Návrat ke kořenům - třetí část

 Vzbudila jej strašná zima, která mu prostupovala celým tělem. Ještě chvíli ale jen tak ležel se zavřenýma očima. V hlavě cítil úplné prázdno a bylo mu hůř, než po propařené noci. Tedy alespoň psychicky. 

Nakonec po pár okamžicích oči otevřel. Chvíli si nemohl vybavit kde je, ale pak mu došlo, že je přeci ve strýcově bytě, byl zařídit pohřeb, pozůstalost... Povzdechl si. Nejraději by ještě spal, ale z postele jej vyhnala zima a plný močový měchýř. Shodil ze sebe peřinu a až teď si uvědomil, že spal v džínách a mikině. A taky si uvědomil, že nepěkně zapáchá. 

"Krucifix," zaklel a konečně se vyhrabal z postele. Došoural se na toaletu, zprovoznil kotel, který bůhvíproč přestal v noci fungovat, a dopřál si dlouhou sprchu. No, dlouhou. Bojler byl stařičký, nahříval minimum teplé vody, která se postupně ochlazovala. Ale i tak se cítil trochu lépe. 

Celou dobu ale přemýšlel nad Evičkou. Musí zjistit, jak vlastně zemřela. Pavel říkal, že při autonehodě, a že ta nehoda byla... Podivná? Mohl snad Evu nabourat někdo schválně, a policisté nevypátrali, kdo to zavinil? Mohl to být zhrzený milenec? Ještě než vyletěl z rodného hnízda, jednou jej svezla autem. Bylo jí sice sedmnáct, neměla ještě řidičák, ale řidička byla zdatná, jezdila opatrně, žádná divočina...

Do hlavy se mu ale stále vkrádala neodbytná myšlenka, že to souvisí s onou věcí, co se stala ve srubu... Důrazně si ty myšlenky zakazoval. Nemůže si dovolit další záchvat stihomamu, který prožil včera. Nic se neděje. Prostě přijel do svého bývalého rodiště, a tak to na něj celé trochu doléhá. Nic se nevznáší ve vzduchu, nepřinesl sebou žádné... Co to tedy slyšel včera na toaletě? Co to bouchnutí? Trochu se mu zježily při té vzpomínce chlupy na zátylku. Něco slyšel, neměl žádnou halucinaci. Slyšel to jasně a zřetelně... Dost, poručil si v duchu. Obleču se, trochu se najím, a pak se vydám do knihovny. Propátrám archiv a zjistím, jak Evička zemřela...

O půl hodiny později již seděl za starším modelem notebooku a proklikával místní plátky. Knihovna byla v městečku jen jedna, malá, stařičká budova s oprýskanou fasádou, a vnitřek na tom nebyl o moc lépe. 

Police pamatovaly ještě dobu před revolucí, jako by celá budova tak nějak zamrzla v čase. Včetně staromódní knihovnice, postarší paní s brýlemi s tlustými skly a přísným pohledem. Typická upjatá paní před padesátkou, ze které úplně čišela nespokojenost a zahořklost. 

I teď ho její oči pátravě pozorovaly. Cítil ten pohled v zádech, i když na ni neviděl. Když přišel se svou prosbou strávit hodinku na internetu, nevraživě si prohlížela jeho ošuntělý zevnějšek. Pomohlo až to, když zaplatil předem, ale i pak mu oznámila, že má přesně hodinu. Ani o minutu více, dodala se zjevnou škodolibou radostí.

Pavel mu o Evině smrti neřekl nic konkrétního, jen to, že se to stalo před dvěma lety. Musel předpokládat, že se to stalo tady. Nic konkrétnějšího nevěděl, ale spoléhal na štěstěnu. Listoval místním plátkem, projížděl rubriku Černá kronika a už si začínal zoufat. Z počítače jej bolely oči, a písmenka mu začínala splývat. "Ještě máte patnáct minut." Hlas knihovnice byl řezavý, suchý a úsečný. Připomínala mu jednu profesorku z učňáku, ta...

Zůstal v šoku zírat na obrazovku. Před ústa mu vylétla ruka a měl co dělat, aby nezačal řvát. Slova v článku nevnímal, roztřeseně zíral na fotografii pomačkaného auta. To, co ho šokovalo, ale nebylo auto. Bylo to něco jiného...

"Vytisknete mi to prosím?" Nahmatal v kapse drobné a vstal ze židle. Knihovnici se ve tváři mihl údiv a úlek. Kdyby se teď viděl v zrcadle, nejspíš by se lekl taky. Cítil, jak zbledl, a možná dokonce zezelenal. Začínalo se mu dělat špatně od žaludku, a útroby se mu sevřely. "Jistě. Nechcete vodu, nebo něco?" Její neochota zázrakem zmizela. "Vypadáte, jako byste viděl ducha, pane..." 

