Přeskočit na hlavní obsah

Knižní recenze 254 Medová past

 Autor: Unni Lindellová

Žánr: Krimi, Thriller, Mysteriózní

Mé hodnocení:100%

Obsah:                                V chodbičkách jako prst, osamělé včely

                                             pečují o dům mezi stébly trávy. Poklekám,

                                            nahlížím do okrouhlých dveří, mé oči oko zří,

                                            kulaté, zelené, bezútěšné jako slza.

Desátý červen roku 2007 začal v norském hlavním městě Oslo jako obvykle. Žár slunce a dusný vzduch, to vše byla předzvěst hezkého dne, jako stvořeného na procházku po památkách nebo k pohodlnému lenošení u dobré kávy.

Pro Signe Marie Oyeovou jeto však jen další mučivý den, který bez přestávky prožívá už celý týden. Nezajímá ji ani krásné počasí, ani jiné radovánky. Před sedmi dny totiž beze stopy zmizel její sedmiletý syn Patrik cestou ze školy, a pátrání se zaseklo ve slepé uličce.

Jako poslední viděla chlapce se školní brašnou podivínská stará žena bydlící v těsném sousedství Signe. Vera Mattsonová totiž rozhodně není ten typ příjemné usměvavé sousedky, která děti a jejich rodiče pozve na pekáč domácích buchet. Staré paní totiž vadí jakýkoliv hluk, děti a psy přímo nesnáší, a nejraději sedává u okna ve svém starém křesle a pozoruje dění na ulici.

Dokonce se odmítá pořádně bavit i s policií, ačkoliv může být potencionálně důležitým svědkem.

To se samozřejmě ani trochu nezamlouvá šéfinspektorovi Catovi Isaksenovi. Právě se totiž vrátil z delší zdravotní dovolené, a krom složitého a neúspěšného pátrání po ztraceném Patrikovi ještě musí skousnout to, že bez jeho svolení přijala ředitelka do jeho vyšetřovacího týmu novou posilu. Třicetiletá Marian Dahleová totiž vypadá na první pohled jako potížistka.

Mladá, nezkušená, ale dle Catova názoru neuvěřitelně drzá a až bolestně upřímná. Tito dva si do oka zrovna moc nepadnou, přesto spolu budou muset i přes velké skřípění zubů zvládnout pracovat.

Hned jedenáctého června totiž dojde k další tragické události, kdy auto srazí mladou dívku, třiadvacetiletou Lotyšku Elnu Druzikovou. Na první pohled vše vypadá jako obyčejná autonehoda, ale stopy na krku a četné pohmožděniny na zápěstí ukazují, že se těsně před smrtí pustila s někým do pěkné šarvátky.

Tyto dva případy spolu na první pohled nesouvisí, ale Elna byla přítelkyní řidiče, který v okolí rozváží zmrzlinu. Wiggo Nyman žije na opuštěné lesní samotě spolu s nemocnou matkou a starším bratrem Henningem, který má v okolí pověst sadisty a rváče.

Můžou být do případu zapleteni podivínští bratři, nebo jde o někoho úplně jiného? A co dvě dvanáctileté dívky, které bydlí kousek od Patrikova domu, a nikdy se netajily tím, že chlapce neměly rády a často se mu posmívaly.

Medová past je brilantním důkazem toho, proč jsou severské detektivky mezi čtenáři čím dál více oblíbené. Vedle strhujícího detektivního příběhu totiž nabízí i pohled na současné Norsko a všechny jeho nepříliš známé stinné stránky.




Hodnocení: Udělalo mi velkou radost, když jsem u nás v městské knihovně uviděla další autorčinu knihu. Před pár měsíci jsem totiž četla Cukrovou smrt, a to pro mě byl velký čtenářský zážitek. Skvěle vybudovaná detektivní zápletka a neotřelé způsoby vyšetřování, opravdu, Cukrová smrt pro mě byla lahůdkou.

A mé velké očekávání nezkazila ani Medová past. Už úvodní pasáž mě strhla, a já musela číst pořád dál, čemuž přispívaly i krátké kapitoly, které mi při čtení více vyhovují, je to tak pro mě přehlednější a plynulejší.

Vůbec mi nevadilo, že se z pohledu vypravěče střídaly postavy, protože to dávalo právě ději dynamiku a nebylo to vůbec nudné, ale zároveň ani nijak nepřehledné nebo přeplácané. Někdy mi velké množství postav dělá problémy, tady to ale nijak rušivé nebylo, rychle jsem se zorientovala.

Detektivní linky tu jsou dvě, ale jsou vzájemně hodně propojené, více mě tedy bavila ta s pohřešovaným chlapcem. Líbily se mi ty zavedené metody pátrání, tedy žádné moderní vymoženosti a přístroje, prostě jen akční, parádní a zajímavá práce v terénu. Stránku za stránkou se atmosféra stávala hutnější, stísněnější, neutěšené prostředí všude kolem, a celé to působilo opravdu klaustrofobicky.

Líbilo se mi psychologické vykreslení charakterů vyšetřovatelů, ale i lidí kolem zapletených do případu. Vše je totiž napsáno neuvěřitelně autenticky, se všemi jsem se sžila, a nejvíce jsem si oblíbila Marian, která je výborná vyšetřovatelka, ale má také své schované kostlivce ve skříni.

