Kamarád Roman

 Dnešní příspěvek bude zase trochu jiný - po delší době povídka, jedná se o pouhou fantazii. I když, kdoví, podobný příběh se někde třeba stát mohl...

Před několika týdny jsem se se svými dvěma dětmi, Andreou a Jáchymem, nastěhovala do nového domu. Sídlil v těsné blízkosti hřbitova, proto byl také nájem tak levný, a já si jej mohla ze svého platu a z alimentů od bývalého manžela dovolit. 

Toho nedělního rána jsem se chystala zavřít okno v dětském pokoji - to totiž jaksi nedoléhalo, a zejména za deště se samo otevíralo. A v tom jsem spatřila Jáchyma. Zase byl u hřbitovní zdi - to by nebylo tak zlé - ale i přes můj výslovný zákaz zase hrál fotbal o zeď! Na ni si dokonce nakreslil provizorní fotbalovou branku a poctivě trénoval. V sedmi letech by už mohl chápat, že podobné věci se nedělají! A já zase dostanu kázání od pana faráře, jak můj syn ruší klid mrtvých...

"Jáchyme! Okamžitě domů!" zakřičela jsem výhružně. Dvanáctiletá Andrea stála za mnou. "Prosím tě, Andrejko, zajdi pro bráchu, a rovnou mu seber ten míč." Přibouchla jsem okno, které se ovšem znovu otevřelo. "Zatracený krám! V tomhle domě nic nefunguje!" nadávala jsem. Andrejka oběhla maličkou zahrádku, která lemovala náš dvorek kolem hřbitova.

Viděla jsem, jak se Jáchymův fotbalový míč odrazil od jeho kopačky a přeletěl nízkou hřbitovní zeď a dopadl mezi hroby. "Nelez přes tu zeď!" křičela Andrejka. "Maminka by se zlobila!" Jáchym však neposlechl. Vyšplhal se hbitě jako opice a skokem se ocitl na zdi. Část omítky se opět odloupla - v duchu jsem zaklela, to snad už není s tím klukem možné! 

Odložila jsem hrnek s kávou a rozběhla se za dětmi. Zarazilo mě, že oba sourozenci stáli nehnutě u jednoho z hrobů - právě u toho, na kterém ležel míč podivným způsobem - jako by tam odjakživa patřil. Zamrazilo mě až do morku kostí. Jáchym hleděl smutným pohledem na kamenný pomníček ž černého mramoru. Uprostřed bylo kdysi jediným písmem napsáno: Románek. 

V rohu pomníčku byla tvář malého chlapce, asi tak sedmiletého. "Určitě by si chtěl se mnou zahrát fotbal. Měl bych kamaráda, takhle jsme tu oba sami!" povzdechl si syn. Vzala jsem syna bez jediného slova za ruku a šli jsme k brance.

"Mami, a na co zemřel ten Románek?" zeptal se Jáchym, když si vyslechl doma moje kázání a kajícně mi odevzdal míč. "Nevím, ale já umřu na infarkt, jestli okamžitě nepřestaneš s těmi hloupostmi! Půjdeš dnes na faru a odprosíš pana faráře. Bydlíme hned u hřbitova, musíš se chovat s úctou!"

Při mých slovech se zase otevřelo okno z dětského pokoje vedoucí ke hřbitovu. Viděla jsem, jak jde po pěšině k našemu domu pan farář. Omluvila jsem se za syna, Jáchym se také snažil působit kajícně, a farář po šálku horké kávy odešel. 

Večer jsem měla hodně práce s fakturami a šla jsem si lehnout až kolem desáté. Víčka se mi klížila, sotva jsem se dotkla polštáře, usnula jsem. Spala jsem jen chvíli, když mě probudil něčí hlas. Vyděšeně jsem sebou škubla. Nade mnou stála Andrejka. "Mami, to okno nejde vůbec zavřít, pořád se otevírá! Mám hrozný strach!" 

Odvedla jsem dcerku do pokoje, uložila ji, ještě chvíli jí vykládala konejšivé věci, a vrátila se k sobě do ložnice. Ale usnula jsem velmi neklidně. 

