Mobilní telefon s dotykovým displejem je v dnešním světě takřka samozřejmostí. Já svůj první telefon, tlačítkový, dostala někdy v roce 2003 či 2004. Takovou krabičku, černobílý Samsung. Tehdy mi bylo devět let, takže to pro mě byla velká věc, najít pod stromečkem od Ježíška konečně vysněný mobil, který už spousta mých spolužáků měla. Už předem jsem měla v sešitku poznamenaná čísla na kamarádky ze školy, abychom se mohly "prozvánět." Máma mi vysvětlila, co to vlastně to prozvánění je, a byl to opravdu parádní pocit, když mě kamarádka pak prozvonila zpátky.
Mobil uměl vlastně "jen" posílat a přijímat SMS, volat, byla tam asi kalkulačka, volba jazyků, a samozřejmě klasická hra, had. Ten přístroj měl hrozně dlouhou výdrž baterie, nešlo jej prakticky vybít. A to jsem si s ním hrála celý Štědrý den! Jakou já měla tehdy velikou radost z nového telefonu, v té době jsme podobné modely měli všichni, nikdo si mezi spolužáky nemohl závidět, kdo má lepší telefon.
Dodnes si dovedu vybavit, jakou měl ten nový přístroj vůni, takové to pro mě mělo velké kouzlo. Tehdy bylo fajn se prozvánět s kamarádkami a psát si SMS o škole, případně jsme se stihli takhle i pohádat, a pak se zase usmířit. Staré zlaté časy, tohle jsou věci, které dnešní děti už bohužel nezažijí.
Svůj první dotykový telefon, Samsung Galaxy Mini, jsem dostala v roce 2011 k sedmnáctým narozeninám. Byl to poslední dárek od táty. Tehdy byly dotykové telefony ještě v "plenkách," nebyly zdaleka tak vymakané jako dneska. Ale měl dotykový displej, a to pro mě byl úplně jiný svět. Největší radost jsem měla z toho, že v novém mobilu mám písničky. Formát MP3 přehravač, sluchátka, a konečně jsem mohla v autobuse nebo na pokoji večer poslouchat muziku! Tohle mi totiž strašně přes týden chybělo, že jsem nemohla poslouchat své milované písničky, z domu jsem byla zvyklá na rádio, nbo si pouštět muziku z počítače.
Rodiče mi ale v telefonu nějak zakázali internet, nevím, jestli kvůli mobilním datům, každopádně jsem musela tehdy volat operátorovi, abych se připojila na místní Wi-Fi. A to jsem tehdy ještě měla hrůzu z toho, zda mi to "nesežere" nějaké peníze z kreditu. No, ale bylo to v pořádku. To jsou opravdu nostalgické vzpomínky na to, jak dlouho se mi načítal YouTube, než jsem si mohla pustit nějakou oblíbenou písničku!
A ráda jsem fotila, jen tak, pro radost, takže jsme se hodně fotily s kamarádkami ze školy, a už tehdy jsem dávala některé fotky na Facebook. Klasická "telecí" léta, no...
Ale když jsem byla na učňáku, ještě to nebyla taková ta doba, kdy byl mobil takřka nepostradatelný. Jednak nějaké aplikace byly ještě v plenkách, internet a třeba Facebook tam jel hrozně pomalu. Takže hlavně na fotografování, psaní si s kamarádkami a na ty písničky byl mobil nepostradatelný společník. A ještě další, zdánlivá maličkost - budík. Na intru sice byla možnost zařídit si ranní buzení od vychovatele, ale přece jen mi to přišlo zbytečné.
A protože každá spolubydlící začínala školu v jinou dobu, budíček byl opravdu moc fajn. Jak roky běžely, zdokonalovaly se i mobilní telefony. Když jsem šla na obor pekař, tehdy jsem měla dotykovou červenou Nokii. To byl můj nejoblíbenější telefon, tam už se daly dát i nějaké aplikace, čili hry. V dobách, kdy jsem mívala problémy s jídlem a prostě jsem na obědy nechodila, ač na praxi jsme to měli povinné - jsem seděla před jídelnou a hrála z nudy hry. Byla jsem tam většinou sama, všichni šli na oběd, a tak jsem hrála hry, které nepotřebovaly internet.
Za mého studia nebyly mobily ještě tak přísně zakázané jako dnes. Ve škole jsme je museli mít prostě v batůžcích, nesměl ležet na lavici. Výjimku udělala někdy matikářka, pokud někdo ze spolužáků neměl kalkulačku, mohl si počítat na mobilu - samozřejmě jen když to nebyla písemka. A v odborném výcviku, na praxi ve školní kuchyni, to bylo s mobily ještě přísnější. Učitelé a mistři si samozřejmě všimli, že spousta žáků do toho nezdravě "čumí."
Takže mobil ráno odevzdat do košíčku, a vyzvednout si jej po směně. Přiznám se, že já jsem už tehdy měla dvaadvacet, a tohle mě tak nějak omezovalo. Byla jsem zvyklá si psát s přítelem, taky jsem se někdy starala o postiženého strýce, když byla máma pryč, a prostě jsem měla pocit, že ten mobil musím mít dostupný. Takže jsem jej neměla u sebe, a ani jsem jej nedala ráno do košíčku. Prostě jsem ho nechala v šatně. A když jsem si šla odskočit na toaletu, šla jsem do šatny, zkontrolovat telefon, napsala jsem třeba SMS příteli, a hned jsem se cítila klidnější. Ano, nebylo to z mé strany úplně fér.
