zomablog

 Druhý červenec mají v kalendáři červeným fixem označeni všichni milovníci záhad a paranormálních jevů, mezi něž patřím i já. Můžeme si totiž připomenout Světový den UFO. Tato zkratka znamená neidentifikovatelný létající objekt, ale tak nějak se pro ni vžilo označení pro létající talíř. Tak schválně, co si vybavíte za pojem Vy, když se řekne UFO?  Je mi tak trochu záhadou, proč byl zvolen zrovna druhý červenec. Ke Světovému dni UFO se totiž váže světoznámý Roswellský incident. Čtrnáctého června roku 1947 našel rančer William Brazel se synem při obchůzce svojí farmy rozptýlené trosky 127 kilometrů na severozápad od Roswellu. Údajně kvůli tomu, že pospíchal, tak si našel čas na to, aby se jim věnoval, až čtvrtého července. A teprve o tři dny později se vypravil do města, aby na nález upozornil místního šerifa.  Na místo dorazil major se dvěma vojáky, přičemž původní teorie byla ta, že se jedná o trosky meteorologického balónu. Jenže vzhledem k tomu, že vše bylo převezeno na leteckou zákl

 Včera jsem na serveru Novinky.cz zaregistrovala poměrně zajímavý článek, který bych se chtěla dnes pokusit trochu rozebrat. "Ve školních jídelnách se vyhodí třetina jídla, děti nejedí polévky, ukázal výzkum z Prahy."  Úplně upřímně - není to žádné velké překvapení. Většina z nás má na školní jídelnu ne úplně dobré vzpomínky. Já ale musím říci, že jsem byla se stravou na základce vždycky spokojená. Když jsem byla na prvním stupni, vařily tam tři postarší paní kuchařky. A jídlo mi povětšinou velmi chutnalo. Ještě pár let bylo za mě povinné si vzít k obědu polévku, ale když už jsem byla ve vyšším ročníku, bylo to na každém, zda si polévku vezme či ne. Já si ji tedy většinou brala, protože mi chutnalo, hlavně když tam bylo hodně luštěnin, ty zbožňuju.  Samozřejmě byla jídla, co jsem nejedla. Játra, maso příliš prorostlé tukem, brokolice, a třeba ani takový rýžový nákyp mě nikdy neoslovil. Ale nejvíce jsem zbožňovala srbské rizoto, které bývalo jako tradice poslední školní den, a

 Léto už se opravdu hlásí o slovo a začíná období úmorných veder. Dneska ráno kolem deváté jsme šli s přítelem do obchodu a bylo takové teplo, jaké bývá většinou až v poledne. Takže z obchodu rovnou domů, a už jsem nevystrčila ani nos, protože horka mi nedělají moc dobře. Když si vzpomenu, jak jsem to vloni ještě snášela s klidem, v práci třicítky, dneska by mě to asi zabilo.  Včera později odpoledne, když už nebylo takové teplo, jsem zašla na chvíli k mámě na zahradu. Sluníčko už tolik nepálilo, a ještě se daly nafotit pěkné fotky. Dneska už mají totiž zase přijít bouřky, minulý víkend jsme kvůli tomu byli i pár hodin bez elektriky, dlouho nepamatuji takové šílené letní počasí. Kroupy nám dost mlátily do oken, naštěstí se nic nezničilo, ale moje kamarádka měla venku rajčata, která řádění počasí nevydržela.  Když je venku tak hezky, pořád mě to láká ven. Ráda si zajedu do města na procházku a po obchodech, případně na kávu bez kofeinu nebo na něco dobrého k obědu. Z masa mi už začaly c

  Autor: Michaela Klevisová Žánr: Detektivní  Mé hodnocení: 80% Obsah: Jižní Morava je krásná snad za každého ročního období, ale v létě tu panuje doslova ráj. Nejinak je tomu i v malé chatové oblasti Slunečná v zapadlé obci Ořechová. Poklidnou atmosféru tu ale zhatí podivná nehoda Alana Strausse, spolumajitele nově vznikající ptačí rezervace. Alan si spolu se svou manželkou Erikou užíval poklidný důchod, jedinou vadou na kráse byla jejich dcera Šárka, konkrétně tedy její manžel Patrik, který byl podle Alanova mínění neschopný břídil. Alan miloval snad všechna zvířata, u domku měl malý statek, kde s láskou pečoval o své koně, a pak také ateliér, kam se rád zašil před celým světem a maloval. A právě v ateliéru jej Erika našla ráno mrtvého. To, co zprvu vypadalo jako nehoda či sebevražda, se ukáže velmi záhy jako vražda. Alan se totiž otrávil zplodinami z kamen, protože jak kriminalisté záhy zjistí, někdo do komína nacpal mrtvou sovu, která tam rozhodně nespadla sama...  Je jen náhoda, ž

