Alkohol je zlý pán

 Vyrůstala jsem v prostředí, kde bylo pití alkoholu bráno jako norma. Táta večer svoje pivo k televizi, máma se většinou připojila se skleničkou vína. To všechno pro "lepší náladu." Ovšem mnohem větší problém byl alkohol, když jsme byli někde ve společnosti. Táta byl fajn, když měl svoji hladinku, tak byl veselý a družný, nikdy se nestalo, že by byl zlý nebo konfliktní, neopil se nikdy přes míru, to si moc dobře pamatuji. 

Ale s mámou to bylo horší. Jak se takzvaně přepila, bylo opravdu zle. Z hodné maminky se rázem stala vzteklá fúrie, která se absolutně neovládá. A tohle se pravidelně dělo, když byla nějaká vesnická akce. Dožínky, dětský den, vesnický fotbal. Tady se máma obvykle úplně utrhla z řetězu, začala popíjet s kamarádkami, pak ji pozval na panáka nějaký známý, a to byl konec. 

Najednou bylo mámě hrozně proti srsti, že má s sebou malé dítě - když jsem byla menší, mohlo mi být tak devět, možná osm, když se toto dělo. A samozřejmě mě měla už dávno odvést domů a uložit do postele, jenže to by se pak nemohla bavit s ostatními. Díky svému alkoholovému opojení si na mě začala vybíjet vztek. Jednou, to byl zrovna na hřišti dětský den, jsem měla domluvené přespání u kamarádky, která bydlela hned vedle. Bylo to domluvené předem, měla jsem s sebou pyžamo, zubní kartáček a nějaké sladkosti, plus knížku, protože jsme si s kámoškou rády večer četly. 

A tak jsem už byla v pyžamu u kámošky doma. Ještě jsme byly chvíli na hřišti na prolézačkách a kolotoči, a doma jsme si pustily film. Bylo to fajn, protože kdyby se nám chtělo, mohly jsme jít ještě na hřiště - bylo to přes cestu, takže pohoda. A jak jsme tak koukaly na film a chroupaly brambůrky, najednou někdo bouchal na dveře. Máma od kamarádky šla otevřít. Za dveřmi stála moje máma, úplně pod parou. Málem spadla do chodby. 

Jak byla v tom svém amoku, začala na mě křičet, že jdeme okamžitě domů. Já byla v pyžamu, tak mě chytla za ruku a táhla ven. Cestou mi vykládala hrozné věci, typu "že za všechno můžu já," a tak. Ale ještě jsem stačila zavolat na tátu, který tam stál v hloučku opodál, ten hned vyrazil za námi. Byla to hrozná situace, máma měla nějaký svůj amok, nedalo se s ní normálně mluvit. Skončilo to tak, že mě nakonec odvedl táta domů - ale to když mě předtím doslova máme vyškubl, dodnes si pamatuji, jak se o mě přetahovali a jak to bylo strašné. 

Tenkrát jsem měla dokonce rozbité brýle, to díky tomu, že mi máma dala předtím ještě facku. A to všechno jen tak. Doma jsem utíkala do pokojíčku, tam jsem se zabarikádovala a třásla se strachy, že máma pro mě přijde. 

Nepřišla, ale tehdy se v noci se rodiče šíleně hádali, ten řev se nesl celým domem, bylo to příšerné. Ráno jsme se všichni tvářili, že se den předtím nic nedělo. Nikdy jsme se o tom, co se dělo, nebavili. Máma se nikdy za svoje excesy neomluvila - a že se to stalo několikrát! Představte si, jaké to je pro osmileté dítě. 

Za sebou den plný radosti a her na hřišti, spokojené, a pak taková večerní hrůza. A to všechno má jeden společný činitel - chlast.

Nebylo mi nikdy příjemné vidět mámu opilou, i když se nechovala vždycky zle, byla prostě jiná. Veselejší, uvolněnější, ale ve skutečnosti byla úplně jiná. To pro mě bylo nejhorší - že na mě vztáhla ruku, i když jsem vůbec nic neudělala, jen proto, aby se zbavila jakési své frustrace a vzteku, tak jsem to odnesla. 

Dodnes se mi máma za své chování neomluvila, nevysvětlila mi, proč se takto chovala, a myslím že vůbec nepochopila, že mě to také určitým způsobem poznamenalo. 

Můj vztah k alkoholu není zrovna přátelský. Přítel je abstinující alkoholik. Když jsme se poznali a začali spolu chodit, tak pil alkohol prakticky denně. A to i tvrdý, jednu nebo dvě lahve vodky. Opravdu láska nezná hranic, a tak mi to bylo v té chvíli jedno. Tedy, ne jedno, ale mlčky jsem to tolerovala a doufala, že se jednoho dne něco změní. K tomu opravdu došlo po více než roce vztahu, přítel si prošel léčbou na oddělení, a už je to více než jedenáct let, co alkohol vůbec nepije. 

Soužití a takovým člověkem nebylo jednoduché. Poslouchat lži, výmluvy, několikrát mi utekl v noci do hospody, když jsem spala. O víkendu se třeba neukázal dva dny doma, a to jsem se mu nemohla dovolat, ani se s ním jinak spojit. Šílela jsem tehdy strachy. Bylo to psychicky opravdu náročné, ale jak je tu ta první velká zamilovanost, člověk opravdu ledacos zkousne. 