Jak jsem četla dál a dál, pořád jsem měnila názor na pachatele. Chvíli se mi zdál jako ideální ten, protože k němu směřovaly všechny indicie, a o chvíli později bylo všechno zase jinak. No a závěr mě tedy odrovnal dokonale, protože kriminální zápletka byla vymyšlena DOKONALE a už dlouho jsem nebyla po přečtení knihy tak konsternovaná.

Takže, moje hodnocení je dnes stoprocentní! Ještě jsem zapomněla zmínit pěkně graficky udělanou obálku, protože i díky ní mě zaujala tehdy Cukrová smrt. 

Medovou smrt bych doporučila milovníkům nejen té severské krimi, určitě se bude líbit i těm, co mají rádi Agathu Christie nebo Jo Nesba. 

A co Vy? Máte rádi severské detektivky? Nebo si raději přečtete něco odlehčenějšího? Četli jste něco od Unni Lindellové? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥









Komentáře

  1. Eliss, tuhle autorku vůbec neznám, tak si hned píšu. Díky za tip. Přeji hezké a snad i teplejší dny, zdravím 😉🌞

    OdpovědětVymazat
  2. zní to zamotaně, ale zajímavě zároveň :) moc detektivky ani thrillery nečtu, ale tento mne nalákal :)

    OdpovědětVymazat
  3. Severskou detektivku jsem ještě necetl, ale určitě na ně dojde

    OdpovědětVymazat
  4. Severské detektivky moc v oblibě nemám.
    I když jsou v dnešní době IN.

    OdpovědětVymazat
  5. Vše, co se týká ohrožení dětí, mne vyvádí z rovnováhy, ale zkusím si knihu přečíst. Díky za kvalitní recenzi, hezky píšeš. Hodně pohody.

    OdpovědětVymazat
  6. Autorku neznám, takže díky za tip.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Nezpracované zážitky...

 Dnešní článek bude poměrně osobní, ale stalo se tento týden dost věcí, a mám prostě potřebu se z toho vypsat.  Přítel je už týden pryč, a od pondělí sem začala chodit každý den moje máma i se svým partnerem. Tak nějak mi prostě řekla, že když budu sama doma, musí sem každý den přijít a se vším mi pomoct. Jenže ono jaksi není pořádně s čím. Nakoupím si, sama si zatopím, dřeva do kamen i třísek tu mám nachystaných dost. Takže sem máma prostě vůbec chodit nemusela.  Nemám nic proti tomu, když mi přijde domů návštěva. Jenže máma mi začala být spíše na obtíž, pokud to  mám až takto napsat.  Vrchol všeho přišel ve čtvrtek. To mi přinesla bednu na dřevo s tím, že prostě nemůžu mít dřevo do kamen nachystané v obýváku. Prý jak to tu vypadá, když přijde návštěva... Podotýkám, že dřevo mám u kamen vyskládané do hraničky, kde to snad nikomu vadit nemůže. A že by mi sem domů chodilo tolik návštěv, to se rozhodně říct nedá... První problém byl tedy s dřevem. Druhý problém na...

Procházky a výlety

 Nejen v dnešních extrémně teplých a horkých dnech vyrážíme s přítelem na procházky. Většinou chodíme alespoň na menší procházku či výlet. Máme to štěstí, že bydlíme na vesnici, hned za domem máme pole a les, a je tam opravdu krásně.  Z tohoto důvodu jsem ráda, že bydlím na vesnici, a ne ve městě. Tam bych si asi zvykala už těžko, jsem zvyklá na ten kus přírody kolem a čistý vzduch bez smogů a jiných zplodin. Na procházkách také často fotím, ať už přírodu, nebo momentky s pejskem. A dnes bych Vám chtěla ukázat pár svých fotografických výtvorů. Většina je z loňského roku, ale něco málo i z letoška. První dvě fotky pocházejí z pole, které máme přímo za naší bytovkou. Tam chodíme nejčastěji na procházky se psem, tady jsem si hrála už jako malá a pořád Pro mě to místo má stejnou atmosféru a mám s ním spjato plno hezkých vzpomínek.  Tuto třetí fotku s plošticemi, které hodují na pavoukovi, mám opravdu ráda. Vyfotila jsem to náhodou po cestě do obchodu, když mě cosi upoutalo na...

Obrovský průšvih?

 Řetězce rychlého občerstvení nepatří zrovna mezi podniky, kde bych se pravidelně stravovala. U nás ve městě nemáme McDonalds ani KFC, jen pár čínských bister a kebab. A pak je tu taky malý kiosek, kde se prodávají párky v rohlíku a hamburgery. Sem tam si tady koupím párek v rohlíku, v čínském bistru jsem měla párkrát nudle, ale to je tak jednou do měsíce, když fakt dostanu chuť na něco nezdravého.  V McDonaldu jsem byla poprvé v životě vloni, to když jsme jeli na genetiku do Olomouce. Snídani jsme si dali až po vyšetření, nevěděla jsem, jestli nemám být nalačno, takže jsem raději ráno nic nejedla, dala jsem si jen vodu. Pro mě to byla nová zkušenost, prostředí bylo takové typicky americké, řekla bych. Brácha si dal nějaký burger, já si objednala lívanečky a nějaký mléčný nápoj.  Jako jo, nebylo to špatné, hotová kalorická bomba, a tak si zpětně říkám, že je fajn, že jsem tenkrát nemohla jíst to maso. V KFC jsem nikdy nebyla, tenkrát jsme jeli kolem něj, ale brácha mávl p...