Všechny problémy lidstva pocházejí z naší neschopnosti posedět tiše o samotě v místnosti.
Nikdy jsem nebyla typ člověka, který miluje hlasitou hudbu, rachot, a věčný hluk. Naopak jsem vždycky utíkala na své klidné, tiché místečko, kde jsem si mohla v klidu číst, učit se do školy, nebo si malovat. A když jdu spát, tak k tomu potřebuju taky úplné ticho. Doma jsme mívali akvárium s želvami, a máma musela pak na noc vypínat filtr. Ten zvuk, ač pro někoho třeba ne moc hlasitý, mi bránil v usnutí. Ale co bylo naopak fajn, tak zvuky přírody.
Vrkání holuba venku, cvrkání kobylek, a taky šumění potoka, který jsme měli hned za domem. Vždycky mi připadalo zvláštní, když návštěva, co u nás přespávala ráno tvrdila, že jim vadí šumění vody. Já na to byla zvyklá odjakživa, takže mi to ani nepřišlo. Ale s odstupem let už to chápu.
S léty se jakási averze na hluk a mnoho vjemů nijak nezměnila. Když jsem pobývala na intru, tak jsem měla rok takové dost podivné spolubydlící. Zuzka a Jana měly obrácený spánkový cyklus. Jak přišly ze školy, šly si lehnout. Vstaly k večeři, a pak si třeba do jedenácti do noci pouštěly filmy. A to docela hlasitě. Prosila jsem je, ať to alespoň ztiší, ale ne. A já prostě neusnu, když kolem mě něco hraje. Sice tu byla noční vychovatelka, ale ta chodila na kontroly v určitý čas, tak to holky rychle zaklaply počítač a bylo.
A naopak pro mě úplnou lahodou bylo soužití s jinou spolubydlící příští rok. Simona byla sice všetečná drbna, zato si ale žádné filmy v noci nepouštěla. Chodila totiž spát už po osmé večer, což mi perfektně vyhovovalo. Ale zase se nedalo usnout, protože někdy byl na chodbě nepříjemný rachot.
Absolutní ticho je pro mě opravdová slast a požehnání. Hlavně teď na mateřské, se skoro dvouletou Julinkou je těch tichých chvilek málo. Jako třeba při psaní tohoto článku - Julinka si krásně pochrupuje, já mám vypnutou televizi, z otevřeného okna slyším šumění listí ve větvích a štěkání psa. Občas ještě nějaký tlumený hovor.
Spousta lidí třeba tohle nechápe, nemají rádi ticho, musí mít pořád nějakou společnost, a to je právě to. I ta puštěná televize nebo rádio nám dávají jakýsi pocit, že nejsme tak docela sami. Někdo tu s námi je, ač není fyzicky přítomen.
Velmi zajímavá mi přijdou slova Carla Gustava Junga. Ač pocházejí z konce padesátých let minulého století, rozhodně se jejich význam prolíná i s dnešní dobou:
"Hluk je vítán, protože přehlušuje vlastní instinktivní varování. Strach hledá hlučnou společnost a pandemonium (velký hluk, zmatek), aby odehnal démony. Hluk, stejně jako dav, dává pocit bezpečí, proto ho lidé milují a vyhýbají se jakémukoli zásahu." Ten pocit bezpečí, když je kolem hluk, tak budiž, snad pro pocit, že jsou kolem lidé a nehrozí mi nebezpečí. Jinak mě tedy žádná paralela nenapadá. Ale je pravdou, že ticho je pro některé lidi nepříjemné z toho důvodu, že by se pak mohli zamýšlet samo nad sebou. A to není úplně příjemné, někdy se mohou ozvat výčitky svědomí, ale třeba i další kolotoč myšlenek, které jsou vtíravé, a to ticho jim dává prostor.
Ano, také jsem zažila období, kdy mi ticho bylo nepříjemné. Návaly panických atak, pro ty bylo tehdy ticho živnou půdou. Pro ten strach, kdy jsem v noci poslouchala tlukot srdce a přemýšlela, zda se každým okamžikem nezastaví. A tak se tehdy opravdu stala mým věrným společníkem televize, protože ta mi odvedla ty špatné myšlenky alespoň na chvíli stranou. Tehdy jsem měla i větší potřebu komunikace s lidmi - byť virtuálně.
Otázkou je, zda si na hluk můžeme zvyknout. Citlivější povahy asi úplně ne. Před pěti lety vyšel na jednom serveru článek s tímto titulkem: "Hluk může citlivé dítě vyhnat ze školy. Hlava třeští i učitelům."
Dle článku jsou české školy hlučné "jako včelí úly." O přestávkách, v jídelně, ale často i při samotném vyučování. Je zde zmíněn příklad Elišky, která začala mít problémy po nástupu do první třídy. Domů chodila smutná, strnulá, totálně vyčerpaná a zavřela se na tři hodiny do pokojíčku. Rodiče od učitelů pořád slýchali, že dívka nevnímá, nesoustředí se. "Odpojovala se", protože byla přehlcená vjemy.
Eliška dvakrát změnila školu, ale nakonec ji máma začala učit doma. I takhle to může někdy dopadnout.
Nedostatek soustředění, příliš mnoho rozptýlení, mnoho dětí dělá úkoly za doprovodu rádia či televize. Je jim vkládáno tolik informací zvenčí, že již nemusí přemýšlet o něčem, co by mohly udělat samy. A tak to věkem pokračuje, a už je tu ten návyk na přítomnost hluku. Já třeba nemůžu souběžně sledovat televizi či poslouchat rádio a u toho si číst. Tohle pro mě prostě neexistuje.
Ono je tomu opravdu tak, že přecitlivělý člověk může být z hluku a příliš velkého množství vnějších podnětů unavený. Děti potřebují klid, a s ním úzce souvisí i ticho. A když teď zabrousím trochu bokem. Všimli jste si, jak jsou moderní kreslené pohádky pro děti šíleně zrychlené? Julince občas pustím nějakou pohádku, a třeba taková Tlapková patrola je krásným příkladem. I coby dospělý člověk musím říct, že tohle je jeden velký chaos.
Další věc je, že ticho, respektive digitální detox, bychom si někdy mohli naordinovat všichni. Nechat telefon na nočním stolku, a jen si klidně číst knížku nebo časopis. Protože on je rozdíl i v dotykové obrazovce a klasické papírové knize. A třeba si naplánovat den v přírodě, telefon si třeba vzít s sebou pro ten pocit, kdyby se něco dělo, ale jinak ho nechat zavřený v batůžku. A jen si užívat samotu, klid, a ticho v lese.
Každý člověk je jiný, ale pro mě je ticho vítaným společníkem a pohlazením pro duši. A třeba taková relaxace na uvolnění, ta se dělá nejlépe v tichu, jinak to postrádá ten správný smysl.
Budu ráda když mi napíšete jaký máte vztah k tichu Vy! Máte rádi samotu a ticho, nebo jste typ člověka, který musí mít doma pořád puštěné alespoň rádio jako zvukovou kulisu? Napište mi do komentářů!
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, užívejte horké srpnové dny, Vaše Eliss ♥
Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jen to, co vědí.
Komentáře
Okomentovat