A ráno mě vzbudila zase Andrejka. Tentokrát vypadala velmi vyděšeně, křičela: "Jáchym, maminko, Jáchym!" S hrůzou jsem běžela do pokojíčku. Jáchym ležel v posteli. Můj pohled padl na okno - dokořán otevřené, bylo tu jako v lednici. Andrejka na mě hleděla s hrůzou. Zarazila jsem se, když jsem spatřila míč. Ten jsem zamkla do skříně! A teď tu ležel, obalený bahnem, přičemž bahno bylo po celém pokoji! 

Ale co mi zmrazilo krev v žilách byl kamínek, který se mezi bahnem nacházel. Ten je jistojistě ze hřbitova... Probudila jsem Jáchyma. Rozespale na mě hleděl. "Zdál se mi divný sen. Byl jsem v noci na hřbitově a hrál si s Románkem!" 

"S Románkem?" opakovala jsem udiveně. "Jak to myslíš?" Chtěla jsem nějaké racionální vysvětlení. "No prostě si pro mě přišel, a hráli jsme fotbal na hřbitově. Je mu tam moc smutno, víš? Nechtěl jsem jít, vím, že byla bouřka, ale bylo mi ho líto..." 

Děti odešly do školy a já pozvala souseda, aby opravil okno, které nešlo zavřít. Je to šikovný kutil, už mnohokrát mi opravil, co bylo třeba, ale s oknem si neporadil. "Bude to potřeba celé vyměnit, zámek je šikovný, zkusím se podívat ve městě, ale nic neslibuju..." No fajn, takže mi bude profukovat do bytu, co víc si v říjnu přát? 

Když jsem vyprovázela souseda, narazila jsem na pana faráře. "Dobrý den, máte chvilku?" Přijal pozvání na kávu a já se zeptala na hrob toho malého kluka. 

"Ten hrob je tak šedesát let starý. Jeho rodiče nebyli z naší vesnice, říká se, že byli od kolotočářů. Zajímavé je, že na faře nejsou ohledně pohřbu toho hocha žádné záznamy. Ale jak je možné, že ta fotka na pomníku je pořád jako nová? O hrob se přeci nikdo celé roky nestará!" 

Rozhodla jsem se zajít i s dětmi na mši. A potom jsme zašli k hrobu Románka, zapálili svíčku a do vázy jsme dali čerstvou květinu. Bylo mi toho chlapce líto a přemýšlela jsem, co se mu asi stalo, jaký byl jeho nešťastný osud? "Je mi podobný," pronesl Jáchym a dotkl se fotografie. "Cizích hrobů se nedotýkej!" vykřikla jsem nervózně. Už to bude dobré - říkala jsem si. 

Odpoledne přišel soused a nasadil nové okno. Jenže jsem stejně nemohla v noci spát, pořád mě pronásledoval zlý pocit. Kolem půlnoci jsem vstoupila do dětského pokoje. Okno dokořán, děti nikde! Rychle jsem přes sebe přehodila vlněný pléd a běžela na hřbitov. 

Až k brance jsem doběhla bez hlesu, a u smuteční vrby jsem spatřila Jáchyma. Stál v pyžamu, bos před hrobem Romana, v ruce fotbalový míč. Srdce se mi zastavilo, když jsem vedle něj spatřila průhlednou postavu malého chlapce - Romana! Vykročila jsem směrem k nim. 

"Mami!" ozval se náhle výkřik. Za mnou stála Andrejka se zlatým křížem po babičce v ruce. Jáchymovi vypadl míč z ruky a skutálel se k mým nohám. S vypětím všech sil jsem ho zvedla, a kouzlo pominulo. Jáchym se ke mně s pláčem rozeběhl. 

Další den jsem nechala za Románka sloužit mši, a pravidelně mu chodíme s dětmi zapalovat svíčku s staráme se o náhrobek, nechala jsem jej na vlastní náklady opravit. Okno v pokoji zůstává zavřené, děti spí klidně, a Jáchym už nemluví o tom, že si chce hrát s kamarádem. A také už přestal k mé úlevě hrát fotbal u hřbitovní zdi.

Ale vzpomínka na tento zážitek mi z hlavy nikdy nezmizí, a už věřím věcem mezi nebem a zemí! 

Tak jsem zase měla chuť se trochu ponořit do světa povídek, a s jakou jinou tematikou by měl příběh být, než s mým oblíbeným hororovým žánrem? Na předvánoční čas jako dělané! 

Doufám, že se Vám příběh alespoň trochu líbil, děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji pěkný den, Vaše Eliss ♥