(Ne)těšení se do školy

 Nedávno jsem na jednom internetovém portálu četla článek s poměrně zajímavým názvem. Těšit se do školy by mělo být normální. Nejednalo se o těšení do školy obecně, ale o takové to těšení po velkých prázdninách. Protože to není úplně samozřejmost, a návrat do školy, nájezd na starý režim a hromady domácích úkolů, s tímto spousta žáků po škole bojuje. 

Možná to celé vypadá jako banalita nebo legrace, ale "poprázdninové" blues se týká mnohem více žáků, a já jej v minulosti zažívala také. 

Velké prázdniny pro mě byly vždycky něco naprosto úžasného. Doma čerstvě vytisknuté vysvědčení, přichystané nové učebnice a seznam sešitů na příští rok k tomu. A teď nicnedělání. A to doslova. Máma mě nikdy pořádně nevedla k domácím pracím nebo pomáhání. Všechno si chtěla dělat sama, od všeho mě odháněla, nenechala mě ani vynést odpadky. Vrcholem bylo to, když mě táta ve dvanácti letech naučil, jak balit řízky v trojobalu. 

Takže jsem buď byla venku, hrála hry na počítači, četla knížky, nebo jsme jeli každé léto alespoň na nějakou malou dovolenou. Ale jinak pro mě letní prázdniny byly nicnedělání. Ráda jsem ponocovala, do noci si četla, nebo si na tajňačku počkala na nějaký horor, který dávali v noci v televizi. Tehdy dávali často různé brakové horory, a ty já milovala. Rodiče spali, já co nejvíc potichu puštěnou malou televizi, kterou jsem měla v pokojíčku, a pak jsem se v noci pod peřinou bála. 

Časově mi to vždycky přišlo tak, že červenec se místy až hrozně vlekl, a srpen letěl jako střela, a už byl konec měsíce. Ten se nesl ve znamení nákupů nových pomůcek - penál, pastelky, fixy, a to já nenáviděla, protože to nevyhnutelně znamenalo, že už budu muset brzy zase do školy! 

Jako dítě jsem měla konec léta spojený se smutkem a tísní. Většinou to nebylo tak hrozné. Ale tak někdy v sedmé třídě jsem měla jakousi dětskou depresi a extrémní úzkost z toho, že končí prázdniny, a já budu muset zase do školy! Ono to možná zní takhle jako legrace, ale pro dětskou dušičku to rozhodně nic směšného ani příjemného není. 

Už třeba v té polovině srpna jsem začínala mít záchvaty smutku a pláče. Ten pocit, že se budu muset zase vrátit do školy a čekají mě povinnosti ve mě vyvolával extrémní úzkost. A rodiče si samozřejmě všimli, že se něco děje, a také jim bylo jasné, jakou to má příčinu. Jenže si o tom se mnou nikdy na rovinu nepromluvili, nezeptali se, co se děje, co mě vlastně pořádně trápí. 

Snažili se mě třebas všemožně rozptýlit, ale většinou to nebylo k ničemu. Samozřejmě že to bylo tak, že jsem se za pár dní zase aklimatizovala a už bylo dobře. Ale co je zajímavé - každý rok, druhý nebo třetí týden, jsem bývala nemocná. Horečky, zimnice, rýma nebo kašel. A jelikož většinou stonání vyšlo na moje narozeniny, které mám v půlce měsíce, bývalo mi to neskonale líto. Tak si říkám, jestli to nebyla odpověď organismu na ten předešlý stres? Nebo obyčejné předání si nových virů mezi spolužáky? Těžko to dneska posoudit... 

Poslední velký splín ze školy jsem měla s příchodem na intr a novou školu. Zábřeh na Moravě, kde jsem studovala první učňák, je od nás ne sice úplně daleko, ale přesto bylo výhodnější kvůli vstávání a dojíždění být na intru. A první týden pro mě byl očistec. První den jsem tam komplet probrečela, druhý den i ve škole, a s nikým jsem se nebavila. 

Změna prostředí, noví lidé, najednou jsem byla bez rodičů, to všechno pro mě v patnácti letech byl velký psychický otřes. Ale tohle bylo naposledy, kdy jsem měla školní splín. Druhý ročník, třetí, a pak nová škola, další učňák, to už bylo pro změnu fajn. Dokonce jsem se do školy těšívala, protože toto studium mě opravdu bavilo, hlavně pak maturitní nástavba. 

Takový návrat do školy po prázdninách by se dal tak trochu přirovnat k návratu do práce do dovolené u moře. Také není často jednoduché si zvyknout, hlavně když je dovolená pěkně dlouhá, fajn, a pak ten návrat do reality bývá bolestný. 

Rodiče mě třeba už v polovině srpna také posílali dřív spát, abych si zase zvykla na pravidelný režim. Tehdy jsem to nesnášela, ale dnes jsem jim za to vděčná, protože je to důležité. A tady také už začíná to pomalé stresování se z toho, že škola je zase tady... 

Je mi líto, že jsme si doma o tomto problému nikdy otevřeně nepromluvili. Přitom spousta dětí má s koncem prázdnin tento problém. Někteří odborníci hovoří o "separační úzkosti." Strach z odloučení od rodičů, z domova, návrat mezi spolužáky, to také může vyvolat úzkost. Přes prázdniny se vztahy mezi dětmi mohou proměnit, a dítě se může prostě bát, co se bude dít. 

Ale ta separační úzkost, to myslím dost sedí na to, jak jsem návrat do školy prožívala já. Už ve školce, respektive s nástupem do ní, jsem měla problém. Máma mě tam dala o den dříve, protože jsem byla úplně nepříčetná z toho, že jsem v novém prostředí, s cizími lidmi, a nemám u sebe maminku! Ale tady udělala velkou chybu moje máma, protože mě nikdy nebrala pořádně mezi děti, byla se mnou jen doma, nejezdila se mnou ani autobusem do města, jako já třeba jezdím s Juli, a ona je tak zvyklá, že kolem nás pořád někdo je. 

Když to vezmu z jiného pohledu, tak speciálně září je vždycky takový zvláštní, a svým způsobem i smutný měsíc. Není to jen o škole, ale většinou už i o definitivním rozloučení s létem. U mě skončí léto, když u nás na vsi proběhnou dožínky. To už se začínají hlásit o slovo zářijové plískanice, a nebo se ještě derou o slovo záchvěvy babího léta. A co mi tak hodně utkvělo v paměti - tak první školní den je většinou upršený, škaredý a podzimní. 

Vždycky mi hlavou bleskne - tak to i obloha pláče nad těmi dětmi, kterým se nechce do školy... Svým způsobem je to myslím normální. Pokud se problém nevyvine v trvalou depresi a úzkost, je to v pořádku. U mě tento školní splín byl do pár dní pryč, a vždycky bylo něco, na co se dalo těšit. Třeba moc hodná učitelka z matematiky. 

Faktem je, že úzkostnější a citlivější děti budou tohle vždy prožívat mnohem více. Důležité je z pozice rodiče s dítětem pracovat, povídat si o tom, jak se cítí, a snažit se jej uklidnit. Mně tedy rozhodně nepomáhalo, že si se mnou o problému s návratem do školy rodiče nikdy nepopovídali... 

Co si o tomto tématu myslíte Vy? Měli jste někdy na konci prázdnin chmury a plačtivé stavy, protože jste se nechtěli vrátit do školy? Nebo jste se naopak do školy těšili a konec prázdnin Vám zase tak moc nevadil? Setkali jste se s poprázdninovou depresí ve svém okolí? Napište mi do komentářů! 

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný konec července, Vaše Eliss ♥