Někdy bývají naprosto odlišná slova - úzkost a panika zaměňována, ačkoliv to opravdu nejsou synonyma. Úzkost je tichá, plíživá, drží se na pozadí mysli a projevuje se například neschopností usnout, napětím v zádech či sevřeným žaludkem. Zatímco panika přichází jinak, podobá se vlně, která během několika minut zaplaví celé tělo.
Od malička jsem silný introvert, takže mě mnohé běžné situace často děsily a cítila jsem se v úzkých. Děsily mě nové situace, noví lidé, hororem pro mě na prvním stupni bylo třeba i to, když jsem si musela jít zaplatit do kanceláře obědy. A když jsem se třebas někdy vracela do školy od lékaře, děsilo mě to, že budu muset zazvonit na zástupkyni, aby mi otevřela. Prostě takové banální, jednoduché situace, kdy bylo třeba jednat s lidmi.
Pořád jsem si přemílala v hlavě, jak asi ta daná situace proběhne. A samozřejmě se v drtivé většině případů nestalo nic strašného. Věkem se to trochu zlepšilo, ale stejně přijdou situace, kdy se necítím úplně dobře.
Naproti tomu panika je něco mnohem horšího a zrádnějšího. Mimochodem, pojďme trochu naťuknout samotný význam slova. To je totiž docela zajímavé. Slovo panika pochází ze starověkého Řecka, a to v postavě boha Pana - patrona pastýřů, lesů a divoké přírody. Pan podle pověstí rád odpočívá v poledním tichu lesa a kdo ho neopatrně vyruší ze spánku, sklidí děsivý, nelidský řev. Ten zvuk dokáže okamžitě rozehnat celé stádo nebo uvést vojenský oddíl do naprostého zmatku. Panikos - náhlý, nevysvětlitelný strach.
Antičtí Řekové moc dobře chápali to, co dnešní vědci mají jako fakt. Totiž že strach, který nemá žádný viditelný zdroj, dokáže člověka ovládnout úplně stejně silně jako skutečné nebezpečí. Mozek vysílá signály, že se něco děje, i když je navenek všechno v pořádku, a je opravdu těžké s tím bojovat.
Já sama mám s panikou - potažmo záchvaty panické ataky bohaté zkušenosti. V těhotenství, po porodu vše zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku - musím to tedy zaklepat na dřevo - ale opravdu vím, jaké to je, a kdo nezažije tak nepochopí, jak strašné tyto stavy jsou.
První panickou ataku jsem měla v roce 2023. V červenci jsem skončila na neschopence poté, co jsem chytila silný opar a k tomu afty - pusu jsem měla plnou boláků, horečky, no hrůza. Dostala jsem mastičku a tablety, a k tomu neschopenku. A jak jsem byla po dlouhé době doma, v klidu, mohla jsem odpočívat, tak to paradoxně bylo v té chvíli to nejhorší. Psychicky jsem se doma začala hroutit, po neustálém pracovním vypětí se tělo v klidu jaksi přepnulo a hlava začala šílet.
Myslím že tehdy mě dorazilo i to, že jsem byla doma úplně sama, neměl mi ani kdo nakoupit, tak jsem se vždycky plížila do sámošky v čas, kdy jsem věděla, že kolem nikdo z práce (snad) nepojede, rychle jsem nakoupila a zase domů. Samota, jen se psem, to pro mě bylo taky dost nepříjemné. Z práce jsem byla zvyklá na kolektiv, pořád jsem si s někým povídala, nebo mi stačilo jen to, že si někdo vedle mě povídá, a dobrý. Jenže teď nic.
Nebavila mě ani televize, knížky, nechtělo se mi ani uklízet. Prostě všechno k ničemu. A asi jak na mě padlo to vyčerpání, k tomu nuda, moje mysl začínala jet na plné obrátky, ovšem v tom negativním slova smyslu.
Před usnutím jsem vnímala tlukot svého srdce a najednou mi přišlo, že buší nějak rychle. A chvílemi že nějak vynechává. Samozřejmě tehdy přišel první nával paniky - v noci se mi zastaví srdce, umřu, nemůžu usnout, protože umřu...
Ráno jsem se vzbudila s bolestí na hrudi, pocitem, že dostanu za chvíli infarkt. Když mě ještě ten den začala po obědě šíleně bolet hlava, hned mi naskočilo, že mám určitě v hlavě nádor, že taky umřu, že se mi děje prostě něco strašného.
A tak jsem šla znovu k doktorovi. Moje praktická měla dovolenou, tak k zastupující. Doktorka si mě vyslechla, zapsala si všechno do počítače. Prý mi trochu buší srdce, mám zrychlený pulz, ale tohle vše připisuje spíše stresu, panice než nějaké opravdové fyzické příčině. A já odvětila, že si jsem jistá, že mám něco se srdcem, a potřebuju k odborníkovi.
