Čtení nás mění k lepšímu!

 Již od útlého dětství jsem zapřisáhlý knihomol a věřím, že tato záliba mi vydrží už napořád. Nikdy mi nevadila ani povinná četba ve škole, později k maturitě - i když přiznám se, že Kafkův Proces moje hlava dodnes úplně nepochopila a nebyla schopná strávit. Ne vše mi padne do noty, ale jinak zastávám názor, že i na povinné četbě se dá najít spousta hezkého. Ale tak si říkám, zda dnes díky rozmachu AI ještě píše opravdové čtenářské deníky, nebo jen kopíruje z internetu... 

Musí mi být hodně zle, nebo se děje něco nepředvídaného, abych si nečetla. Když jsem byla třeba prvně šíleně zamilovaná, nebyla jsem schopná číst. Můj mozek plně zaměstnávalo něco jiného. Pak samozřejmě po porodu, to mě zaměstnávaly taky úplně jiné věci a knihy šly stranou. Do toho přišly předloňské povodně, takže to už nebyla nálada na čtení vůbec. Ale jinak mě čtení pořád baví. Není už tolik času jako kdysi, ale snažím se alespoň každý den chvíli přečíst pár stránek a tím si také "ukrást" chvíle jen pro sebe. 

Mým nejvíce oblíbeným žánrem jsou detektivky. Klidně i ty staršího data, pokud se mi dostane do rukou detektivka z osmdesátých let, která má tu správnou šťávu, jsem spokojená. Baví mě pátrání, odhalování souvislostí, a samozřejmě tipování, kdo je vlastně pachatel. Před lety jsem měla problém s odhalením viníka, ale nyní se mi občas stane, že můj tip je správný. Ale většinou mi to správný dojem z knihy nijak nezkazí. 

Krom detektivek mě baví i horory, moc nečtu romány pro ženy, ale občas zatoužím po něčem vyloženě odpočinkovém, a tak nepohrdnu ani čtením pro mládež, třebas něčím dobrodružným. 

Na základce jsem se hrozně těšila, až konečně přijdu domů a budu si moct zase číst. Rozečtená kniha mě vábila a lákala, a když už jsem někdy dostala nějaký trest, tak mi máma třeba zakázala chodit na měsíc do knihovny. To bylo opravdu nepříjemné. A bylo vždycky hrozně fajn si představovat ty světy - nejvíce mě lákali Indiáni a jejich život, který se mi hrozně líbil, a naprosto přelomová a dodnes úžasná kniha jsou pro mě Dva divoši. Babička ji měla tehdy v knihovničce a kdykoliv jsem byla u ní na prázdninách, tak večery v posteli patřily této knížce. Šramot topení, ruch zvenku, vůně paneláku, a jen já a kniha. 

Snad i díky čtení mám velkou představivost a fantazii, ale tohle také nemusí být někdy v životě ku prospěchu. Mívám třeba tendence hned si představovat ty nejhorší scénáře, ačkoliv se ve výsledku třeba vůbec nic neděje, ale hlava šrotuje na plné obrátky. 

A jak nás tedy čtení knih mění a ovlivňuje? To je velmi zajímavé! 

Mozek totiž při čtení knih pracuje na plné obrátky. My relaxujeme, ale přitom vlastně mozek "maká." Musí si toho hrozně moc uložit do "mezipaměti," kterou si vytvořil jen pro tuto knihu. Proto třeba hladce vklouzneme do děje, i když třeba dva nebo tři dny na knihu ani nesáhneme. Na začátku každé knihy se musíme seznámit s postavami, prostředím, a pak se začneme orientovat v ději. Tohle vše si musíme zapamatovat a následně dát do souvislosti. 

Kolem třicáté stránky už dává příběh v knize ucelenější smysl - tedy pokud to není vyloženě brak - a je tu další trénink pro mozek. Přesuneme se třeba do jiného prostředí, případně se začne vyšetřování zločinu pořádně zamotávat, a naše představivost se rozjíždí na plné obrátky. Náš mozek je tedy neustále ve střehu - musíme si pamatovat, co se stalo na začátku, kdo je kdo, jaký má s kým vztah, a dávat si dohromady nečekané souvislosti. 

Jako bonus se bystří i empatie, logika, paměť, ale také například umělecké cítění - které nám třeba pomáhá chápat krásu - například obraz, ve kterém si dle své fantazie můžeme představit hned nějaký příběh. 

