Zázraky lidského těla

 Člověk, potažmo lidské tělo, má omezené schopnosti co se týče přežití bez vody a jídla, a stejně pořád dochází k událostem, které předčí úplně všechno, o čem mluví vědecké poučky. Mráz, oheň, elektrický proud, pád nebo třeba zdánlivě nevyléčitelné nemoci. Člověk je prostě křehký tvor, dovede mu ublížit spousta věcí, a některým se bohužel nelze vyhnout. A přesto si spousta z nás prošla takovými životními zkouškami, které prokázaly, že umíme být neobyčejně houževnatí. Pojďme se podívat na pár zázraků, kterými jsou někteří lidé obdařeni! 

Skot Angus Barbieri již nějakou dobu není spokojen s ručičkou na váze. A tak se v roce 1965 rozhodne se svou váhou 207 kilogramů něco udělat. Přeci jen, je ještě mladý, nedávno oslavil šestadvacáté narozeniny a navzdory tomu se cítí ve svém těle jako stařec. A rozhodne se pro opravdu radikální řez. 

Pod dohledem lékařů započne čtrnáctého června 1965 pod dohledem lékařů půst. Neuvěřitelných 382 dní přežívá jen na vodě, čaji, kávě, k tomu doplňky stravy a vitaminy. Prvních deset měsíců mu lékaři podávali pivovarské kvasnice, draslík, a dvacet dní před koncem experimentu dostával dva gramy soli. Čaj a kávu si mohl dopřávat dle libosti, v posledních dnech měl dovoleno trochu cukru a mléka. 

Celý experiment se tedy odehrával pod přísným lékařským dohledem, ale po prvních laboratorních výsledcích, kdy se ukázalo, že jeho tělo toto skvěle zvládá a nic mu nechybí, jej pustili domů. Do nemocnice pak docházel jen na kontroly a vyšetření. 

Během svého šíleného pokusu shodí 125 kilogramů a stanoví rekord pro nejdelší tehdy provedený půst. A o celé pouti, kterou Angus absolvoval, se veřejnost dozví až v momentě, kdy 12. července 1966 poprvé snídá. Spořádal jedno natvrdo uvařené vejce a kousek chleba. "Skoro jsem zapomněl, jak jídlo chutná." To jsou první slova Anguse po "pořádné" snídani. 

Moderní lékaři mají teorii, že Anguse zachránil jeho vlastní tělesný tuk. Ovšem je tomu tak skutečně? On asi podvod je opravdu v tomto případě vyloučen, když byl muž pod dohledem lékařů, a i po propuštění domů se jim nezdálo, že by docházelo k podvodu s jídlem. Je teoreticky možné, že pomalé spalování tuku mohlo nahrazovat vyšší potřebu jídla? Lékaři ale přesto důrazně varují před tím, aby někdo napodoboval tento drastický způsob hubnutí. Sám Angusův ošetřující lékař řekl, že ví již minimálně o pěti mrtvých v důsledku léčby obezity totálním hladověním...

Devatenáctiletá Jean Hilliard byla až do dvacátého prosince 1980 normální mladá dívka. Jenže té noci se stalo něco, co jí navždy změnilo život, a nad čím lékaři nevěřícně kroutí hlavou dodnes. 

Onoho dvacátého prosince se Jean vracela pozdě v noci domů do minnesotského městečka Lengby. Kousek od prvních domů ale na zledovatělé silnici dostává smyk a končí v příkopu. Jean vyvázla jen mírně otřesená, jinak naštěstí nezraněná. Auto ale skončí nepojízdné, proto se Jean rozhodne vydat pěšky ke známým, kteří bydlí nejblíže. Na sobě měla zimní bundu, rukavice a kovbojské boty. 

Venku se teplota pohybovala kolem -20 stupňů Celsia. Cesta byla ale mnohem delší, než Jean čekala, a po třech kilometrech ji tělo postupně přestává poslouchat. "V momentě, kdy jsem za stromy zahlédla domy, všechno zčernalo," vypověděla Jean později. 

V sedm hodin ráno vyráží muž jménem Wally do práce. A když jde k autu, čeká na něj děsivá podívaná.  Jen několik metrů od jeho dveří leží na kost zmrzlá Jean s široce rozevřenýma očima. Jelikož teplota klesla přes noc až k -30, Wally je přesvědčen, že děvče musí být po smrti. Rychle ale zavolá sanitku. Lékaři dívce naměří tep pouhých dvanáct úderů za minutu! Je evidentní, že dívka je na pokraji smrti, přesto se rozhodnou bojovat o její život. 

