Knižní recenze 257 Umění nepít: Cesta střízlivého bojovníka

 Autor: Dušan Randák, René Kujan

Žánr: Populárně naučný, Psychologie, Rozhovor 

Mé hodnocení: 80%

Obsah: Umění nepít - jedinci, kteří, a nejen v české společnosti, se vyhýbají alkoholu, jsou často od ostatních vnímáni jako podivíni, nedůvěryhodní, a dokonce mohou vyvolávat i strach. Je však na každém z nás, na naší vlastní vůli, že se rozhodneme říci alkoholu NE. 

Podle odborníků totiž neexistuje nic jako bezpečná dávka alkoholu, takže i taková malá sklenička každý večer u televize už může být tak trochu problém.

Dvojice autorů, každý pocházející z jiného sociálního prostředí, se formou rozhovoru snaží do detailu rozebrat účinky alkoholu na lidský organismus, a to jak po fyzické, tak i po té duševní stránce, co nám i našemu okolí může přinést dlouhodobá abstinence a proč je lepší se s alkoholem úplně rozloučit.

Alkohol se totiž stal přirozenou součástí našich životů, oslavujeme s ním důležité životní události, pomáhá nám se uvolnit ve stresových situacích, ale často probouzí i naše temné povahové stránky, které máme bez alkoholu mnohem více pod kontrolou. 

I když se totiž alkohol může zdát jako přítel, který nás utěší, zbaví nás starostí a zmírní třeba i fyzickou bolest, pod hávem přátelství se skrývá zlověstný nepřítel.

Říci NE někomu, kdo systematicky otravuje náš život, zbavuje nás opravdových přátel, autenticity zážitků a způsobuje psychické i fyzické problémy, na tom přeci není nic špatného! Naopak, můžeme se pak cítit mnohem lépe, a vše si vychutnat více "střízlivě."

Hlavním společným jmenovatelem knihy má být dle tvrzení autorů svoboda. Svoboda rozhodnout se sám za sebe, že nechci pít alkohol, nebo si od něj chci dát alespoň na nějakou dobu pauzu. Zkusit to celé pojmout trochu jinak, přijmout zodpovědnost sám za sebe, a položit si základní otázku: Je pro mě alkohol v životě opravdu něco přínosného, skvělého? Nebo je to tak, že mi více bere, než dává?

Jednotlivé kapitoly knihy jsou proloženy i autentickými příběhy obyčejných lidí, kterým alkohol téměř zničil život, ale oni se nevzdali a rozhodli se se svou závislostí začít bojovat. Všechny tyto příběhy spojuje jediné - problém s alkoholismem začal nenápadně, a velice dlouho trvalo, než člověk přišel na to, že má opravdu problém.

Umění nepít: Cesta střízlivého bojovníka je poučným čtením nejen pro abstinenty, ale i pro "sváteční" konzumenty alkoholu, a pak zejména i pro ty, pro které se stala konzumace alkoholu běžnou, pravidelnou, a nepostradatelnou součástí denního režimu.

Co si ale ze čtení odneseme, je na každém z nás. Závěrem jeden hezký citát: "Buď sám sebou. Všichni ostatní už existují."

Hodnocení: Po několika měsících jsem se rozhodla dát si pauzu od čtení románů a detektivek, a proložit to také něčím jiným. Minule tu byla recenze na tajemnou záhadu Djatlovovy výpravy a jejího děsivého osudu, a dnes tedy kniha zabývající se alkoholem a jeho dopadu na lidskou společnost.

Tuto knížku jsem si vypůjčila v knihovně minulý týden, a ke svému překvapení jsem zjistila, že se nejspíše jedná o čerstvou novinku, protože na databázi knih ještě není ke knize žádné hodnocení, a ani žádné komentáře uživatelů. To ale nevadí, protože můžu knihu posoudit opravdu objektivně, bez toho, aby mě někdo ovlivnil.

Téma knihy mi přišlo opravdu zajímavé, protože mám k alkoholu poměrně vlažný vztah. Dopřeju si ho tak třikrát za půl roku, jen když je nějaká opravdu vzácná příležitost, a to ještě spíše "na sílu." Nechutná mi pivo, to je na mě moc hořké, víno zase kyselé, takže když už je tedy příležitost, dám si ovocné Frisco, které chutná jako hodně sladká limonáda. A protože tam ten alkohol není moc cítit, tak je jeho popíjení dost zrádné.