 Ve středu ráno jsem vyrazila do laboratoře na zátěžový test pro těhotné, díky čemuž se zjistí přítomnost těhotenské cukrovky. Díky špatnému autobusovému spojení jsem vyrazila na autobus už v šest hodin, protože jsem tam musela být na sedmou ranní, a jinak bych to prostě nestihla. Od rána bylo velké teplo, tak jsem si vzala pěkné modré těhotenské šaty, a k tomu legíny.  Už ráno mi nebylo zrovna nejlíp, protože jsem musela být úplně na lačno, takže jsem si nemohla dát ani hlt vody, což je v teplém počasí pro těhotnou ženu úplná pecka. Tak jsem si ve městě koupila alespoň snídani na později a ještě chvíli jsem si sedla na lavičku na náměstí, protože jsem tam byla dost brzy. Laboratoř sídlí v budově bývalé banky, je to tam dost rozlehlé. Hned u vchodu mají umístěný automat na pořadová čísla, byla jsem tam první, takže fajn. Za pět sedm jsem šla na řadu. Jako odběrová sestra tu pracuje jedna moje známá, nijak zvlášť se nebavíme, pozdravíme se, ale víme o sobě. Tak jsem se v prvé řadě zepta

 ...užila avizovaný test na těhotenskou cukrovku tak, že jsem skončila po obědě v nemocnici, a pustili mě až dnes odpoledne... Už je mi ale v rámci možností fajn, podrobnější článeček bude pozítří, musím se dát trochu dohromady. Děkuji, dávejte na sebe pozor, Vaše Eliss ♥

  Autor: Blažena Hlasová  Žánr: Biografický, Příběhy ze zdravotnictví  Mé hodnocení: 75% Obsah: Ten, kdo má druhému potřebu činit zlo, není dobrý člověk... Spousta z nás se někdy setkala, ať už z vlastní zkušenosti, nebo ze svého okolí, se šikanou. Ale šikana není jen doménou školních lavic, můžeme se s ní setkat prakticky kdekoliv - na úřadě, pokud se znelíbíme naštvanému úředníkovi, u arogantního lékaře, ale často i na místě, kde trávíme převážnou část svého života - v práci.  Pod rouškou šikany je jakousi zpovědnicí zdravotních sester, které si prošly, nebo stále ještě procházejí šikanou, a to ať už ze strany nadřízených, ale často i podřízených. Za zavřenými dveřmi oddělení a usměvavými, ochotnými a milými sestřičkami se totiž často skrývá to největší zlo, sice ne ve vztahu k pacientům, ale ke kolegům a často i nadřízeným.  Práce zdravotní sestry není rozhodně nijak jednoduchá, často se jedná o těžké fyzické, ale také psychické úkony, a pracovní doba rozhodně nekončí po osmi hodiná

Tento týden je počasí spíše pošmourné, ale víkend zatím začal celkem příjemně, tak snad to vydrží. Příští týden mají prý přijít velké tropy, tak uvidíme. Když jsem doma, horké počasí mi zase tak nevadí, ale v práci jsme s kolegyněmi vždycky tak trpěly - na sobě pracovní oblečení, žádní klimatizace, přičemž z otevřeného okna sálalo jenom větší teplo.  Po třech týdnech konečně přijel domů přítel, ale bohužel už zítra večer zase odjíždí, pokud se nic nezmění. Už čtvrtým rokem pracuje v Německu, což je pro nás tedy samozřejmě výhodnější, ale velkou daní je samota a stesk. No a jak jsem teď těhotná, tak to kolikrát nesnáším úplně psychicky dobře, ale jsme alespoň domluveni, že celý měsíc po porodu se mnou zůstane doma, aby mi se vším pomohl, než se to trochu zaběhne a zvyknu si na úplně novou životní roli. Samozřejmě se hrozně těším, ale někdy mám prostě pochybnosti, jestli to všechno zvládnu, ale pevně věřím, že ano. V pondělí jdu na kontrolu, a brzy ráno musím jít na test na těhotenskou c

