Přeskočit na hlavní obsah

Knižní recenze 355 Kosmonaut z Čech

 Autor: Jaroslav Kalfař

Žánr: Román, Filozofický, Sci-fi 

Mé hodnocení: 50%  

Obsah: Někdy se člověk musí dostat ke hvězdám, aby zjistil, co ho drží na Zemi... 

Jakub Procházka neměl úplně jednoduché dětství a dospívání. Bylo mu deset let, když proběhla Sametová revoluce, a jeho život se od základů změnil. V malé vesničce Středa, vzdálené pár kilometrů od Prahy, totiž každý věděl, že starý Procházka spolupracoval s komunisty, a dávali to celé rodině patřičně najevo. Malý Jakub nic z toho tehdy pořádně nechápal. 

A když jeho rodiče odjeli do Německa do hor, odpočinout si, a oba nešťastně zahynuli při pádu lanovky, teprve tehdy se nenávist lidí obrátila i proti němu a babičce s dědou, kteří se o něj od té doby starali. Jakub dospěl rychleji než jeho vrstevníci. Pryč byly ty bezstarostné dny, kdy si hrával venku s ostatními dětmi, ty jej najednou nechtěly přijmout mezi sebe, a dokonce se stal obětí šikany. Procházkovi se pod tlakem okolností rozhodli odstěhovat. 

Ještě se totiž objevil "muž se železnou botou", jak mu Jakub přezdíval, muž, který měl s jeho otcem nevyřízené účty z minulosti, a jeho smrtí to pro něj rozhodně neskončilo, ba právě naopak... Přízrak minulosti Jakuba přestal strašit až s novým domovem v Praze, ale tam bylo zase všechno tak jiné, odlišné od poklidného života na vesnici...

Ale zase na druhou stranu tu zafungovala jistá anonymita, na Procházkovi už se nikdo nedíval skrz prsty, jenže tu byl zase problém s tím, že díky zásahu muže s železnou botou přišla rodina takřka o všechny finanční prostředky. Jak je jinak možné, že babičce několikrát "záhadně" zmizel na poště důchod, a peníze, na které měla nárok, jí nikdy nikdo nevrátil? 

Jakub byl svým prarodičům vděčný za hodně, a to jediné, co jim mohl na oplátku dát bylo to, že studoval s výborným prospěchem, dostal stipendium a podařilo se mu něco, co nikomu před ním ne. Jen se toho babička s dědečkem už nedožili...

Stal se totiž nejprve vědcem, a poté kosmonautem, skončil sám na palubě raketoplánu s příhodným názvem Jan Hus 1, aby prozkoumal oblak, který před pár měsíci zalil pozemské noci fialovým zodiakálním světlem. Noci, jak je svět znal, se nadobro změnily, a mračno se navíc stále drželo na jednom místě, což působilo na odborníky velmi znepokojujícím dojmem. 

Jakub byl tedy vybrán jako ten šťastlivec, co se podívá ke hvězdám. Psali o něm světová i tuzemská média, a nejvíce šokující snad pro všechny bylo, že se té výsady a cti, sestrojit tak úžasný raketoplán a vycvičit tak otrlého kosmonauta dostalo České republice, malé zastrčené zemičce ve středu Evropy, kterou si pořád někteří cizinci pletou s Čečenskem... Hlavním úkolem je oblak prozkoumat, a pokud možno donést zpět na Zemi nějaké vzorky ke zkoumání. 

Stane se kosmonaut Jakub Procházka nejslavnějším mužem na Zemi, nebo je jeho mise odsouzena k nezdaru? Když se totiž člověk octne zcela sám v uzavřeném prostoru, a komunikuje s vnějším světem jen prostřednictvím mikrofonů a počítačové obrazovky, přemítá o věcech, o kterých by za normálních okolností nepřemýšlel. 

Doma na něj totiž čeká jeho milovaná Lenka, se kterou se nedávno oženil, a která mu vždy byla oporou, a Jakub teď celý jejich vztah prožívá znovu. Nic není dokonalé, ale nejsou trhliny větší, než si vlastně myslel? A když začne na palubě vídat jakéhosi tvora, ne nepodobnému Vetřelci, znamená to, že začíná bláznit, nebo opravdu existuje mimozemský život? 

Až v dalekých hlubinách vesmíru začne Jakub chápat, co je pro něj opravdu důležité, ale otázkou zůstává, zda už pro něj není tak trochu pozdě...



