zomablog

 Jaro pro mě dlouhé roky představovalo jedno z nejoblíbenějších ročních období, hned po podzimu. Příroda se probouzí po dlouhém zimním spánku, slunce konečně začíná vysílat více hřejivých paprsků, vše kolem se zelená a kvete a je to takové veselejší.¨ Před čtyřmi lety pro mě ale začátek jara představuje v mnohém ohledu i tak trochu noční můru. Začala mě trápit pylová alergie, která propukla zničehonic. Najednou jsem se začala budit pozdě v noci, nemohla jsem dýchat, nos jsem měla ucpaný rýmou a k tomu se ještě přidal suchý, sípavý kašel. Nejprve jsem si myslela, že to vše je vyvoláno stresem. Tehdy jsem ve škole neprožívala nejlepší období, studovala jsem obor, který mě ani trochu nebavil, a do školy jsem chodila často se špatnou náladou. Dlouhé týdny jsem ale tento zdravotní neduh neřešila. Ráno sice přetrvávala otravná rýma, při které mi tak teklo z nosu, že jsem nestíhala smrkat, ale pořád jsem si říkala, že to přejde. Mám totiž v povaze to, že nerada chodím k doktorce, mám vždycky

 Včera jsem měla po delší době volný den, nemusela jsem vstávat ráno do práce, poležet si v posteli déle než jsem zvyklá a tak trochu se zregenerovat. Sice to bylo volno neplánované, přišlo tak nějak jako blesk z čistého nebe, ale i když je to uprostřed pracovního týdne, proč to nevyužít? Ráno jsem se pustila do rychlého úklidu, pustila jsem pračku, vysála jsem koberce a setřela prach, a protože jsem byla příjemně povzbuzená ranní kávou, podařilo se mi přemluvit přítele, a spolu s naší fenkou Žofinkou jsme vyrazili na procházku po obci. Šli jsme víceméně stejnou trasou, kterou už můžete znát z mých minulých fotografických článků. Tentokrát jsme akorát šli hlouběji a více do lesa, protože se musím přiznat, že sama se do hustšího lesa bojím, a to i když jdu se psem. Nevadí, že je den, prostě i když kolem není nikdo v dohledu, mám z toho dost nepříjemný pocit, a radši se držím vyznačené cesty. První momentka, výhled na hory, hodně v dálce může pozorné oko vidět ještě lehké poprašky sněhov

  Autor: Dušan Randák, René Kujan Žánr: Populárně naučný, Psychologie, Rozhovor  Mé hodnocení: 80% Obsah: Umění nepít - jedinci, kteří, a nejen v české společnosti, se vyhýbají alkoholu, jsou často od ostatních vnímáni jako podivíni, nedůvěryhodní, a dokonce mohou vyvolávat i strach. Je však na každém z nás, na naší vlastní vůli, že se rozhodneme říci alkoholu NE.  Podle odborníků totiž neexistuje nic jako bezpečná dávka alkoholu, takže i taková malá sklenička každý večer u televize už může být tak trochu problém. Dvojice autorů, každý pocházející z jiného sociálního prostředí, se formou rozhovoru snaží do detailu rozebrat účinky alkoholu na lidský organismus, a to jak po fyzické, tak i po té duševní stránce, co nám i našemu okolí může přinést dlouhodobá abstinence a proč je lepší se s alkoholem úplně rozloučit. Alkohol se totiž stal přirozenou součástí našich životů, oslavujeme s ním důležité životní události, pomáhá nám se uvolnit ve stresových situacích, ale často probouzí i naše te

