Někdy stačí dát jen dech...

 Když se řekne dech, tak se mi jako první vybaví právě slova písničky z proslulého českého seriálu. Někdy stačí dát jen dech. Dech, potažmo dýchání, je proces, který dělá naše tělo automaticky, reflexně, nemusíme myslet a přemýšlet nad tím, že máme dýchat. Ovšem jsou situace, kdy je potřeba nad tím přemýšlet a soustředit se na svůj dech, potažmo jeho zklidnění, je také pěkná forma meditace. 

Zdravé dýchání je pro většinu z nás něco naprosto banálního. Nepřemýšlíme nad tím, zda správně dýcháme, a většinou si uvědomíme problém, až když se něco s dýcháním "porouchá." Já mám také několik zkušeností. Nikdy jsem nebyla alergik, astmatik, nikdy jsem jako dítě netrpěla na nějaké dechové obtíže. Vše se ale projevilo až po pětadvacítce. Maturovala jsem dost pozdě, dlouho jsem studovala, a tak jsem si k výučním listům ještě dodělala maturitu. 

Jenže přišel covid, domácí výuka, to vše přišlo pár týdnů před maturitou! A tehdy přišly ty potíže. Noční buzení, nemohla jsem popadnout dech. Rychle do koupelny, otevřené okno, pomohlo jen sedět v klidu, snažit se uklidnit, dýchat pomalu, a za pár minut byl klid. A zase jsem šla spát. Ráno jsem se budila se slzícíma, bolavýma očima. Ale už se mi dýchalo naštěstí lépe. 

Přes den jsem tyto záchvaty téměř nemívala, občasně ano, ale hlavně ráno a tedy v noci mě to budilo. A jednou se mi tohle stalo, když jsem se těsně před maturitou rozčílila kvůli nepodařené písemce z účetnictví. Sípání, chrapot, nemohla jsem se pořádně nadechnout. 

Samozřejmě jsem s tím šla k doktorce. Ta usoudila, že půjde o nějakou alergii. Tak mi napsala inhalátor a tablety Flonidan, ty beru dodnes. Inhalátor už několik let nepotřebuji, musím tedy zaklepat na dřevo. Dostala jsem žádanku na alergologii, ale s tím, že pokud jde o pylovou nesnášenlivost, stejně se musí tedy udělat až na podzim či v zimě, v období vegetačního klidu. A tak jsem brala léky, v počáteční fázi zabral inhalátor, na to noční nepohodlí to bylo fajn. 

Maturitu jsem napoprvé z obávaného účetnictví stejně neudělala, a tak nějak si myslím, že spouštěč "alergie" byl stres. Na alergologii mi totiž nepřišli vůbec na nic, respektive tedy těch alergenů, co létají venku ve formě pylu je tolik, že je pravděpodobné, že to nikdy nikdo nezjistí. Ale to, že jsem tehdy měla opravdu silný stres, tohle mohlo vyvolat. Jakási fyzická reakce na to, čím jsem si zahlcovala hlavu a ten přetlak šel ven zrovna takto. 

A pak tu samozřejmě bylo období, na které by spousta z nás ráda zapomněla. Povinné nošení roušek, respirátorů všude venku a při hromadném setkávání osob. Pro alergiky, kterým jsem v té době byla už i já, něco hrozného. Jak rouška, respirátor, šátek, všechno hrozné. Faktem je, že tato situace byla pro všechny z nás nová. Nebyly ochranné pomůcky, roušky, respirátory, ženy šily roušky doma na šicích strojích. 

Když si dnes vzpomenu na to, jak špatně se mi dýchalo přes ten respirátor, jak hrozně nepříjemné bylo to mít na obličeji a vdechovat ten hnusný vzduch z toho. A opravdu obdivuji zdravotníky, že zvládli dlouhé pracovní, náročné směny v těch oblecích, opravdu klobouk dolů! 

Já jsem typ člověka, co se snaží vždycky dodržovat různá nařízení. A tak jsem s něčím na obličeji chodila tam, kde to bylo třeba. Do autobusů, do školy, a dodnes si pamatuji, jak docházelo třeba v autobusech k incidentům. Kdo neměl roušku, na toho se ostatní dívali zle, a tohle také ukázalo charaktery některých lidí. Namátkou třeba zdravotní sestra z LDN, která jezdila stejnou linkou jako já ze školy, tak ta neměla roušku ani respirátor. A lidi na ni koukali štítivě a neváhali jít pro ostré slovo daleko. 

Víte co? Ať si každý jedná dle svého vědomí a svědomí, vždy se najde někdo, kdo bude kašlat na cokoliv, co po něm budou vyžadovat autority. A třeba lidé bez domova mi přišli v tomto ukáznění - ti mívali roušky nasazené, i když se váleli na nádražích. 

