Přeskočit na hlavní obsah

Noc v nemocnici

 Ve středu ráno jsem vyrazila do laboratoře na zátěžový test pro těhotné, díky čemuž se zjistí přítomnost těhotenské cukrovky. Díky špatnému autobusovému spojení jsem vyrazila na autobus už v šest hodin, protože jsem tam musela být na sedmou ranní, a jinak bych to prostě nestihla. Od rána bylo velké teplo, tak jsem si vzala pěkné modré těhotenské šaty, a k tomu legíny. 

Už ráno mi nebylo zrovna nejlíp, protože jsem musela být úplně na lačno, takže jsem si nemohla dát ani hlt vody, což je v teplém počasí pro těhotnou ženu úplná pecka. Tak jsem si ve městě koupila alespoň snídani na později a ještě chvíli jsem si sedla na lavičku na náměstí, protože jsem tam byla dost brzy. Laboratoř sídlí v budově bývalé banky, je to tam dost rozlehlé. Hned u vchodu mají umístěný automat na pořadová čísla, byla jsem tam první, takže fajn.

Za pět sedm jsem šla na řadu. Jako odběrová sestra tu pracuje jedna moje známá, nijak zvlášť se nebavíme, pozdravíme se, ale víme o sobě. Tak jsem se v prvé řadě zeptala, jestli si můžu zaplatit jiný test na cukrovku, protože mám strach z toho nápoje. Přeci jen, dostat do sebe na lačno tolik glukózy?! Prý to jinak nejde. Pro změnu jsem se tedy zeptala, zda mám právo test odmítnout, protože se na něj prostě necítím. Prý to nejde, musí "to každá těhule zvládnout." 

Tak fajn. Jako první mě sestra píchla do prstu, to aby zjistila, zda mi ten roztok vůbec může podat - pokud bych měla hladinu cukru vysokou, tak se test nesmí provést. Hodnotu jsem měla v normě, následoval tedy první odběr z lokte. A pak jsem dostala k vypití glukózu. Jenom jsem si přičichla a už mi bylo jasné, že to bude odporný sladký hnus. No ale nakonec jsem to vypila celkem rychle, ale fakt to byla síla! Sladké pití si dávám málokdy, doma pijeme kohoutkovou vodu, jediné co si sladím je káva, a tu jsem teď hodně omezila, takže to se mnou pořádně zamávalo. 


Následně jsem si musela jít sednout do čekárny, dvě hodiny v klidu sedět, a mezitím se ještě odehrály dva odběry. Možná si budete klepat na čelo a říkat si, že jsem přecitlivělá. Ale když jsem dopila ten roztok, tak asi po deseti minutách mě začalo malé strašně kopat. A mně bylo jasné, že mu tak vysoká dávka cukru neudělala vůbec dobře! Měla jsem dojem, že jsem mu tím strašně moc ublížila, někde na internetu v diskuzích i psali, že to může mít neblahý vliv na mozek dítěte, nevím, jestli je tomu opravdu tak, ale prostě jsem se tam pak rozbrečela, jak mi z toho bylo nanic...

Tak jsem to v té čekárně nějak proseděla. Hladová, žíznivá, alespoň na toaletu jsem si mohla odskočit, a tehdy jsem se hrozně vyděsila. Vůbec jsem se v zrcadle nepoznávala, byla jsem bledá jako smrt, vytřeštěné oči, rty úplně bez barvy.

Docela jsem se nudila, v čekárně byly jakési časopisy, ale to mě vůbec nebavilo, nakonec jsem byla hrozně ráda, že kolem deváté byl poslední odběr a já mohla jet domů. Ale autobus mi už stejně ujel, musela jsem počkat do půl jedenácté, takže jsem si zašla na polévku a těšila se domů na oběd.

Už v autobuse mi bylo divně. Bylo velké horko, spojem jelo plno lidí, měl deset minut zpoždění, a to zatracené vedro! Doma to pak bylo ještě horší. Vzala jsem ven Žofku, a najednou se mi zatočila hlava, až jsem sebou málem sekla, začala jsem mít v hlavě jakoby hrozný tlak a hučelo mi v uších. Bylo mi jasné, že je zle, nevěděla jsem, co se se mnou pořádně děje, a tak jsem si zavolala sanitku.

Přijela za chvilku, dva záchranáři mi pomohli ze schodů, všechno jsem jim vysvětlila, a hned v sanitce mi natočili EKG a taky změřili cukr. Tlak jsem měla trochu vyšší, ale to si myslím že bylo ze stresu. Horším zjištěním pro mě bylo, že jsem měla cukr na dost vysoké hodnotě. Na skoro všech posledních kontrolách jsem měla hodnotu 3.9 - a to je nízká hodnota, protože jsem byla na lačno, a teď jsem měla skoro o polovinu vyšší cukr v krvi!