 Z dětství mám zafixovanou hezkou vzpomínku na domov - když spolu byli mí rodiče doma, po práci, o víkendu, nebo když měli doma volno, často seděli v obýváku na pohovce, nebo když bylo pěkné počasí tak na terase, a před sebou šálky s horkou kávou. Co si pamatuji, tak naši pili "turka," máma s mlékem a cukrem, táta čistou hořkou kávu bez jakéhokoli doplnění. Občas mi máma dala na lžičku trochu kávy srknout. Bylo to hodně zvláštní, zároveň jako by mi to chutnalo a nechutnalo, zvláštní chuť. Jak roky plynuly, já nastoupila na učňák, tak jsem kávu nikdy pořádně pít nezačala. Občas jsem si koupila ledovou kávu v kartonu, která mi chutnala - hodně cukru, mléka, kvalita asi tedy nic moc, ale mě to fakt chutnalo. Jen jsem měla pocit, že i po tomto kávovém nápoji nemůžu spát. I když jsem si ledovou kávu dala třeba ve dvě hodiny, nemohla jsem večer dlouho usnout, a to jsem šla spát třeba v devět, a povedlo se mi usnout až kolem půlnoci. Nevím, třeba to bylo tím, že jsem kávu pila jen o

  Autor: Martin Lavay Žánr: Populárně naučný, Konspirační teorie, Záhady a tajemno Mé hodnocení: 70% Obsah:                             Co se vlastně stalo v roce 1959 v pustinách Severního Uralu? Nejnovější svědectví a informace v záhadném případu, který dodnes fascinuje celý svět! Třiadvacátého ledna roku 1959 se schází deset přátel pod vedením Igora Alexejeviče Djatlova na nádraží ve Sverdlovsku. Skupinka si dala za cíl absolvovat lehce náročnější třítýdenní výpravu zasněženými pláněmi, severskými lesy, po hladinách zamrzlých uralských řek Lozva a Auspija vystoupat až na vrchol posvátné hory Otorten. Jméno hory se dá přeložit i pod významem "místo, kam nechoď." K "zakázané" hoře už ale devět mladých vysokoškoláků nikdy nedošlo... Jediný přeživší, Jurij Judin měl to štěstí, že se v polovině výpravy vrátil zpět, i díky svým revmatickým potížím. Šestadvacátého ledna "djatlovci" v minus sedmnácti stupních Celsia míří na korbě nákladního vozu k tzv. 41. okrs

  Autor: Michaela Klevisová Žánr: Detektivní, Mysteriózní Mé hodnocení: 90% Obsah:                          Stopa vede do Beskyd... Beskydy jsou krásné, ale také pěkně drsné hory, a jen málokdo z mladší generace je ochoten si zvyknout na zdejší prostý život v těsným propojením s přírodou. I sem ale bohužel vstoupil byznys a chtíč po penězích, takže místní "velké zvíře," podnikatel Ivan Hanák, postupně skupuje stará stavení a chce je proměnit ve výnosné restaurace a penziony. A právě před jednou takovou starou roubenkou je nalezena mrtvá realitní agentka Olga, která ji nabízela k prodeji. Místní policie při ohledání zjistí, že Olga byla zastřelena z krátké vzdálenosti, jedinou ranou přímo do srdce.  A protože se jedná už o druhou vraždu realitní agentky během několika měsíců - oběti sice dělilo více než sto kilometrů, a ke vraždám došlo jiným způsobem, ale kriminalista Josef Bergman je přesto rozhodnut do Beskyd odjet a vše prověřit. Doprovází jej i jeho věrná kolegyně Sylvie

 Protože už jsem fakt dost přesycená všemi těmi detektivkami a thrillery, a navíc jsem nedávno četla dost složitě napsaný román od Ernsta Hemingwaye, potřebovala jsem něco zoufale oddechového ke čtení, u čeho se nebudu muset tak moc soustředit, nebude to žádný krvák, a hezky se u čtení zrelaxuju. Jenže když jdu do knihovny, tak většinou automaticky sahám právě po thrillerech a detektivkách, protože právě tohle mě nejvíc baví. Nakonec jsem tedy našla jeden titul, který se už delší dobu válel na poličce mezi vypůjčenými knihami z knihovny, a já pořád jeho čtení odkládala. Volba padla na Tajemství od Radky Třeštíkové. Knížku jsem si půjčila v knihovně ze zvědavosti, a také proto, že se jedná o nový autorčin román z loňského roku. Už jsem několik knih od Třeštíkové četla, nicméně mě neoslovily ani tolik zprofanované Bábovky, ani románový pokus o detektivku Osm a dokonce ani Veselí, román z malé moravské vesničky, který místy sklouzával až do kýčovitosti. Ale musím uznat, že třeba Bábovkám

