Přeskočit na hlavní obsah

Bez mobilu ani ránu

V roce 2004 - bylo mi deset - jsem dostala od Ježíška svůj první telefon.
Byl to Siemens s černobílou obrazovkou a tlačítky. Jaký to byl typ už si bohužel nevzpomínám.
Měla jsem z něj velikou radost, pořád dokola jsem hrála hada, protože v něm jiná hra nebyla, a pouštěla si ty legrační vyzváněcí tóny.
Měla jsem ho v takovém průsvitném pouzdře a stal se mým novým společníkem.
Hrozně se mi líbilo, jak pěkně voněl. Asi je to trochu zvláštní, ale je to tak.
A dodnes si pamatuju, jak vydržel dlouho nabitý, ne jako ten telefon co mám dneska.
Po vánočních prázdninách jsem si sehnala od některých spolužáků číslo a pochopila princip prozváněni.
Jednou na jaře jsem byla u kamaráda na zahradě, hráli jsme si na honěnou a na schovku.
Byla jsem tam až do té doby než se setmělo - bydlel naproti na ulici jen o dva domy dál.
A s úlekem jsem zjistila, že nemám v kapse telefon!
Dala jsem se do pláče a kamarádovi mezi vzlyky vysvětlila co se stalo.
Začali jsme telefon bezvýsledně hledat.
S brekem jsem utíkala domů, kde jsem dostala seřváno a tátův telefon, že si mám volat a telefon najít, nebo dostanu pár facek.
Utíkala jsem po celé zahradě a telefon našla asi za půl hodiny. Ještě musím zmínit, že jsem měla takový hloupý zvyk si vypínat zvuky. Měla jsem takový hloupý strach, že mi začně zvonit ve špatnou chvíli.
A ten den jsem je měla také vypnuté. Děkovala jsem Bohu, že jsem telefon objevila.
Můj další zážitek s mým prvním telefonem byl ten. když jsem se pohádala se dvěma holkama ze třídy a ony mi poslali sprosté SMS.
Doma jsem nic neřekla, ale rodiče mi telefon tenkrát ještě kontrolovali a samozřejmě na to přišli.
Šli to řešit do školy a děvčata dostala důtky. Nikdy se to už neopakovalo a normálně jsme se po nějaké době zase kamarádily.
Můj druhý telefon byla barevná Nokie s tlačítky poděděná po bratrovi.
Tam už byl fotoaparát a dokonce jsem si tam mohla nahrát i pár písniček.
Teda nahrát ne, ale poslat přes to infračervené záření, protože bluetooth tenkrát ještě nebylo.
No a nakonec jsem v roce 2011 dostala k posledním narozeninám keré jsem strávila s tátou dotykový Samsung. Měla jsem z něj obrovskou radost, vůbec jsem takový dárek nečekala.
Nahrávala jsem si do něj písničky, které jsem pouštěla na praxi a hrozně mě štvalo, že jsem tam měla nějak zablokovaný internet.
Cítila jsem se hrozně cool a povýšená nad ostatní, protože oni přece nemají dotykáč!!
Tenhle stav mě brzy přešel a neměla jsem již tendence se svým telefonem "machrovat."
Brzy mě tak nějak omrzel i telefon sám o sobě.
V prosinci 2014 jsem dostala dotykovou Nokii X, se kterou jsem spokojená.
Napatřím k těm, co mají pořád telefon v ruce a musí být stále na internetu.
Internet tam mám jen když se někde připojím na Wifi, nemám ty mobilní data či co (pořádně nerozumím tomu, jak to funguje.)
Mám ho na zprávy a na volání, ani ty hry co tam jsou mě nebaví.
Písničky tam sice mám, ale když někam jedu stejně si většinou zapomenu sluchátka.
Je mi dost smutno z těch závisláků na mobilech. Můj přítel se vzbudí a hned jako první vezme telefon a kontroluje si facebook. A než jde spát taky si na něm něco pořád ťuká.
Já mám telefon sice vždycky u sebe, ale nejsem do něj pořád zahleděná. Dává mi totiž takový pocit jistoty.
A jak to máte s telefony Vy? Děkuji za přečtení článku, Vaše Eliss ♥

Komentáře

  1. Super článek !
    Já osobne mam aligator s4090 za 990,- což je česky dotykovy telefon ale super fakt, lehky a funguje suprove .. Ale moc ho nepouživam, spiš tak na focení

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Tak si užíváme...