Začala si se mnou docela hezky povídat, a nakonec mi dala kontakt na psycholožku. Rezolutně jsem to odmítla - po svých špatných zkušenostech z let minulých - ale nakonec jsem svolila. V lékařské zprávě jsem si později přečetla "sinusová tachykardie." To je právě to zrychlení srdeční frekvence, v důsledku stresu. Doma to nebylo o moc lepší, ale dostala jsem tabletky na bušení srdce - Bisoprolol, a k tomu Neurol. Ten jsem si měla vzít a jít hned spát, jak mi radila doktorka.
No i když mi bylo všelijak, tak jsem si lék na uklidnění nevzala. Ten na bušení srdce ano, protože ještě několikrát jsem cítila ten tlak na hrudi a bušení srdce, a tabletka mi ulevila od toho nejhoršího tlaku, za chvíli jsem cítila, jak se moje srdce zpomaluje a je to o mnoho lepší.
Nakonec jsem byla doma dva týdny, dala jsem se trochu do pořádku, ale pořád to nebylo úplně ono. První den v práci byl nejhorší, to jsem pociťovala silnou úzkost, ne paniku, ale ke konci směny už to bylo lepší.
Psycholožka mě naučila dechová cvičení, pracovat se svými myšlenkami trochu jinak, ale přesto jsem ještě několikrát měla panické ataky. Typicky třeba po alkoholu. Slavily se bratrovy narozeniny, já moc nepiju, ale výjimečně jsem si dala dvě Frisca. A druhý den hned po probuzení bolest na hrudi, úzkost, zase ten stav "za chvíli umřu, dostanu infarkt," takže už si dávám pozor, a co se narodila Julinka, jsem se prakticky alkoholu nedotkla.
A asi před třemi lety se mi něco podobného přihodilo i v autobuse. To bylo zase něco nového, protože takhle na veřejnosti se mi to moc nedělo, většinou jsem mívala panické ataky doma. Tehdy bylo strašné vedro, snad mohl být srpen. Jela jsem o víkendu z nákupu. O půl jedenácté mi jel autobus domů, já už čekala na nádraží asi o deset minut dřív. A ten den tam bylo strašně moc lidí, turisti s batůžky. A mě se sevřelo srdce, najednou panická ataka.
Začalo mě bolet na hrudi, cítila jsem, jak se začínám silně potit, přitom počasím to nebylo, a špatně se mi dýchalo. Svíravý, hnusný pocit, osvědčilo se mi třeba zaměřit se na něco v okolí. Tak jsem si za cíl vybrala černé tenisky nějakého pána. Ty tenisky jsem pozorovala jako záchranné lano, přežila jsem nakonec cestu autobusem. Ale bylo mi zle, na omdlení, zase ten strašný stav.
Nakonec jsem to rozdýchala, ale nešla jsem hned domů, sedla jsem si ven před bytovku na lavičku a pomalu se uklidňovala. Psycholožka mě naučila progresivní svalovou relaxaci, tak jsem se tohle vždycky snažila aplikovat - je pro mě lepší to vyřešit takto, než do sebe cpát nějaký chemický koktejl v podobě léků. Už roky jsem žádná antidepresiva nebrala a tak to i zůstane, ostatně jsem o tom psala i v minulém článku.
Co jsem na mateřské, tak se mi nic podobného nestalo. Myslím, že tohle jsem právě potřebovala na vyřešení svých problémů - mateřství. Tohle byl klíč k té porouchané psychice a nepohodlí. Protože se cítím fajn jako dlouhé roky předtím ne.
Bohužel ale statistiky mluví o tom, že Češi mají čím dál větší problémy s psychikou. Orientační testy na úzkostné poruchy vyšly pozitivně u 7.3 procent dospělých Čechů. A více než pětina dospělé populace (přes 21 procent) - vykazuje známky alespoň jednoho duševního onemocnění.
A čísla strmě narostla po pandemii. Podle průzkumu z roku 2023 jsou na tom mezi dětmi nejhůře čeští deváťáci. Celých 30 procent z nich zažívá středně těžké až těžké úzkosti.
Přiznat si, že mám problém, to není přeci ostuda. Není nic špatného na tom vyhledat psychologa či psychiatra. Doba se pořád zrychluje, nárust moderních technologií taky není pro každého, a je přeci důležité být v životě šťastný. Protože štěstí a osobní spokojenost je další základ pro ostatní věci, a úzce s tím souvisí i zdraví.
Doufám, že už mám panické ataky definitivně za sebou, ale do hlavy si nevidím, ale věřím tomu, že už bude jenom dobře. Protože jsem si to v životě nějak nastavila, uspořádala, a je mi tak fajn.
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, užívejte letních dní, mějte se hezky, Vaše Eliss ♥
Komentáře
Okomentovat