 I v našem malém českém rybníčku se najde pořád dost a dost záhad a nevysvětlitelných událostí, které v lecčem předčí i ty největší světové záhady. A v dnešním článku bych se chtěla jedné takové záhadě věnovat. Možná je pravda ale mnohem jednodušší, než se na první pohled zdá, a ani o žádnou záhadu najde.  To ale musíte posoudit sami! Dne 24. června 1955 došlo na tehdejších československých hranicích s Polskem, poblíž osady Oravská Polhora k podivné události. V hlubokém lese tady pohraniční hlídka zadržela muže, který se toulal poblíž hranic, a jelikož šlo o střežené pásmo, neměl tu co pohledávat. Mladík působil na strážné zvláštním dojmem, někteří později vypověděli, že z jeho chování šel až mráz po zádech. Chodil totiž bez jakéhokoliv smyslu mezi stromy sem a tam, každou chvíli se vyděšeně ohlížel, a působil dojmem, že se něčeho, nebo někoho velmi bojí. Nereagoval ani na příkaz hlídky k zastavení, ta jej nakonec musela zadržet a odvézt na služebnu. Tam začalo další, ještě podivnější

 Velikonoce spolu s Vánocemi mají v naší kultuře své přední a nezaměnitelné místo. Neznám ve svém okolí moc lidí, kteří by na tyto křesťanské svátky měli špatný názor či na ně dokonce zanevřeli. Já sama jsem měla jako dítě vždycky raději Vánoce, Velikonoce mě moc nebavily, hlavně kvůli zástupu koledníků, kteří u nás po vesnici chodili, a samozřejmě jsem nenáviděla ten "výprask" pomlázkou. Když jsem chodila na základku, ještě nebyl jako státní svátek Velký pátek, volno jsme tedy měli jen v pondělí, a to mě docela štvalo, protože to strašně rychle uteklo. Ale Velikonoce u nás doma byly moc hezké. Máma upekla několik malých beránků, pamatuji si, že ty formy na vylévání těsta byly docela těžké. Samozřejmostí byl svátečně ozdobený stůl nějakým pěkným ubrusem s jarními motivy, košík plný sladkostí pro děti, pro dospělé koledníky něco dobrého k pití, no a pak taky uvařená obarvená vajíčka. Barvení vajíček mě vždycky strašně bavilo. Líbily se mi ty křiklavé barvy, rozpuštěné ve velký

  Autor: Unni Lindellová Žánr: Krimi, Thriller, Mysteriózní Mé hodnocení: 100% Obsah:                                 V chodbičkách jako prst, osamělé včely                                              pečují o dům mezi stébly trávy. Poklekám,                                             nahlížím do okrouhlých dveří, mé oči oko zří,                                             kulaté, zelené, bezútěšné jako slza. Desátý červen roku 2007 začal v norském hlavním městě Oslo jako obvykle. Žár slunce a dusný vzduch, to vše byla předzvěst hezkého dne, jako stvořeného na procházku po památkách nebo k pohodlnému lenošení u dobré kávy. Pro Signe Marie Oyeovou jeto však jen další mučivý den, který bez přestávky prožívá už celý týden. Nezajímá ji ani krásné počasí, ani jiné radovánky. Před sedmi dny totiž beze stopy zmizel její sedmiletý syn Patrik cestou ze školy, a pátrání se zaseklo ve slepé uličce. Jako poslední viděla chlapce se školní brašnou podivínská stará žena bydlící v těsném sousedství