 Co jsem přijela z nemocnice cítím se líp, zvykám si na nový režim s miminkem, je to sice náročné, ale strašně krásné. Porod trval necelé tři hodinky, Julinka se narodila pětadvacátého srpna v 9:14, měřila 48 centimetrů a vážila 2 695 gramů.  Termín jsem měla dvanáctého září, narodila se o maličko dřív, ale je donošené miminko, a to je nejdůležitější. Všechno proběhlo celkem bez komplikací, akorát malá má novorozeneckou žloutenku, ta ale pomalu mizí. Rodila jsem přirozeně, v jednu hodinu v noci mi praskla plodová voda, ani jsem ještě necítila kontrakce, ty přišly až v autě. V porodnici mě vyšetřila doktorka, kontrakce byly ještě slabé, tak mě poslala na pokoj, ale do pár hodin se to začalo tak bolet, že jsem nemohla už ani sedět - a to jsem se předtím ještě na pokoji houpala na balonu, protože to jediné pomáhalo. A pak už se to rozjelo, v lékařské zprávě mám, že porod trval celkem 02:46. No nebylo to nic příjemného, ale řídila jsem se instrukcemi doktorky, ohledně dýchání a tl...

Nezpracované zážitky...

 Dnešní článek bude poměrně osobní, ale stalo se tento týden dost věcí, a mám prostě potřebu se z toho vypsat.  Přítel je už týden pryč, a od pondělí sem začala chodit každý den moje máma i se svým partnerem. Tak nějak mi prostě řekla, že když budu sama doma, musí sem každý den přijít a se vším mi pomoct. Jenže ono jaksi není pořádně s čím. Nakoupím si, sama si zatopím, dřeva do kamen i třísek tu mám nachystaných dost. Takže sem máma prostě vůbec chodit nemusela.  Nemám nic proti tomu, když mi přijde domů návštěva. Jenže máma mi začala být spíše na obtíž, pokud to  mám až takto napsat.  Vrchol všeho přišel ve čtvrtek. To mi přinesla bednu na dřevo s tím, že prostě nemůžu mít dřevo do kamen nachystané v obýváku. Prý jak to tu vypadá, když přijde návštěva... Podotýkám, že dřevo mám u kamen vyskládané do hraničky, kde to snad nikomu vadit nemůže. A že by mi sem domů chodilo tolik návštěv, to se rozhodně říct nedá... První problém byl tedy s dřevem. Druhý problém na...

To je pravé štěstí...

 Nový režim s miminkem se nám už pomalu zabíhá, zítra jdeme k dětské paní doktorce na další kontrolu, Julinka hezky roste, oblečky, které měla velké, už jsou jí pomalu akorát. Pořád intenzivně kojím, malá má hlad co dvě tři hodiny, v noci vydrží někdy i trochu déle, ale nemusím ji kvůli krmení budit.  Fyzicky už se cítím dobře, žádné bolesti nemám, mám dojem, že se to všechno pěkně hojí. Poslední dny mám strašnou chuť na mléčné věci, prakticky pořád piju mléko, jogurty, sýry, ale to je asi kvůli tomu kojení.  Už se nám ten nový režim tak trochu zaběhl. Ale sranda je, že se Julinka skoro vždycky při přebalování buď počůrá nebo pokaká, takže jsem nejprve dala na přebalovací podložku bavlněnou plenu - jenže tu musím pořád dokola přepírat - samozřejmě jich mám několik, ale je to vody a vody! A na tu gumovou přebalovací podložku ji nechci pokládat, protože mi přijde studená.  Už jsme byli i na ortopedii, na ultrazvuk kyčlí, zatím je vše v pořádku, na další jdeme v říjnu....