Děti za sebou mají první týden školy, a venku je opravdu znát, že ten režim už je trošku jinde. Nejraději si nakupuju dopoledne, ráno jedeme do města, o půl jedenácté zpátky, pak oběd, a pokud je počasí, trávíme co nejvíc času na zahradě nebo procházkami v okolí. I v autobuse jezdí méně lidí, ubylo výletníků, a já vždycky tak nostalgicky vzpomínám, jak těžký pro mě byl vždycky začátek září, a myslím na všechny ty dětské dušičky, které se trápí návratem do školních lavic.
Teploty se teď pohybují kolem dvaceti stupňů, což je fajn. A hlavně jsem ráda, že jsem nemusela chodit v teniskách. V pondělí jsem měla jít na kontrolní převaz po sobotním chirurgickém zákroku, kdy mi odstraňovali kus zarostlého nehtu na palci. Musím říct, že ta sobota byla hodně krušná, měla jsem ovázaný kus chodidla - ne jen palec, jak jsem se prve domnívala. A jak to pak začalo přicházet večer k sobě, bylo to dost krušné. Julinka mi vesele skákala v posteli, ale co je pěkné, tak každou chvíli ukazovala na mou bolavou nohu, a doprovázela to "au au, boli." A co bylo nejhezčí, tak mi to také starostlivě foukala. Je to miláček.
Střídala jsem tedy Paralen s Algifenem a nejhorší bylo jak spát. Jsem zvyklá spát na břiše. Jenže to bych si ten obvaz, nedejbože rovnou palec, mohla nějak pomačkat. Tak jsem to riskla na boku, pravou nohu jsem vystrčila ven z postele, a stejně jsem usnula později než obvykle. Bolestivě v tom tepalo, léky sice zabraly, jenže to celkové nepohodlí nestálo za nic. Sobota byla tedy nejhorší, ale neděle už byla lepší.
Už tolik nebolela chůze, a celkově jsem se cítila líp. A tak jsem byla zvědavá, co v pondělí. Přítel měl týden dovolenou, takže o Julinku bylo postaráno. Sestřička mi v tu sobotu říkala, že převazy dělají do deseti hodin, rozhodla jsem se tedy jet už v osm. Přeci jen, než se dobelhám do nemocnice, chvíli to potrvá. A měla jsem neskutečné štěstí, protože jela zrovna známá, tak mě vzala ze zastávky autem a když viděla můj obvaz, odvezla mě až do nemocnice. Uf, to byla velká pomoc.
Sedla jsem si tedy do čekárny v přízemí, kde sídlí chirurgie. Přede mnou bylo asi deset lidí, tak jsem si nedělala iluze o nějakém brzkém návratu. Tak tam sedím asi dvacet minut a teď si všimnu, že pán, co si sednul vedle mě, má pořadové číslo. O víkendu tu nic takového nebylo, tak jsem se zeptala, kde číslo dostanu taky. Nasměroval mě do recepce u vchodu. Tak jsem podala recepční lékařskou zprávu, občanku i kartičku pojišťovny.
Něco ťukala do počítače, a nakonec jsem dostala lísteček s pořadovým číslem 23. Ach jo. Kdybych to věděla dřív, bohužel už mě předběhli další lidé, co přišli po mě, kdybych si toho nevšimla, tak tam sedím asi doteď. Nikde nebylo napsáno ani žádné upozornění u recepce, že se tam vydávají pořadová čísla. Ale měla jsem sebou časopis tak jsem si ho aspoň skoro celý přečetla.
Konečně jsem přišla na řadu. Byl tam ten samý doktor co o víkendu. Sestra mi sundala obvaz, doktor to prohlédl, ptal se, jestli mě to teď nějak více bolí. Tak jsem říkala že ne. A že se ta rána hojí krásně, není potřeba dalšího zákroku. To se mi opravdu ulevilo! Dostala jsem další, tentokrát menší obvaz, teď už jsem měla zavázaný jen palec, a ještě předtím mi to sestra potřela framykoinem.
Další doporučení - máčet palec od středy třikrát denně alespoň pět minut v odvaru z heřmánku, a lepit to náplastmi. A jinak už žádná další omezení, krom nějaké extrémní fyzické námahy a sportu. Tak jsem se rovnou vydala do lékárny. Koupila jsem heřmánkový čaj, náplasti, a pak také byla pěkná sleva na oční masku a pleťovou vodu.