Co je další problém, tak roušky a děti. Dnes jako maminka dvouletého dítěte si nedovedu představit, že bych měla Julince dávat do kočárku nějaký mini respirátor. Ačkoliv bylo doporučení, že dětem do pěti let by se neměly tyto ochranné pomůcky dávat, tak si stejně pamatuji, že některé maminky dávaly dětem do kočárku malé, ručně šité roušky. A pohled na ty školáky, děti jdoucí na procházku ve skupince s rouškami, nevím, fakt mi z toho bylo smutno. Jasně, můžeme namítnout, že to mělo své opodstatnění, ale byly ty ochranné pomůcky v dětském kolektivu opravdu tak účinné? 

I pokud dítě používá dezinfekci, má přes obličej roušku, čili "neprská," může si covid, přenášený kapénkami, odnést jinou cestou domů. Venku před školou si roušku sundá, pomačkanou a poprskanou ji hodí do batohu, a začne se vesele bavit s kamarády, přičemž si ty viry v kapénkách stejně předají. 

Co je ale zajímavé, tak výzkum z roku 2020, který proběhl v Německu. 20. 10. 2020 tam otevřeli online registr pro průzkum vlivu nošení roušek na děti, do kterého se mohli přihlásit lékaři, pedagogové, a samozřejmě i rodiče. Nakonec byl zhodnocen počet 25 930 dětí, které nosily roušku průměrně 270 minut denně. 

Byly zaznamenány tyto symptomy: zvýšená dráždivost, bolesti hlavy, potíže se soustředěním, pocit nedostatku sociálních kontaktů se spolužáky a učiteli, celková neschopnost soustředit se, narušení schopnosti učit se, a únava. Dalším projevem byly vyrážky na obličeji, vředy v ústech, záněty v krku, ale i zvýšená úzkost, panika a problémy s dechem. 

Dodnes mám v paměti, jak jsme při písemných maturitách dodržovali rozestupy, museli jsme mít celou dobu roušku, a bylo to velmi, velmi nepohodlné. A tak samozřejmě bylo možno si dojít na toaletu a tam se alespoň na chvíli svobodně "nadechnout." Beru v potaz to, že se odborníci snažili zaměřit šíření viru všemi dostupnými cestami, ale zrovna tohle se často míjelo účinkem. Ať už proto, že lidé byli prostě neukáznění, nebo si s sebou virus donesli přichycený na batohu či bundě. 

A dnes je to paradoxně obráceně. Pokud jede v autobuse člověk s rouškou či respirátorem, schytává od ostatních "divné" pohledy. Přitom je ten člověk třeba nemocný, například onkologický pacient má strach z jakékoliv kapénkové infekce, velmi nepříjemná pro něj může být i "obyčejná" rýma. Je to každého svobodné rozhodnutí a pokud se cítí někdo lépe s rouškou, proč ne. Nijak mi to nevadí. 

Před pár lety mě postihly záchvaty panické ataky, takové šílené návaly úzkosti. A jedním ze způsobů, jak si pomoci, je právě kontrola dechu. Progresivní svalová relaxace, kdy díky soustředění se na vlastní, zpomalený dech, a k tomu zatínání a uvolňování svalů, pomáhá zmírnit celkové napětí. 

Když to na mě tedy přišlo třeba v autobuse, musela jsem začít pomalu dýchat, a taky mi pomohlo zaměření se na jednu konkrétní věc. Tak jsem třeba pozorovala tenisky kluka před sebou a pomalu dýchala. Možná to zní úplně pitomě, ale je to tak. Někde jsem četla, že pomáhá i dýchání do papírového pytlíku, nevím, to jsem opravdu nikdy nezkoušela, ale proč ne. 

A jak tedy podpořit zdravé plíce? V prvé řadě - nekouřit. To je základ, a týká se to jak aktivních, tak i pasivních kuřáků. Dokonce jsem někde četla, že i z oblečení načichlého cigaretovým kouřem může třeba dítě inhalovat nežádoucí složky tabákového kouře. Je pravdou, že jsem měla kamarádku, a ta kouřila cigarety doma. Stačilo pár hodin na návštěvě, a jak to pak doma smrdělo! To samé ještě z hospod, když se ještě uvnitř smělo kouřit, občas jsme zašly s kamarádkou na víno a opravdu ty věci byly tím pachem přímo nasáklé. 

Dále podporuje zdravé plíce - smích a zpěv. Možná trochu zvláštní, že? Opravdový smích "od plic" plicím prospívá. Ale není někdy úplně jednoduché se něčemu jen tak zasmát. A zpěv krom toho zlepšuje náladu, a je to výborný trénink pro bránici. 

Správné dýchání a dech je důležitější, než si myslíme, a zaměřit se někdy na různé dechové cvičení nebo relaxaci není špatné. Protože stres může bohužel přivodit i alergii a astma, jak se to stalo mě.

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, mějte hezké dny, užívejte začátek září, Vaše Eliss ♥