená nad ostatní, protože oni přece nemají dotykáč!!
Tenhle stav mě brzy přešel a neměla jsem již tendence se svým telefonem "machrovat."
Brzy mě tak nějak omrzel i telefon sám o sobě.
V prosinci 2014 jsem dostala dotykovou Nokii X, se kterou jsem spokojená.
Napatřím k těm, co mají pořád telefon v ruce a musí být stále na internetu.
Internet tam mám jen když se někde připojím na Wifi, nemám ty mobilní data či co (pořádně nerozumím tomu, jak to funguje.)
Mám ho na zprávy a na volání, ani ty hry co tam jsou mě nebaví.
Písničky tam sice mám, ale když někam jedu stejně si většinou zapomenu sluchátka.
Je mi dost smutno z těch závisláků na mobilech. Můj přítel se vzbudí a hned jako první vezme telefon a kontroluje si facebook. A než jde spát taky si na něm něco pořád ťuká.
Já mám telefon sice vždycky u sebe, ale nejsem do něj pořád zahleděná. Dává mi totiž takový pocit jistoty.
A jak to máte s telefony Vy? Děkuji za přečtení článku, Vaše Eliss ♥

Komentáře

  1. Super článek !
    Já osobne mam aligator s4090 za 990,- což je česky dotykovy telefon ale super fakt, lehky a funguje suprove .. Ale moc ho nepouživam, spiš tak na focení

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Omluva - nemoc

 Ahoj kamarádi a čtenáři, moc se omlouvám, ale teď pár dní nebudu přidávat žádné články. Skolila mě škaredá zimní viróza, asi jsem se někde nachladila - nejspíše v práci, kdy jsem přebíhala ze studeného skladu na vyhřátou dílnu... Hrozně mě bolí v krku, hlava, klouby a mám i horečku. Už v neděli mi bylo všelijak, ale pondělí jsem celé proležela v posteli, a hlavně jsem strašně unavená, pořád bych jen spala... Zatím jsem si vzala pondělí a úterý dovolenou, zítra jdu ráno k doktorce, počítám že do pátku budu mít neschopenku, tak snad o víkendu bych mohla přidat nový článek, ale uvidím... Cítím se fakt mizerně, tak doufám, že to nebude na antibiotika a je to fakt jenom virového původu. Děkuji Vám za pochopení, přeji krásné zimní dny hlavně bez nemoci, Vaše Eliss ♥ Koupila jsem si v lékárně horký nápoj a beru Acylpyrin. Žofka se mnou leží celý den, docela určitě ví, že mi není dobře a je příjemné ji mít u sebe.

Dnešní kontrola

 Dneska ráno jsem musela vstávat už v šest, protože jsem byla objednaná na kontrolu po třech týdnech na gynekologii. Ale stejně jsem byla vzhůru už od čtyř, se spánkem to mám teď takové rozhozené - jednou spím do osmi, pak zase vstanu už ve čtyři. Ale často to pak dospím i přes den. V sedm hodin jsem se vypravila na zastávku, bez snídaně, v batůžku pečlivě zavázanou skleničku s močí. No nebylo mi ráno moc dobře, jelikož jsem nesnídala, ale čekaly mě ještě odběry, a na ty se musí nalačno. V čekárně už přede mnou čekaly tři pacientky. Potěšilo mě, že jsem potkala kamarádku ze střední, která byla o ročník níž, dřív jsme spolu párkrát zašly na kávu, ale dlouho jsme spolu nemluvily, ani jsme si nepsaly. Dost mě překvapila sdělením, že má před maturitou - vždyť už dávno musela skončit, to mi nesedělo do počtu. A tak se rozpovídala o svých zdravotních problémech, kdy musela akutně na operaci s naštěstí nezhoubným nádorem na žlučníku.  A kvůli rekonvalescenci po operaci tak samozřejmě nedoděla

Dnešní kontrola u doktora

 V minulém článku, který pojednával o mých zdravotních potížích spojených s bušením srdce, tlakem v hlavě a pískání v uších, jsem zmiňovala, že dnes mám jít na kontrolu - doktor na pohotovosti to zdůrazňoval. Moje obvodní má opět dovolenou, takže jsem musela za zastupující lékařkou do nemocnice. Potíže nijak extra neustoupily. Včera v noci jsem nemohla vůbec usnout. Pořád se mi do hlavy vkrádaly špatné myšlenky - určitě umřu, srdce mi najednou přestane pracovat... Nemohla jsem tyto strašné věci dostat ven pryč z hlavy. K tomu se samozřejmě přidalo i bušení srdce. Tlaky v hlavě ale trochu povolily, i to pískání už je o něco snesitelnější. Ráno jsem tedy šla na autobus do města, a z autobusáku mi navazoval rychlý spoj do nemocnice. V čekárně nikdo nebyl, takže jsem jako při své minulé návštěvě vložila kartičku pojišťovny do přístroje, zmáčkla na displeji účel návštěvy, a sedla si do čekárny. Za chvíli už pro mě přišla sestra. Předala jsem jí svou lékařskou zprávu a vysvětlila, proč tu js