No nic, tak jsme jeli do nemocnice, pořád se mi točila hlava a měla jsem pocit, že hlava se mi snad rozskočí. Převezli mě na gyndu, kde mi po spoustě otázek udělali ultrazvuk, odběry, a prý se ten cukr musí nějak srazit, takže pravděpodobně dostanu kapačky a nechají si mě tu přes noc. Doktor na příjmu na mě působil tak trochu podivínsky, zarazilo mě třeba to, že mu vadilo, že mám v těhotenské průkazce fotky z ultrazvuku - no okomentoval to asi takhle: "Co to tu máte za smetí?" 

Fakt super. Sestra mě odvedla na pokoj, dvoulůžkový, kde už byla jedna paní, a už mi napíchla infuzi. Spolupacientka byla nejspíš o něco mladší než já, romského původu, (ne, nejsem rasista, ale brzy pochopíte, proč jsem měla potřebu to napsat...) Tak jsem ležela v posteli, ani mě nějak nezajímal telefon, byla jsem ráda, že ležím, ale po asi půlhodině jsem se cítila líp - celkem jsem dostala kapačky za jeden den tři!

Se slečnou jsme se nijak moc nebavili, jen jsme se pozdravily, ona stejně pořád telefonovala, ale co jsem pochytila, tak je těhotná o dva týdny déle než já, a je tu kvůli udržení těhotenství, protože jí začalo tvrdnout břicho. Po chvíli mě už to její telefonování začalo lehce rozčilovat, protože to jednak měla puštěné nahlas, a pak taky hrozně při hovoru křičela. Ale jak mi nebylo dobře, fakt jsem neměla náladu na to se hádat.

Volala jsem jenom mamce, a pak přítelovi, že jsem v nemocnici, a mamka s bráchou se za mnou stavili, přivezli mi aspoň to nejzákladnější. Sestra mi pak řekla, že pokud se hodnota ustálí, ráno půjdu ještě na jedno vyšetření a pustí mě domů. Aspoň tak. 


Ještě mi k večeru udělali jeden odběr krve a moči, a sestra přišla s tím, že mi chybí železo. Ale tak to jsem čekala, vzhledem k tomu, že nejím maso, doktor si to poznamenal i do počítače, a prý jsem vegan, no marně jsem se jim snažila vysvětlit, že mléko i vajíčka jím, jenom teď v těhotenství mi to maso nechutná!

K večeři jsem dostala chleba se zeleninovou pomazánkou a ne, opravdu to nebylo dobré. Na chodbě byla ale taková malá lednička, kde byly ovocné tyčinky a přesnídávky, takže aspoň něco. Mamka mi přivezla pyžamo, ručník, kartáček na zuby a mýdlo, a čisté věci na ráno. Jak mi kapala ta infuze, nálada se mi rapidně zlepšila, nevolnost úplně ustoupila a hlava se mi netočila. 

Paní si pustila televizi, dost jsem se divila, že se zeptala, jestli mi to nevadí, no nevadilo, po dlouhé době jsem viděla večerní zpravodajství. Po kapačkách jsem dostala ještě tabletky na žíly, a pak taky železo. Nepochopila jsem, proč tabletky na žíly, sice mám křečové žíly, ale žádné tabletky jsem na ně nikdy nebrala, mám mastičku a kompresní punčochy, ale budiž, samozřejmě jsem to snědla.

Konečně to bylo všechno dokapané, ale ještě mi udělali kontrolní odběr hodnoty cukru, zase z prstu, a už byla na normální hodnotě! 

Měla jsem v plánu si brzy lehnout, sestra mi při poslední návštěvě řekla, že ráno mi udělají ještě jedno kontrolní vyšetření, a pokud bude vše v pořádku, pustí mě domů, není důvod, abych tu zůstávala. Paní měla pořád puštěnou televizi, ale do toho pořád telefonovala, a stejně se na tu televizi nedívala. Zašla jsem si do sprchy, ty byly zařízené docela hezky. Když jsem se vrátila, paní byla ještě hlučnější. Půjčila jsem si na chodbě nějaké časopisy a četla si, ale hrozně jsem se nudila.

Po deváté hodině večer jsem poprosila paní, jestli nechce tu televizi teda vypnout. Stejně se na ni nedívala, pořád telefonovala. Neřekla ani bú, ale vypnula ji. Ovšem telefonovala pořád dál vůbec nebrala ohled na to, že je s ní někdo na pokoji. Před desátou hodinou všechno zhasla a byl klid. Tak jsem si řekla - paráda, bude klid. 