Já sama nesleduji trendy ve vývoji mobilních telefonů, ale můj přítel ano. A tak mám co dva roky nový mobil, přítel mi jej koupí třeba k narozeninám nebo od Ježíška. A kdyby to bylo na mě, klidně budu mít telefon pět a více let, pokud by vydržel. Co tam je tak pro mě nejvíce důležité, je bankovnictví. Vyloženě z přinucení mám tu aplikaci, protože jedině přes ni se jde přihlásit i na počítač.
Ale měla jsem problémy s tím, přihlásit se do aplikace právě kvůli novému telefonu. Dvakrát jsem kvůli tomu musela do banky, i když jsem tam psala rodné číslo a další údaje, tak mě to prostě nechtělo pustit. Takže jsem jen kvůli koupi nového telefonu ztratila na chvíli přístup k účtu. Jednou jsem to řešila i po telefonu s nějakým automatem, a to bylo šílené, takže mě stejně neminula osobní návštěva pobočky.
Na mobilu pořád nejraději fotím, hlavně tedy Julinku, ráda si s fotkami hraju, upravuji je a tak. Když jsem přítel ve světě je fajn povídat si přes WhatsApp. Ale jinak tam nic moc nedělám. Projedu občas Facebook, napíšu někdy kamarádům. Ale nepoužívám třeba vůbec čtečku QR kódů, nemám žádné aplikace do obchodů, od té doby, co přestěhovali Rossmann na opačný konec města, tak tam nechodím. To byl jediný obchod, kam jsem používala aplikaci na "bodíky." Jinak mám jednu plastovou kartičku do lékárny a drogerie Teta.
Nejsem ani ten typ, co projíždí mobil před spaním. Pokud si tam chci chvíli třeba něco hrát nebo tak, prostě se s telefonem někam schovám, aby mě s ním Julča neviděla. Je pro mě důležité, aby věděla, že mobil není hračka, vůbec jí nepatří do ruky, jenom když telefonujeme s tatínkem přes video, tak jí ho samozřejmě půjčím. Ale jinak vůbec, pohádky pouštíme výhradně v televizi a to ještě jen občas. Když jedu autobusem tak si všímám, kolik lidí má v ruce telefony, a nevěnují se dětem.
Tohle já nikdy nedělám. Jsem venku s dítětem, to je moje priorita, a ne telefon. A fascinuje mě pohled na ty už dvouleté děti v kočárku. Ony si už samy umějí scrollovat videa, pustit si je, vypnout, a nebo taky hrají hry. Mobil je pro děti silně návykový, u nás doma jsme museli omezit televizi, protože hlavně v zimě si na ni Julinka taky hodně zvykla a prostě to není dobré.
Ale k čemu se musím přiznat, tak to je jakási závislost na mobilu jakožto to, že jej musím mít u sebe. I když na něm nic nedělám, tak jen pro ten pocit, že je u mě. Před nějakou dobou jsem četla, že se tomuto říká "digitální dudlík." I pouhá přítomnost této krabičky tlumí úzkost. Je pravdou, že bývám často roztržitá, utíkám třeba s Julinkou do koupelny nebo mě něco vyruší, a pak nevím, kde mám telefon. A v ten moment nastává panika.
KDE JE TEN MOBIL?
Běhám po bytě, hledám ho, a uklidním se teprve, když jej mám znovu u sebe. To mě pak přítel musí třeba prozvonit, případně ho najdu sama, ale je opravdu zvláštní, jak mozek hned vysílá nějaké úzkostné signály. A když mám mobil zase položený vedle sebe, je to zase v pořádku. I když nebrouzdám na internetu ani si pořád neprohlížím jednoduchá videa, jsem závislá jen na tom, že ten mobil musím mít u sebe.
Podle statistik nechává každý desátý člověk mobil zapnutý vedle postele a odpovídá na zprávy, které ho probudí. Tohle já tedy nedělám. Mám ho zapnutý, ale zásadně na noc vypínám Wi-Fi v telefonu. To přítel je jiný případ. Ten si rád ještě před spaním pročítá na internetu různé zprávy, pouští si videa, případně něco hraje, ale jsou to kraviny, které člověka na spaní nenavnadí, naopak ho o něj připraví.
Každý si to může s telefonem nastavit jak se mu to hodí. Ale přílišná závislost, hlavně u dětí, prostě škodí, a já zastávám názor, že dítě ve školce nemá mít mobil vůbec, a ve škole taky až později. Klidně až v té čtvrté, páté třídě. Můj brácha si to s kluky nastavil tak, že jim telefony dává s sebou do školy. Kluci mají ještě hodně kroužků a různé tréninky.
A když přijdou domů, telefony dají do krabičky, a doma je nemají. Když chtějí zavolat nebo napsat kamarádovi, bratr jim telefony samozřejmě půjčí. Takže kluci jsou zvyklí, že doma si s nimi prostě nehrají a mají je jen ke komunikaci. Je na každém, jak si to nastaví, ale jak to platí u sousty věcí - všeho moc škodí.
Děkuji Vám za přečtení a komentáře. Budu ráda, když mi napíšete, jak to máte s používáním telefonu Vy! Mějte krásný zářijový víkend a mějte se hezky, Vaše Eliss ♥
Komentáře
Okomentovat