A ty heřmánkové koupele jsou fajn. Tak jsem si pak i říkala - proč si vlastně doma nevaříme heřmánkový čaj? Ono to tak krásně provonělo celou koupelnu, a navíc je to zdravé. Takže to celé zabralo, a dneska už to skoro nebolí. Když se dotknu na palci poblíž toho nehtu, tak je to pořád citlivé, první den mi tam vytékala i čirá tekutina, ale to je prý normální. Tak doufám, že se to zahojí v pořádku, ale prý se to pak často vrací...
Týden jsme si užili, doma jsme udělali s přítelem hodně práce, bylo potřeba ještě sházet dřevo do sklepa, aby bylo místo na novou fůru, tak to už máme všechno hotové. A Julinka je taky neocenitelný pomocník - vzala malé polínko, chvíli si s ním hrála u okna, a nakonec ho s radostí shodila dolů. A ještě zatleskala. Mám radost, že se tak zapojuje a snaží se opakovat věci po nás. Minule třeba suchou houbičkou umývala stůl.
V sobotu se u nás v obci konaly tradiční Dožínky. Ty mám zažité z práce, kdy jsem je zrovna nemusela, spousta chystání, shon, dlouhá pracovní šichta přes celý víkend, no pěkný zápřah. Vloni jsem akci nenavštívila, Juli byla ještě moc malá, a neměla jsem ani odvoz autem. Letos se nabídla kamarádka, že nás s Julčou odveze.
Jenže co se nestalo. S kamarádkou jsme byly domluvené na dvě hodiny. Dožínky začínají v deset, ale než se to celé rozběhne, chvíli to trvá, takže ty dvě jsou ideální. A Julinka zrovna chytla tu svou špatnou náladu. Řev, vzdor, pláč - ony ji totiž zase chytly zoubky. Respektive se pořád prořezávají zadní kousky. Takže nakonec jsem s těžkým srdcem nechala Julinku doma s přítelem. Bylo mi to hrozně líto, těšila jsem se, jak se podívá na zvířátka, poběhá si tam s dětmi, a nakonec jsem jela sama.
Lidí nebylo zase tak tolik, tohle byl ideální čas, máma mi říkala, že tam byli až do šesti, a to pak přišlo více lidí, na taneční zábavu. S kamarádkou jsme prošly celý areál asi pětkrát.
Daly jsme si nealko pomerančové mojito, ale obě jsme se shodly na tom, že to bylo příšerně přeslazené, já jsem ten svůj ani nedopila - a to na fotce vypadá moc hezky.
Vesměs byly stánky stejné, ale bylo tu více atrakcí pro děti - nafukovací hrad, házení balonku na velký terč, dětské rodeo, tohle bylo pěkné oživení oproti minulým letům. A já mám ráda zvířata, takže jsem šla zase omrknout dravce, králíky a holuby od místních chovatelů. Tohle je moc pěkná tradice a mám radost, že to pořád u nás na vsi funguje.
Ani jsem si nekoupila nic k jídlu. Bylo tu spousta dobrot, ale nějak jsem si nemohla vybrat. Grilované sýry nemusím, tak jsem se spokojila s pitím. A jak jsme to pořád obcházely, ani mě nenapadlo, co přivézt domů Julince. Kamarádce jsem za odvoz koupila velké perníkové srdce. Na pódiu hrála živá hudba, zrovna to byla nějaká dechovka, ale co, mně to nevadí, to k Dožínkám prostě neodmyslitelně patří, pořádná zábava začíná až večer.
A co mi nakonec udělalo největší radost? Na kraji areálu byla umístěna malá síť s papoušky. Neplatilo se žádné vstupné za vstup. Každý mohl vejít dovnitř, pohladit si papouška nebo se s ním vyfotit. S kamarádkou jsme hned využily příležitosti a navzájem se "cvakly." Musím říct, že to bylo dost zvláštní, mít papouška hned na rameni, tak jsem na té fotce trochu v křeči. Je to pěkná památka na pěkný den.
Všehovšudy jsme na Dožínkách strávily asi dvě hodiny, ještě jsem v rychlosti pokecala s bývalou kolegyní, a jely jsme domů. Když jsem přijela, Julinka ještě spinkala, tak nakonec bylo opravdu dobře, že zůstala doma. Přeci jen je ještě malinká, je to dost daleko, a příští rok už třeba pojedeme vláčkem, který na Dožínky zastavuje na autobusových zastávkách.
Tady je ta papouščí fotka, myslím, že můj výraz hovoří za vše, že?
A nakonec jedna srandička vytvořená umělou inteligencí, kterou mi poslal přítel. Jedna Žofčina fotka a takový roztomilý příběh. Jak používání umělé inteligence neholduji, tohle se fakt povedlo.
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, užívejte si pěkný začátek září, mějte se hezky, Vaše Eliss ♥
Komentáře
Okomentovat