"Nikdy jsem se nedotkl lidského těla, které bylo tak chladné, a přesto technicky stále naživu." Toto je pozdější citace jednoho z lékařů. Lidské teploměry nedokázaly změřit tělesnou teplotu, a jehly se lámaly o zmrzlou kůži. 

A tak bylo rozhodnuto jít na to pomalu. Elektrické deky, teplé obklady, a hlavně čas. A k šoku všech přítomných dívka začne již o dvě hodiny později normálně komunikovat! Tělo, které bylo na pokraji smrti, se znovu rozeběhlo. Co víc - Jean neměla žádné trvalé následky. Ani jednu jedinou omrzlinu, poškození mozku - po několika dnech seděla a po měsíci odešla z nemocnice. 

Lékaři spekulují o vlivu alkoholu v těle či jakémsi podivném případu hibernace. Nebo měla Jean prostě jen štěstí...? 

28. května 2013 policejní potápěči se u pobřeží Nigérie chystají k sestupu k potopenému remorkéru Jascon-4. Ten se před dvěma dny převrátil během bouře a skončil asi třicet metrů pod hladinou moře. Na prvního z potápěčů ale čeká v hlubině obrovský šok. 

Když na potopenou loď umisťuje bojku, za ruku jej chytne "mrtvola!" Počáteční šok vystřídá údiv. Jedná se o živého člověka! Muž se představí jako Harrison Okene a na dně moře už je téměř tři dny. Přežil díky vzduchovým kapsám v lodi a malému voru, který si sám vyrobil. Jeho kolegové ale takové štěstí neměli a Harrison je slyšel pomalu umírat... 

Když se loď převrátila, byl zrovna v koupelně. Náhlé, tvrdé a nepřirozené zhoupnutí nevěstilo nic dobrého. Když se vše kolem začalo rychle potápět, Harrison hledal místo, kde by se mohl zachránit. A našel vzduchovou kapsu. Celou dobu byl při vědomí, slyšel své kolegy a kamarády umírat, což muselo být strašné. 

A když přišla záchrana, nechtěl tomu ani věřit a děkoval Bohu, že poslal potápěče na místo včas. Ale jen o rok později sjede Harrison do vodní nádrže a málem se utopí. Podivné náhody přestanou podle jeho slov až ve chvíli, kdy si udělá potápěčský kurz... 

Velmi mediálně známým je případ sedmnáctileté Juliane Koepcke. Na Štědrý den roku 1971 letěla Juliane s matkou z Limy do města Pucalpa za otcem. Rutinní let se změní v horor poté, co je letadlo zasaženo bleskem. Následně se zřítí z výšky více než tří kilometrů do hlubin peruánské džungle. 

A jediným pasažérem, který tento pád přežije, je právě Juliane. Údajně jí pomohlo to, že byla připoutána k řadě sedadel, ale přesto není bez zranění. Utrpěla četné zlomeniny a otřes mozku, ale dokáže se vyprostit ze sedadla a vydá džunglí hledat pomoc. Neví kde je, kolem neprostupný, hustý prales. Cestu jí komplikuje krátkozrakost, jelikož při pádu ztratila brýle. Uf, krátkozraká jsem tedy taky, a tohle je ještě děsivější, s takhle omezeným zrakem, v cizím prostředí! 

Nakonec skončí po deseti dnech v táboře místních rybářů, s rukou plnou červů a děsivými kousanci od různých druhů hmyzu. Nutno dodat, že Juliane znala pralesy a znalosti které měla od rodičů jí zachránily život. Věděla, že pokud najde lidský tok a půjde po směru, najde lidské obydlí. Jediné jídlo, které našla, byly bonbony mezi troskami letadla, jinak pila vodu z potoka. 

Z 92 lidí na palubě nepřežil nikdo jiný, ale později vyšlo najevo, že čtrnáct dalších pasažérů pád přežilo, zemřeli ale při čekání na záchranu. Juliane měla obrovské štěstí a předvedla velkou houževnatost, když pamatovala na rady od rodičů. 

V současné době se Juliane věnuje své odbornosti - netopýrům - a pořádá přednášky ve školách. Pracuje ve Státní zoologické sbírce v Mnichově. Úžasné, že to dívka přežila bez nějakých vážnějších následků. "Dlouhé roky jsem měla noční můry a smrt ostatních se mi znovu a znovu vracela. Proč jsem přežila jako jediná?" 

Lidská mysl a lidské tělo jsou i ve vypjatých situacích schopny naprosto úžasných věcí a tohle je jen zlomek příběhů se šťastným koncem. Víte, já nevěřím na náhody a jsem si jista, že dotyčným lidem pomohl osud, nebo nějaká jiná záhadná síla. Zázraky se dějí, a to je moc fajn...

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, užívejte slunečného počasí a mějte se hezky, Vaše Eliss ♥