Hodnocení: Kosmonaut z Čech mi ležel doma na poličce asi rok, tenkrát jsem dělala objednávku z online antikvariátu a do košíku přihodila i tuto knížku. Ale tak nějak nastala nálada na podobné čtení až nyní - respektive tedy na to, co jsem od knížky vlastně očekávala. Jako první mě zaujala informace, že kniha vyšla v USA, a až poté byla přeložena do češtiny. Jaroslav Kalfař totiž sice vyrůstal v Čechách, ale v patnácti letech se přestěhoval do Spojených států, kde posléze získal magisterský titul.

Ze začátku mě kniha bavila. Líbilo se mi líčení Jakubova dětství, úplně na mě dýchla ta atmosféra malé, zapadlé vesničky, kterou rázem zhatí Sametová revoluce, a chlapec se musí vyrovnat s břemenem rodinné minulosti. 

Jenže postupem mi to přišlo až moc utahané, hlavně když se přecházelo do pasáží z kosmu, dá se říct, že mě to nebavilo místy vůbec. Některé pasáže byly komické, to je pravda, že jsem se párkrát pousmála, ale převažovaly ty vážnější. Tedy ve formě Jakubových úvah, a autor opravdu sklouzával až k filozofii, což mi úplně nesedlo. 

Dá se říct, že je to taková sonda do života jednoho obyčejného člověka, který se stal neobyčejným, a vlastně o to vůbec nestál. Jakub na mě působil jako sobec, i když mu bylo přes třicet, choval se jako duševně nevyzrálý jedinec, a vůbec nebral ohledy na jiné. Nebo tedy alespoň na ty, kteří mu byli v životě nejdražší. 

Sci-fi žánr tu je zastoupen poměrně dost v druhé polovině, ale místy to sklouzávalo až do jakési zvláštní satiry. Následuje spoiler! Představte si, že letíte v raketoplánu, a najednou se tu objeví mimozemský tvor, se kterým můžete komunikovat v rodném jazyce, miluje Nutellu, a jeho úkolem je prozkoumávat Mléčnou dráhu a hledat nové zárodky života... Konec spoileru. 

Příběh, tedy námět jako takový, není špatný. Jen mu chyběla ucelenost, což je problém. A pak si také autor nedal pozor, a dopustil se spousty faktických chyb - já vím, je to sci-fi, ale příběhu to notně ubližovalo. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že se Jaroslav Kalfař chtěl přiblížit Kafkovi a jeho těžko uchopitelnému způsobu psaní, ale tady to moc nefungovalo.

Na druhou stranu se mi líbil zvrat, ke kterému došlo v závěru, ale konec samotný mi připadal vlastně úplně o ničem. Nevím, co si o tom celém mám myslet, kdyby došlo k velkému přeškrtání zbytečných pasáží a zůstal by třeba jen kratší příběh z kosmu, působilo by to mnohem lépe. Je pro mě hrozně složité vyjádřit nějaké svoje pocity ze čtení, tak prostě jen napíšu, že se jedná o podprůměrný román, který mě ničím neoslovil. Prostě taková splácanina, kde najdete všechno, a ve výsledku nic. 

Zajímavostí je, že Kosmonaut z Čech se letos dočkal i velkého plátna, natočili jej jak jinak než Američané, hlavní roli si střihnul Adam Sandler, což není zrovna můj oblíbený herec... Aktuálně má film pětapadesát procent, což by tak odpovídalo i knižní předloze. U nás kniha vyšla v roce 2017. 

Nevím, možná se ke knížce za několik měsíců znovu vrátím a dám jí ještě šanci, ale spíše to vidím tak, že ji půjdu odnést do knihobudky, kde třeba nějakému milovníkovi filozofie udělá větší radost. Za mě tedy ale bohužel celkem bída!

Přidávám ještě odkaz na film: 

https://www.csfd.cz/film/932055-kosmonaut-z-cech/recenze/

A co Vy? Četli jste tuto knihu? Zaujala Vás recenze? Setkali jste se někdy s tím, že byla kniha českého autora přeložena z angličtiny do češtiny? Máte rádi knihy, kde se mísí sci-fi s prvky filozofie? Napište mi do komentářů!