To jsem taky viděl, pomyslel si bez úsměvu.

Vypadl z knihovny jak nejrychleji to šlo. Ani si neoblékl ve spěchu kabát, ten teď nesl přehozený přes pravou ruku, ve které svíral jako krabičku poslední záchrany papír, který mu knihovnice vytiskla. Ale jeho obsah jej pálil v dlani. No nic, potřebuju si dát pořádný kafe, pomyslel si. Jestlipak ještě funguje ta malá kavárnička v retro stylu?

Místo kavárničky našel hospůdku. V tuto hodinu seděl u stolu jen jeden štamgast. Posadil se k rohovému stolku pro dva. U otrávené servírky si objednal pivo. Sice si chtěl dát kafe, ale potřeboval se uklidnit, a k tomu je pivko nebo dvě ideální.

Když mu servírka donesla objednávku a odešla se věnovat postaršímu pánovi s novinami, roztřesenými prsty narovnal přeložený papír s novinovým článkem a pustil se do čtení.

Dne jednadvacátého listopadu 2018 došlo na silnici I/78 k dopravní nehodě s fatálními následky. Devětadvacetiletá E. H., řidička vozidla značky Peugeot 106 červené barvy, dostala na rovné a přehledné silnici smyk a bohužel vjela v rychlosti více než 90 km/h do svodidel. Zranění mladé ženy byla neslučitelná se životem, přivolaná záchranná služba ji převezla do místní nemocnice, kde lékař konstatoval smrt.

Byla nařízena soudní pitva za účelem zjištění alkoholu či jiných omamných látek v krvi.  Vyšetřovatelé se zabývají i teorií, že mladá žena mohla za volantem usnout. Další informace policie neposkytla. 

Ta poslední věta v článku mu připadala taková divná. Proč autor článku napsal, že policie další informace neposkytla? Měl redaktor pocit, že věděli něco více, nebo šlo jen o nevhodně užité slovní spojení? Bohužel v článku nebyl uveden autor, a i kdyby, určitě by si na nehodu nepamatoval. Nebo snad ano? Dva roky nemusí být tak dlouhá doba. Vytáhl z kapsy mobil a napsal si do něj poznámku, že musí zavolat do redakce místního plátku a poptat se. Třeba ze sebe udělá blbce, ale za zkoušku nic nedá...

Znovu se ale zaměřil na fotografii z nehody. Došlo k ní přes den, tipoval by tak odpoledne. Na to, že byl listopad, svítilo slunce, fotografie byla jasná a ostrá. Auto mělo úplně zdemolovaný předek, byl zmáčknutý jako špatně navržená harmonika. 

Ale to, co mu i teď strachy zježilo chlupy na zátylku, byla jiná věc. Evička bourala sotva metr od lesní pěšiny, která vedla k srubu. K tomu jedinému srubu, který v městečku byl, a který jim čtyřem, kteří byli ještě skoro dětmi, změnil život, ale tehdy to ještě nemohli tušit, ještě si užili Vánoce a oslavy Nového roku, až potom začalo klíčit něco zlého...

Chvíli ještě tupě zíral na papír, než ho zase složil a pečlivě vložil do kapsy. Piva se ani nedotkl, teď už mu z něj vyprchala pěna, a celkově vypadalo nevábně. Vstal od stolu, židle s rachotem zaskřípěla, bez jediného slova položil na pult servírce drobné, ani si nenechal vrátit zpátky, a se svěšenými rameny vyšel ven.

Venku jej obklopil ledový chlad, chlad, který mu zalézal až do morku kostí. Stál před hospodou a hleděl na prázdné sídliště, na opuštěné dětské hřiště a na prolézačky, které pokryl holomráz. Srdce mu svíral  strach a hrůza. Co má teď dělat? Kam má jít, komu se svěřit? V úvahu připadalo jedině to, že se vrátí domů a zaleze do peřin, ale tam se bál vrátit. Takhle se ještě nikdy v životě nebál. Cosi na něj za dveřmi číhá, tím si byl jistý! Něco tam je, schované, vysmívá se mu to, a jen čeká, až projeví největší slabost a...

Dnes Vám přináším třetí pokračování povídky. Příběh už se začíná pořádně rozjíždět, a další díl přinese další nečekané zvraty!

Doufám, že se Vám tato část líbila stejně jako ty minulé! 

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