Na chvíli jsem usnula, a v jedenáct takový šok. Paní si pustila lampičku, a začala opět telefonovat! No snad se v nemocnici taky dodržuje nějaký noční klid, ne? Tak jsem se sebrala a šla to říct sestře. Prý proč to paní neřeknu sama, že chci klid a spát, prý jsme obě dospělé, ne? Tak jsem opáčila že to sice ano, ale když paní neví, že v noci se spí, já za to nemůžu, a nemám prostě sílu na to se s někým hádat! 

Tak šla paní domluvit, a konečně byl klid. 

Jenže stejně jsem se nevyspala. Ráno v sedm měření teploty a tlaku, v osm vizita, a snídaně. Někdy ráno mě prý zavolají ještě na internu, kde mi udělají podrobnější vyšetření, a budu moct jít domů. No oddechla jsem si.


Zatímco kolegyně dostala rohlík, máslo a sýr, já dostala dva rohlíky a tento sójový dezert. Máslo i sýr bych si dala taky, ale bohužel, když jsem tedy ten vegan, tak nic... Ale ten jogurt byl překvapivě dobrý, musím říct, že jsem si pochutnala. 

Po jídle jsem si udělala hygienu a těšila se, že půjdu brzy domů. Jenže na interně bylo pořád plno pacientů, a oni mě tam musejí poslat přímo, až tam nebude nikdo sedět, kdyby se mi prý udělalo špatně. A co se nestalo - ztvrdla jsem tam ještě na oběd, a na vyšetření jsem se dostala až po druhé hodině odpoledne. 


K obědu byl špenát, brambory, a vajíčko, opět bez masa, polévku nemá cenu ani komentovat, to byla voda bez chuti a bez zápachu. Dala jsem si alespoň trochu špenátu, ale nebylo to prostě dobrý. Ale já to beru, nemocniční strava taková prostě je.

Konečně jsem se dostala na tu internu - prý tu bylo kvůli horku plno případů infarktů. Měřili mi zase EKG, tlak, cukr, všechno v pořádku. Doktorka se divila, proč mě posílali na ten zátěžový test na cukrovku, prý jestli ji máme v rodině? Já říkám že ne, ale prý je to povinné, takže jsem to musela podstoupit, ač nerada, a ještě jsem jí vysvětlila, že jsem si chtěla za svoje peníze zaplatit jiný test, který by nespočíval v pití té glukózy. 

Podle doktorky to jinak působí na člověka, který má padesát kilo, jako já, nebo třeba sedmdesát, přičemž koncentrace roztoku při vyšetření je pro každého stejná. "Měla jste se jim na to vykašlat a vůbec na to nechodit." 

Vyšetření bylo v pořádku, mohla jsem konečně jít domů. Sice mě pak doktorka na gyndě přemlouvala, že by bylo dobré ještě jednu noc tu zůstat. Ale já už byla fakt úplně hotová, nevyspaná, podrážděná, těšila jsem se domů na Žofku, takže jsem dostala propouštěcí zprávu, recept na tabletky železa, poučení, ať to nepřeháním s cukrem, a konečně domů.

Závěrem už jen jedno. Kdybych měla být ještě v budoucnu těhotná, nikdo mě na "neškodný" zátěžový test na přítomnost těhotenské cukrovky nedostane. To, že jej dobře snáší většina žen vůbec nic neznamená. To už si jsem ochotná zajít klidně každý týden na měření glukometrem do diabetologické poradny. 

Už je mi dobře, ale včera jsem se z toho zážitku ještě vzpamatovávala, a hlavně jsem se potřebovala pořádně vyspat a udělat si pohodu a klídek. 

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥


Komentáře

  1. Uf, to jsou zážitky . Aspoň , že to byla jen jedna noc . Teď už určitě bude všechno v pořádku :) . Opatruj se .

    OdpovědětVymazat
  2. Eliss zdravím, tak to jsi měla teda zážitky... Přeju hlavně zdraví a klid ! Lenka

    OdpovědětVymazat
  3. Eliss, teď už bude všechno v pořádku, ale zážitek z nemocnice dost hrůza, zrovna jako to nemocniční jídlo, brr. Ale on když je pak hlad .... 🌞😉

    OdpovědětVymazat
  4. Tak to byl tedy zážitek ! Hlavně, že je už vše v pořádku.
    Přeji klidné dny!
    Hanka