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný začátek pracovního týdne, Vaše Eliss ♥


Komentáře

  1. Četla jsem o tom filmu , ale už to , že v tom hraje hlavní roli Američan mě dost odrazuje a přijde mi to divný , když je to vlastně " naše " . Obecně nemusim knížky a filmy z vesmíru , takže tohle ráda vynechám .

    OdpovědětVymazat
  2. Já nejsem fanouškem sci-fi, takže tohle bych asi nečetla.

    OdpovědětVymazat
  3. Viděla jsem film, díky tomu jsem se dozvěděla i o tom, že existuje tahle knížka. nejzajímavější mi na tom přijde to, jak jsi Američané hrají na Česko. Kdyby to nebylo s tou českou tématikou, tak by mě asi ani film nezaujal a nekoukala bych na něj. Knížku nemám v plánu si přečíst.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Omluva - nemoc

 Ahoj kamarádi a čtenáři, moc se omlouvám, ale teď pár dní nebudu přidávat žádné články. Skolila mě škaredá zimní viróza, asi jsem se někde nachladila - nejspíše v práci, kdy jsem přebíhala ze studeného skladu na vyhřátou dílnu... Hrozně mě bolí v krku, hlava, klouby a mám i horečku. Už v neděli mi bylo všelijak, ale pondělí jsem celé proležela v posteli, a hlavně jsem strašně unavená, pořád bych jen spala... Zatím jsem si vzala pondělí a úterý dovolenou, zítra jdu ráno k doktorce, počítám že do pátku budu mít neschopenku, tak snad o víkendu bych mohla přidat nový článek, ale uvidím... Cítím se fakt mizerně, tak doufám, že to nebude na antibiotika a je to fakt jenom virového původu. Děkuji Vám za pochopení, přeji krásné zimní dny hlavně bez nemoci, Vaše Eliss ♥ Koupila jsem si v lékárně horký nápoj a beru Acylpyrin. Žofka se mnou leží celý den, docela určitě ví, že mi není dobře a je příjemné ji mít u sebe.

Dnešní kontrola

 Dneska ráno jsem musela vstávat už v šest, protože jsem byla objednaná na kontrolu po třech týdnech na gynekologii. Ale stejně jsem byla vzhůru už od čtyř, se spánkem to mám teď takové rozhozené - jednou spím do osmi, pak zase vstanu už ve čtyři. Ale často to pak dospím i přes den. V sedm hodin jsem se vypravila na zastávku, bez snídaně, v batůžku pečlivě zavázanou skleničku s močí. No nebylo mi ráno moc dobře, jelikož jsem nesnídala, ale čekaly mě ještě odběry, a na ty se musí nalačno. V čekárně už přede mnou čekaly tři pacientky. Potěšilo mě, že jsem potkala kamarádku ze střední, která byla o ročník níž, dřív jsme spolu párkrát zašly na kávu, ale dlouho jsme spolu nemluvily, ani jsme si nepsaly. Dost mě překvapila sdělením, že má před maturitou - vždyť už dávno musela skončit, to mi nesedělo do počtu. A tak se rozpovídala o svých zdravotních problémech, kdy musela akutně na operaci s naštěstí nezhoubným nádorem na žlučníku.  A kvůli rekonvalescenci po operaci tak samozřejmě nedoděla

Dnešní kontrola u doktora

 V minulém článku, který pojednával o mých zdravotních potížích spojených s bušením srdce, tlakem v hlavě a pískání v uších, jsem zmiňovala, že dnes mám jít na kontrolu - doktor na pohotovosti to zdůrazňoval. Moje obvodní má opět dovolenou, takže jsem musela za zastupující lékařkou do nemocnice. Potíže nijak extra neustoupily. Včera v noci jsem nemohla vůbec usnout. Pořád se mi do hlavy vkrádaly špatné myšlenky - určitě umřu, srdce mi najednou přestane pracovat... Nemohla jsem tyto strašné věci dostat ven pryč z hlavy. K tomu se samozřejmě přidalo i bušení srdce. Tlaky v hlavě ale trochu povolily, i to pískání už je o něco snesitelnější. Ráno jsem tedy šla na autobus do města, a z autobusáku mi navazoval rychlý spoj do nemocnice. V čekárně nikdo nebyl, takže jsem jako při své minulé návštěvě vložila kartičku pojišťovny do přístroje, zmáčkla na displeji účel návštěvy, a sedla si do čekárny. Za chvíli už pro mě přišla sestra. Předala jsem jí svou lékařskou zprávu a vysvětlila, proč tu js