Knižní recenze 356 Pod rouškou šikany

 Autor: Blažena Hlasová 

Žánr: Biografický, Příběhy ze zdravotnictví 

Mé hodnocení: 75%

Obsah: Ten, kdo má druhému potřebu činit zlo, není dobrý člověk...

Spousta z nás se někdy setkala, ať už z vlastní zkušenosti, nebo ze svého okolí, se šikanou. Ale šikana není jen doménou školních lavic, můžeme se s ní setkat prakticky kdekoliv - na úřadě, pokud se znelíbíme naštvanému úředníkovi, u arogantního lékaře, ale často i na místě, kde trávíme převážnou část svého života - v práci. 

Pod rouškou šikany je jakousi zpovědnicí zdravotních sester, které si prošly, nebo stále ještě procházejí šikanou, a to ať už ze strany nadřízených, ale často i podřízených. Za zavřenými dveřmi oddělení a usměvavými, ochotnými a milými sestřičkami se totiž často skrývá to největší zlo, sice ne ve vztahu k pacientům, ale ke kolegům a často i nadřízeným. 

Práce zdravotní sestry není rozhodně nijak jednoduchá, často se jedná o těžké fyzické, ale také psychické úkony, a pracovní doba rozhodně nekončí po osmi hodinách, naopak přesčasy tu jsou brány jako norma. Na jednu stranu se není čemu divit, v nemocnici často dochází k situacím, kdy je potřeba každá pomocná ruka. Kde je tedy ta hranice, kdy se dá skloubit práce ve zdravotnictví s osobním životem, a hlavně na úkor toho, aby se zdravotní sestra necítila jako onuce? 

Příběhy v knížce jsou různé, ale spojuje je právě to hlavní, a to je šikana, která začala často velmi nenápadně. Odstrkováním z kolektivu, šeptáním a smíchem za zády, a nakonec to dospělo až do fáze kradení svačin z ledničky či malování sprostých obrázků na lahve s pitím. A tohle už jsou věci a situace, které se nedají odbýt mávnutím ruky.

Anežka sama o sobě mluví jako "o mladé holčině kousek po dvacítce." Aktuálně pracuje v nemocnici na chirurgickém oddělení, kde se jí moc líbí. Totéž bohužel nemůže říci o svém prvním zaměstnání, což byl domov seniorů se zvláštním režimem. Tady dělala vrchní sestru porodní bába bez patřičného vzdělání, a považovala po ošetřovatelkách, aby do půl deváté byly hotovy ranní hygieny u všech pacientů.

Jenže při počtu personálu měla jedna ošetřovatelka na starost patnáct lidí, přičemž ležící pacienty bylo potřeba vykoupat, učesat, vyčistit zuby, případně přebalit, převázat rány, a nakonec jej posadit do křesla a odvézt do jídelny. A stejný časový harmonogram se musel dodržet, i když bylo v práci místo pěti ošetřovatelek jen tři. 

A to nejhorší přišlo teprve za covidu. Díky nařízení vrchní nesměly mít sestry pití na denní místnosti, přičemž šatna byla vzdálena dvě patra po schodech, což vzhledem k tomu, že všichni museli mít na sobě nepropustné obleky, nebylo nic příjemného. Dokonce byl vydám zákaz smíchu a bavení se mezi sebou...

Anežka nakonec podala výpověď, a na rozloučenou si od vrchní sestry vysloužila křik, že ji bude budoucí zaměstnavatel nenávidět...

Sarah je už něco přes padesát, a za svou profesní kariéru toho zažila poměrně dost. Když pracovala v ordinaci zubního lékaře, manželka pana doktora se cítila být nadřazená. Začala Sarah diktovat, jakým autobusem má jezdit do práce, zakazovala jí ve volném čase chodit do přírody, aby náhodou nechytila nějakou infekci.

Ovšem vrcholem bylo, když musela po pracovní době čistit křeslo zubním kartáčkem. A když nakonec dala výpověď a nastoupila do nemocnice, situace byla snad ještě horší. Kolegyně jí vylévaly připravené dezinfekční roztoky, neexistovalo nic jako pomoc, a dokonce se musela několikrát hájit proti křivým obviněním, přičemž prohřešky měla spáchat i v době, kdy v práci vůbec nebyla a čerpala řádnou dovolenou... 