Ale zvládli jsme to, a já jsem strašně ráda, že přítel alkohol vůbec nepije. A já prakticky také ne. Co se narodila Julinka, napila jsem se dvakrát - pokaždé to byly rodinné narozeniny. Ale vždycky jen tak trochu do nálady. Ale k životu alkohol nepotřebuji - kdybych se ode dneška už nesměla vůbec nikdy napít alkoholu, nevadilo by mi to. Nevypěstovala jsem si návyk, a taky jsem nepochopila tvrzení, že bez alkoholu se člověk nemůže pořádně bavit. 

Jasně, alkohol funguje jako krátkodobé uvolnění, spouštěč dobré nálady, ale rozhodně se dá bavit i bez něj. 

Ještě než jsem otěhotněla, tak jsem párkrát zašla s kamarádkou do místní hospůdky. Dnes by mě to ani nenapadlo, když mám malé dítě. Ale co kolem sebe vidívám mladých maminek, které si rády popijí, v létě vysedávají na zahrádce se skleničkou v ruce, rozhodně to neskončí jen u jedné, a často jsou tu scény, přesně jako přes kopírák, které předváděla moje máma...

Nerozumím tomu, kde berou maminky na vysedávání v hospodách čas. Celodenní péče o dítě je zápřah, beru třeba ten argument, že je to někdy psychicky náročné a maminky se třeba pitím alkoholu mohou uvolnit. Ale kde vzít ten čas?! Já jsem na Julču prakticky sama i dva týdny v kuse, a nemám čas ani náladu si dát skleničku vína. Je tu i otázka - co kdyby se v noci něco dělo, a já se třeba kvůli alkoholu nemohla probudit? A pak tu jsou případy, kdy opilé matky zalehly své děti, což je taky šílené. 

Například v roce 2019 zalehla silně opilá matka teprve měsíční miminko. Chlapeček se v důsledku toho udusil. A mediálně známý je případ z roku 2001, kdy sedmadvacetiletá Helena Čermáková zalehla a udusila svou pětiletou dcerku Terezku. Helena se tehdy vrátila silně opilá z restaurace. A co je tady ještě šílenější - druhý den ráno Helena odnesla tělo své holčičky do lesa, tam jej zapálila, následně zahladila všechny stopy a šla oznámit, že se jí dcera ztratila na dětském hřišti. 

To všechno rozpoutalo masivní pátrací akci a zájem médií. Ovšem Helena sice poskytovala rozhovory, kde se psychicky hroutila, ale po večerech dál vesele popíjela v hospodě a opíjela se do němoty. Policisté ale byli brzy na stopě, již o tři týdny později se Helena pod tíhou u výslechu přiznala. Co je ovšem ještě děsivější - podle pitvy měla holčička v těle před smrtí téměř tři promile alkoholu! 

Žena nakonec dostala od soudu tříletý trest odnětí svobody. A ten si také celý odseděla. Za mě by měla dostat vyšší trest. Někdo namítne, že se potrestala sama tím, že zabila své dítě. Ale to, jak klamala ostatní, vykládala lži o tom, že Terezka zmizela z dětského hřiště, to je přece neodpustitelné. 

Na téma závislosti na alkoholu u maminek na mateřské byl natočen skvělý film Zápisník alkoholičky. 

U nás na vesnici je zvyk, že většina místních popíjí alkohol. A pokud je někdo abstinent, spousta lidí má tendence se na něj dívat jako na někoho opravdu zvláštního, jako na podivína. Bohužel jsem znala osobně několik lidí, kteří celoživotně poli alkohol ve velkém, a také předčasně a zbytečně zemřeli. 

Ať už si pitím zadělali na zdravotní potíže, například na cirhózu, a nebo v opilosti upadli tak nešťastně, že skončili v potoce a už jim nebylo pomoci. V naší vesnici se vine potok prakticky všude, ať už po hlavních nebo zadních cestách, a cestou z hospůdky či zábavy se voda stala mnohým osudná. A zarmoutila mě smrt mladého třicetiletého klučiny, ke které došlo před pěti lety. 

Petr trpěl silnou epilepsií, přesto ale nedbal varování lékařů, každý víkend popíjel s kamarády alkohol a do toho ještě kouřil marihuanu. A jedné noci po návratu z hospůdky šel normálně spát, a už se neprobudil. V noci dostal silný epileptický záchvat a zemřel. Nedbal varování lékařů, dělal si co chtěl, a bohužel to skončilo tragicky. A přitom byl Petr takový dobrák, znala jsem ho ze školy, každému pomohl, byl milý, vstřícný, a takový ho stihnul tragický osud. 

Ať si každý člověk jedná dle svého uvážení. Ale alkohol je ve své podstatě jedem pro lidský organismus, a krom krátkodobého uvolnění a třeba potlačení od bolesti nic moc dobrého nepřináší. 

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný slunečný týden, mějte se hezky, Vaše Eliss ♥