    OdpovědětVymazat
  5. Věřím, že teď už bude všechno jen dobré. 🙂

    OdpovědětVymazat
  6. já měla na výběr příchutě a naštěstí ta, kterou jsem si vybrala, nebyla tolik špatná :) z hladu a brzkého vstávání mi také bylo zle, ale naštěstí tam se mnou byl manžel, což mi hodně pomáhalo na psychiku a měla jsem s sebou i knihu :)

    ten test se dělá, protože ta cukrovka v těhotenství může být nebezpečná a ohrozit miminko taky... je mi líto, že máš takový hrozný zážitek :) přeji, ať je vše už v pořádku :)

    OdpovědětVymazat
  7. Hrozně mě mrzí, co se ti stalo. Jsou to nepříjemné zážitky. Ještě, že už je všechno za tebou. Teď hlavně hodně odpočívej <3!

    OdpovědětVymazat
  8. Tak hlavně, aby už bylo všechno v pořádku :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Omluva - nemoc

 Ahoj kamarádi a čtenáři, moc se omlouvám, ale teď pár dní nebudu přidávat žádné články. Skolila mě škaredá zimní viróza, asi jsem se někde nachladila - nejspíše v práci, kdy jsem přebíhala ze studeného skladu na vyhřátou dílnu... Hrozně mě bolí v krku, hlava, klouby a mám i horečku. Už v neděli mi bylo všelijak, ale pondělí jsem celé proležela v posteli, a hlavně jsem strašně unavená, pořád bych jen spala... Zatím jsem si vzala pondělí a úterý dovolenou, zítra jdu ráno k doktorce, počítám že do pátku budu mít neschopenku, tak snad o víkendu bych mohla přidat nový článek, ale uvidím... Cítím se fakt mizerně, tak doufám, že to nebude na antibiotika a je to fakt jenom virového původu. Děkuji Vám za pochopení, přeji krásné zimní dny hlavně bez nemoci, Vaše Eliss ♥ Koupila jsem si v lékárně horký nápoj a beru Acylpyrin. Žofka se mnou leží celý den, docela určitě ví, že mi není dobře a je příjemné ji mít u sebe.

Dnešní kontrola

 Dneska ráno jsem musela vstávat už v šest, protože jsem byla objednaná na kontrolu po třech týdnech na gynekologii. Ale stejně jsem byla vzhůru už od čtyř, se spánkem to mám teď takové rozhozené - jednou spím do osmi, pak zase vstanu už ve čtyři. Ale často to pak dospím i přes den. V sedm hodin jsem se vypravila na zastávku, bez snídaně, v batůžku pečlivě zavázanou skleničku s močí. No nebylo mi ráno moc dobře, jelikož jsem nesnídala, ale čekaly mě ještě odběry, a na ty se musí nalačno. V čekárně už přede mnou čekaly tři pacientky. Potěšilo mě, že jsem potkala kamarádku ze střední, která byla o ročník níž, dřív jsme spolu párkrát zašly na kávu, ale dlouho jsme spolu nemluvily, ani jsme si nepsaly. Dost mě překvapila sdělením, že má před maturitou - vždyť už dávno musela skončit, to mi nesedělo do počtu. A tak se rozpovídala o svých zdravotních problémech, kdy musela akutně na operaci s naštěstí nezhoubným nádorem na žlučníku.  A kvůli rekonvalescenci po operaci tak samozřejmě nedoděla

Dnešní kontrola u doktora

 V minulém článku, který pojednával o mých zdravotních potížích spojených s bušením srdce, tlakem v hlavě a pískání v uších, jsem zmiňovala, že dnes mám jít na kontrolu - doktor na pohotovosti to zdůrazňoval. Moje obvodní má opět dovolenou, takže jsem musela za zastupující lékařkou do nemocnice. Potíže nijak extra neustoupily. Včera v noci jsem nemohla vůbec usnout. Pořád se mi do hlavy vkrádaly špatné myšlenky - určitě umřu, srdce mi najednou přestane pracovat... Nemohla jsem tyto strašné věci dostat ven pryč z hlavy. K tomu se samozřejmě přidalo i bušení srdce. Tlaky v hlavě ale trochu povolily, i to pískání už je o něco snesitelnější. Ráno jsem tedy šla na autobus do města, a z autobusáku mi navazoval rychlý spoj do nemocnice. V čekárně nikdo nebyl, takže jsem jako při své minulé návštěvě vložila kartičku pojišťovny do přístroje, zmáčkla na displeji účel návštěvy, a sedla si do čekárny. Za chvíli už pro mě přišla sestra. Předala jsem jí svou lékařskou zprávu a vysvětlila, proč tu js