Už jsem se často setkala s tím - ať už na nějakých společenských akcích, nebo i mezi kamarády na letní grilovačce, či v kruhu rodiny, že lidi kolem moc nechápou, že si nechci dát ani skleničku vína. Minule mě babička půl hodiny přemlouvala, ať si dám trochu šampaňského, že mi to přeci nic neudělá. A následně na mě začala i tak trochu útočit, že ze sebe dělám kdovíco, když nechci ani trošku! Jako vážně, tohle její chování mě opravdu až ponižovalo a bylo mi do breku.

Mám pít je proto, že pijí všichni ostatní, abych šla s davem?

To je právě také velké poselství knihy - ona svoboda. Když chci, dám si, když nechci, tak se nenapiju. Nesnáším, když mě někdo do pití alkoholu tlačí, přemlouvá mě, nebo si dokonce myslí, že si hraju na něco extra. Proč to ve společnosti musí takto být zakořeněno? A ten kdo nepije, je pro ostatní divný.

Umění nepít jsem přečetla jedním dechem. Autoři se nesnaží nijak moralizovat, ale překládají fakta a své názory tak, že to všechno dává smysl. Proč nepít, co mi to přinese, ale i další společenský problém, a to že je i nadměrná konzumace alkoholu často vnímána jako něco normálního. Autoři se zabývají i problematikou reklam na alkohol v televizi, tím, jaké společnosti využívají reklamní hesla a snaží se nám i podprahově vnutit tezi, že pití je v pořádku, třeba i proto, "že lidi spojuje."

Pití alkoholu se stalo často normou, a zapomínáme, že je to droga. Sice mnohem snadněji sehnatelná než třeba marihuana nebo kokain, ale pořád působí na bázi drogy. Dodnes mám v paměti takovou malou historku z učňáku. Tehdy jsme byli ve školní jídelně v rámci předmětu stolničení. Jako ukázku cvičné svatby nám učitel ukazoval rozvržení příborů, skleniček, kolik chodů by se mělo asi tak podávat, jaký je vhodný předkrm, a tak dále.

A součástí každého chodu byl i nějaký alkohol - digestiv, aperitiv... Učitel nám vysvětloval, že často je vhodné podávat po jídle hořké alkoholické nápoje, na zklidnění žaludku, a mě to tehdy připadalo tak nějak těžko pochopitelné. 

Tak mi ruka nějak automaticky vystřelila vzhůru, a já položila otázku. A co kdyby se tam, na té svatební hostině, hypoteticky vůbec nesměl pít alkohol? 

Učitel se zarazil, nevěděl, co mi má na můj dotaz odpovědět. Asi mu připadalo, že jsem praštěná, hloupá? Proč bych si vůbec měla myslet, že se na svatbě nemá pít, když je to slavnostní událost? Nakonec začal něco zmateně vykládat o tom, že to by se musela najít nějaká náhražka alkoholu, ale to by prý šlo dost těžko...

Nikoho neodsuzuji za pití alkoholu, jen bytostně nesnáším, když mě někdo do pití nutí, někdy je to v té společnosti fakt úmorné, otravné, a co pořád odpovídat na otázky proč nechci pít alkohol? Pár lidí se mě už i zeptalo, jestli nejsem nějak nemocná...

Za mě tedy tato knížka je skvělým počinem. Je super, že se někdo rozhodl psát i o abstinenci, o postavení abstinentů ve společnosti. Protože nepít alkohol, třeba i celý život není nic, zač by se měl člověk stydět, ale myslím, že na sebe může být hrdý. Nikdy alkohol neokusil, nikdy nepoznal jeho účinky, je mu fajn, tak proč ne?

Knihu doporučuji všem, protože je opravdu hodně poučná a já se dozvěděla velkou spoustu nových informací. Musím vyzdvihnout i pěkné ilustrace, které jsou tak trochu parodické, ale zároveň pravdivé.

Budu ráda, když mi napíšete Váš názor na recenzi do komentářů! Zaujala Vás, chtěli byste si knihu přečíst? Nebo Vás podobný žánr nebaví? Myslíte, že je konzumace alkoholu ve společnosti často zlehčována? Určitě mi napište Vaše názory a postřehy!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