 Čtrnáctého června slaví tak trochu všichni z nás, kteří chodí pravidelně darovat krev - máme tu totiž Světový den dárců krve. Jedná se o relativně nový svátek - zaveden byl až v roce 2005, a datum nebylo vybráno náhodně. V tento den se totiž narodil objevitel krevních skupin, rakouský lékař Karl Landsteiner.  V současnosti rozlišujeme celkem čtyři krevní skupiny - A, B, AB, 0. Musím se přiznat, že jsem se nikdy nezajímala o to, jakou krevní skupinu vlastně mám. Kdysi jsem to měla napsané v očkovacím průkazu, ale ten jsem při stěhování někam tak šikovně založila, že jsem ho už nenašla. Až díky krevním odběrům v těhotenství jsem se dozvěděla, že mám AB, a k tomu mám v těhotenské průkazce napsáno, že Rh je negativní. Díky tomu si sestřička pozvala na odběry i mého přítele, k určení jeho krevní skupiny, pokud by i on měl tento faktor, moje tělo by mohlo vytvářet protilátky a tím bojovat proti plodu v děloze. Nebo takto jsem to alespoň pochopila!  Ale přítel má 0+, což je prý v pořádku. Já

 U nás v obci bydlí dva sourozenci, které většina považuje za podivíny. Jeden z nich nosí pořád gumáky, a to i za velmi parného počasí, a ten druhý zase chodí pro změnu naboso. Nejsem si tedy úplně jistá, zda i v zimě, ale v dešti jsem ho už párkrát zahlédla z oken autobusu, jak si vykračuje zvesela v kalužích. Nemůžu říct, že to odsuzuji, pokud se tak daný člověk cítí pohodlně, a nikoho tím neobtěžuje, proč ne?  Ale mě by asi vadilo takhle chodit po městě - chodníky, kde není zrovna čisto, spousta lidí si tu odplivne, a když třeba přehlédnete žvýkačku či jinou nástrahu, asi to není zrovna nic moc příjemného... Módou posledních let se stala takzvaná "barefoot" obuv. Volně se dá název přeložit jako naboso. Jedná se o obuv, která je koncipována tak trochu jinak. Tyto boty mají většinou širokou špičku, a pak také velmi tenkou podrážku. Před více jak deseti lety jsem měla jedny značkové tenisky, moc hezké, a ty měly extrémně tenkou podrážku. Nejsem si jistá, jestli to byly "

  Autor: Jaroslav Kalfař Žánr: Román, Filozofický, Sci-fi  Mé hodnocení: 50%   Obsah: Někdy se člověk musí dostat ke hvězdám, aby zjistil, co ho drží na Zemi...  Jakub Procházka neměl úplně jednoduché dětství a dospívání. Bylo mu deset let, když proběhla Sametová revoluce, a jeho život se od základů změnil. V malé vesničce Středa, vzdálené pár kilometrů od Prahy, totiž každý věděl, že starý Procházka spolupracoval s komunisty, a dávali to celé rodině patřičně najevo. Malý Jakub nic z toho tehdy pořádně nechápal.  A když jeho rodiče odjeli do Německa do hor, odpočinout si, a oba nešťastně zahynuli při pádu lanovky, teprve tehdy se nenávist lidí obrátila i proti němu a babičce s dědou, kteří se o něj od té doby starali. Jakub dospěl rychleji než jeho vrstevníci. Pryč byly ty bezstarostné dny, kdy si hrával venku s ostatními dětmi, ty jej najednou nechtěly přijmout mezi sebe, a dokonce se stal obětí šikany. Procházkovi se pod tlakem okolností rozhodli odstěhovat.  Ještě se totiž objevil &

 Začátek týdne byl u nás deštivý, od středy se ale konečně udělalo hezky a místy už to tak trochu evokuje i jemné náznaky léta. Další kontrola u doktora mě čeká až za dva týdny, zatím se cítím docela dobře, ale bříško už začíná pomalinku krásně růst, nakoupila jsem si nová trička, delší a pohodlnější. Aktuálně jsem v sedmadvacátém týdnu, a už se mi začíná špatně usínat. Celý život jsem byla zvyklá spát na břiše, což už teď samozřejmě není možné, takže většinou spím na levém boku. Ale z toho mi zase tuhne rameno, takže se převaluji, zkouším spát i na břiše, což mi nevyhovuje, takže prostě sranda. Obvykle vstávám kolem šesté, sedmé, včera jsem si výjimečně pospala až do osmi, a to jen proto, že jsem se uprostřed noci vzbudila s plným močovým měchýřem, a už jsem nemohla usnout.  Když jsem chodila do práce, většinou jsem snídani vůbec nestíhala, nebo jsem si ke kávě zakousla kus rohlíku, ale co jsem doma, tak si ráno dopřeju něco dobrého. Hodně mi chutnají nektarinky a cereálie, a samozřej