Nejhorší byly pomluvy od kolegyň, že je "divná, stará, protože nemá děti." Přitom nikdo netušil, že tragicky přišla o jediného syna, a o pouhé dva roky později ovdověla.

Jak se bránit takovým šíleným situacím, kdy nenajdete zastání vůbec u nikoho, a musíte čelit teroru, ať už psychickému, nebo i fyzickému? Je jediným řešením z práce prostě odejít? A není šikana v nemocničním prostředí opomíjeným tématem, kterému by stálo za to se více věnovat? 

Hodnocení: Pod rouškou šikany jsem si půjčila v knihovně, do očí mě hned praštila tvář v roušce na obálce, a tak nějak jsem podvědomě očekávala, že budu číst něco o pandemii covidu-19. Anotace nakonec byla úplně o něčem jiném, ale říkala jsem si, proč ne. Šikana je velmi palčivé téma, a vztahy na pracovištích, zvláště ve vyloženě ženských kolektivech, bývají často opravdu napjaté.

Jedná se o krátké životní příběhy jednotlivých aktérek, jsou rozděleny podle jmen, a jelikož se jedná o autentické zpovědi, které neprošly žádnou korekcí ani úpravami, četlo se to někdy trochu těžkopádně. Styl vyprávění byl povětšinou strohý, ale o to více úderný.

Se šikanou jsem se setkala na základce, dvě spolužačky se po mě vozily, a kdyby si rodiče náhodou nepřečetli sprosté esemesky, které mi tenkrát posílaly, asi bych to nechala tak. Takže vím, jaký je to pocit bezmoci a frustrace, když se stanete obětí agresora. Ten největší problém ale je, když začne šikanovat kolektiv, protože tomu se jeden ubrání jen těžko. 

Dost mě při čtení jednotlivých příběhů zarazilo, že i ve zdravotnictví může docházet k tak velké míře šikany, přičemž by člověk očekával, že kolegyně budou táhnout za jeden provaz. Někde to totiž zašlo až takových extrémů, že mohlo dojít k ohrožení života pacienta. Ovšem tak trochu otázkou je, zda jsou všechny příběhy autentické, ale nějak se mi nechce věřit, že by si oslovené ženy svoje příběhy vymýšlely. 

Zajímavý byl i vhled do toho, jak to v nemocnicích a dalších sociálních zařízeních s pečovatelskou službou funguje, já jako naprostý laik jsem se dozvěděla spoustu zajímavých informací. 

Samozřejmě, jak už to tak bývá, některé příběhy byly nudnější, jiné zajímavější, ale to se dalo tak trochu čekat. Jen jsem si při čtení některých příběhů říkala, proč se dotyčné nezkoušely více bránit? Já vím, že když to takto napíšu, zní to hrozně jednoduše, ale řešením mohlo být si některé situace tajně nahrát na mobil, případně nafotit, a mít alespoň v ruce nějaký důkaz.

Nebylo to úplně relaxační čtení, na druhou stranu se to četlo opravdu rychle, i když musím přiznat, že po čase mi začaly některé příběhy tak trochu splývat. Snad nejvíce mě šokovalo to, že několik situací mohlo eskalovat až k ohrožení života pacienta, a pak také to, s jakou neúctou se zdravotnický personál vyjadřoval o pacientech.

Dávám sedmdesát pět procent, a teď si pro změnu přečtu zase nějaký román, ideálně romantický. Je ale velkým přínosem, že tato knížka vyšla, protože jak už jsem zmínila, o šikaně je potřeba mluvit. Pokud se chcete dozvědět něco o tom, jak to může chodit mezi zdravotnickým personálem, nebo dokonce v tomto odvětví pracujete, tak rozhodně doporučuji ke přečtení.

A co Vy? Čtete rádi podobné autentické příběhy ze života? Setkali jste se někdy, ať už ve studentském, nebo pracovním životě, se šikanou? Povedlo se Vám situaci nějak vyřešit? Je ve zdravotnictví situace ohledně šikany na pracovišti horší než v jiných odvětvích? Co myslíte? Napište mi do komentářů!

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