Odborníci ale mají zato, že podobnou službu nám dělají jen a pouze papírové knihy. Když vědci zkoumali rozvoj mozku čtením textů, nenašli podobné výsledky u časopisů a novin. A čtení online také rozvoji nijak neprospívá. Zajímavý fakt je, že ani čtení ve čtečce nemá na mozek stejný efekt. Je tedy potřeba si pamatovat větší, delší strukturu, a čtení papírové knihy tak nějak pomáhá orientaci v příběhu. Je pravdou, že z počítače čteme pomaleji než z knihy - a máme tendence číst důkladněji. 

A co je také velice důležité, kdo čte, tak více rozumí lidem kolem sebe. Jelikož máme z knihy "přečtené" všechny možné charaktery a typy osobností, tak máme lidově řečeno "čich na lidi." Dovedeme se vcítit do lidí a jejich životních situací. Já jsem na lidi hodně opatrná, a už často jsem se ve svém úsudku nemýlila - a nebylo to bohužel často v dobrém. Pokud mi člověk něčím "nesedí," pravděpodobně se něco stane. 

Důležité je, že  čtení knih aktivuje "parasympatický" nervový systém. Díky němu přepínáme do klidného, odpočinkového módu. Já potřebuji na čtení absolutní klid, ruší mě zapnutá televize nebo rádio, a nejraději si čtu doma, zkrátka proto, že je to "doma." Nečtu si v autobuse, neberu si knížku s sebou do města, dřív jsem nosila knihy do školy, ale dnes už bych to nedělala. Večer, ležím v posteli, klid, Julinka spí, a já si můžu konečně chvíli zase číst napínavou knihu. 

Co se mi ale nikdy nestalo, že bych usnula u čtení knihy. Nikdy jsem neusnula s knihou na hrudi, jak se to často děje ve filmech či seriálech. Ale je samozřejmě lepší si číst knihu, než koukat před usnutím do mobilu, kde je provokující modré světlo! Mozek se díky čtení knih uklidní, je to mnohem příjemnější než si proklikávat šílené zprávy na internetu. Tohle dělávám někdy přes den, a jen na mě často padá úzkost. 

Nedávno vyšel článek, že čtvrtina patnáctiletých nerozumí ani krátkému textu. To je bohužel velmi smutné a alarmující. Bezesporu s tím souvisí digitální technologie a jejich rozmach, který mladým lidem často škodí. My jsme si museli vést čtenářské deníky, doma číst z čítanek a pak o ukázce napsat krátké pojednání. Ale jestli to dnes mají jinak, těžko říct. Bratr mi třeba říkal - a to jsou synovci v páté a šesté třídě - že si musí alespoň jednou týdně přečíst pár stránek z jimi vybrané knihy a napsat o přečtené části pojednání. O čem četli, jestli je to baví, co jim čtení přineslo a tak. Taková obdoba čtenářského deníku. 

Číst dětem a vést je ke čtení je také velice důležité. Když rodiče čtou a mluví o knížkách, pro dítě je to pak přirozené a snáze si ke čtení najdou také cestu. Julinka když mě vidí s knihou, tak také donese nějakou svoji obrázkovou a tak si ukazujeme obrázky. Ale zajímají ji i písmenka, snaží se "číst." 

Ale občas vídávám třeba na autobusovém nádraží či na lavičkách v parku mladé lidi s knihou. A spousta starších lidí si také čte. To je mi vždycky hrozně sympatické, a na knižní bazárek chodí koneckonců všechny generace. Ono to s tím čtením u mladých nakonec nebude tak úplně špatné, jen si k tomu musí každý najít cestu sám. U nás doma nikdo knihy nečetl, rodiče ani bratra jsem s knihou nikdy neviděla, a přesto mě knihy fascinovaly už od školky. 

Čtení je jeden z nejúžasnějších koníčků. Jen tak utéct do světa fantazie, schovat se někam s knihou a vychutnat si příběh, tohle žádný sebelépe natočený film nedokáže. A benefit v podobě větší empatie a všeobecného přehledu je také fajn! Ano, rozhodně věřím tomu, že čtení nás mění k lepšímu.

Co si o tomto myslíte Vy? Čtete rádi knihy? Myslíte že ten kdo hodně čte, rozumí více lidem? Dočtete vždycky rozečtenou knihu? Jaký žánr knih máte nejraději? Napište mi do komentářů! 

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásné zářijové dny, Vaše Eliss ♥