Dlouhé roky jsem pořádně nechápala, jak může být někdo závislý na lécích. Přišlo mi to jako sci-fi, než jsem si tím sama do jisté míry prošla. Od roku 2015 jsem brala antidepresiva na bázi citalopramu - Citalec, Citalon. Napsala mi je psychiatrička, kterou jsem tehdy navštěvovala kvůli problémům s jídlem - trpěla jsem několik let anorexií. Podle doktorky měly být léky "na lepší vstávání a dobrou náladu." Na začátku užívání jsem měla dojem, že se mnou léky nic moc pořádného nedělají, ale ony ty změny přicházely pomalu a plíživě.
Dnes mohu říci bohužel, protože to, co jsem si zažila s těmito léky, bylo bezesporu jedno z nejhorších období v životě. Všude na internetu se píše, že toto antidepresivum na bázi SSRI nezpůsobuje klasickou fyzickou, ani psychickou závislost. Ovšem co si představit pod pojmem klasická, že?
Já se léky hrozně dlouho bála vysadit, ačkoliv jsem byla někdy v roce 2017 fyzicky i psychicky na dně. Hubla jsem čím dál víc, za celý den jsem snědla třebas jen půlku rohlíku. Dvakrát jsem zkolabovala z hladu, jednou dokonce i přímo na praxi v pekárně, museli mi volat sanitku. Nemohla jsem jíst, neměla jsem vůbec pocit hladu.
Co bylo horší, tak jsem měla utlumené veškeré emoce. Byla jsem jako loutka, co nic necítí, obyčejný hadrový panák. Nedokázala jsem brečet ani na pohřbu své babičky, necítila jsem pořádnou radost ze života. Věčná únava - přišla jsem ze školy, šla jsem spát, večer jsem šla spát také brzy, kolem osmé, a stejně jsem byla pořád mimo. Nic mě nebavilo, přežívala jsem, ale léky měly i jiný vliv - totiž ztrátu zábran. Chovala jsem se příšerně, byla jsem drzá, dělala jsem věci, na které nejsem hrdá, a tak nějak mi bylo ve výsledku všechno jedno.
Dalším vedlejším účinkem dlouhodobého braní tabletek bylo zhoršení krátkodobé paměti. Zapomínala jsem domluvené schůzky, setkání, a třeba na praxi ve škole jsem si nepamatovala, co mi mistrová říkala před deseti minutami. Byl to docela trapas, když jsem se musela jít znovu ptát, co to mám vlastně zase dělat...
Když jsem své potíže konzultovala s psychiatričkou, která mi léky každý měsíc předepisovala, odbyla to vše mávnutím ruky. Prý mé potíže souvisí se stresem - a řešením je zvýšit dávku tablet. Citalon mi tedy doporučila brát dvakrát denně, a k tomu ještě léky na spaní po obědě(!), když jsem si stěžovala, že ty, co mi psala kdysi dávno, měly za vedlejší účinek silnou chuť k jídlu.
Co s tím? Byla jsem zoufalá, a dostala jsem se do fáze, kdy jsem začala mít šílený strach, že léky nebudu moci nikdy vysadit. Na Citalonu jsem měla svého druhu psychickou závislost. V hlavě jsem měla jakousi utkvělou představu, že pokud nebudu jíst ty léky, zhroutí se mi celý svět, nebudu bez nich moci fungovat a možná i umřu. Fakt, tak hrozné to bylo.
Brala jsem nakonec Citalon více než dva roky, a ze dne na den jsem ho vysadila. Ano, vím, že se to nesmí, ale už jsem byla v tak příšerné fázi, že jsem pomýšlela na to, zda není lepší se zabít. Seděla jsem v koupelně, za celý den jsem snědla jen půlku rohlíku, a už jsem nemohla dál. Bylo to příšerné, ale nakonec se mi to povedlo. Prostě jsem si ráno prášek nevzala. Nic tak šíleného se nedělo, pár dní jsem měla trochu závratě a motání hlavy, ale jakoby se mi začal vyjasňovat pohled, vše kolem bylo jasnější, zvedla se opona a já byla zase normální, žádná otupělá loutka.
Neměla jsem po vysazení žádné jiné abstinenční příznaky - "syndrom z odnětí" - jak se tomu také říká - a to, že jsem skončila s tabletkami, mi umožnilo si dát život do pořádku. Paradoxně jsem začala více jíst, vrátila se mi zase lepší nálada, hlavu jsem měla projasněnou a opravdu nejdůležitější byla ta chuť k jídlu. Až po čase jsem si uvědomila, že v příbalovém letáku bylo psáno, že léky mohou způsobovat nechutenství. A doktorka mi je bez ohledu na to psala právě na anorexii!
Neskutečné, šílené, a už nikdy, zařekla jsem se, nebudu brát žádné berličky na zlepšení psychiky.
V roce 2023 jsem začala trpět občasnými záchvaty panické ataky. Spouštěčem byl stoprocentně stres v práci. Už dlouho jsem cítila přetlak, pocit frustrace, do práce jsem chodila s odporem - tehdy se měnilo vedení, a nový pan ředitel zavedl novoty, které na nás zaměstnance do špatně dopadaly. Směny rozházené, jeden den noční, za dva dny zase dvanáctka, hned potom odpolední, navíc spousta přesčasů, cítila jsem se vyždímaná, často mě bolela hlava, prostě jsem toho měla plné zuby.
A když jsem pak skončila na neschopence s ošklivým oparem a aftem, kdy jsem měla i horečky, tak paradoxně doma, v klidu jsem se sesypala. Panické ataky začaly bušením srdce - v noci jsem nemohla spát, pořád jsem měla strach, že se mi zastaví srdce a umřu ve spánku. Když se přidaly silné bolesti hlavy - logicky, ze stresu a nevyspání - tak jsem zase získala pocit, že mám v hlavě něco špatného, nádor nebo tak. A už tu byl kolotoč šílených myšlenek.
Moje doktorka měla zrovna dovolenou, tak jsem šla k zastupující, ti mě vyšetřili, no ty pohledy, které na mě doktorka vrhala, byly dost skeptické. Dostala jsem žádanku k psycholožce a několik Neurolů v pytlíčku domů s sebou na uklidnění. "Vezměte si prášek a běžte si lehnout."
Jasně, měla jsem problém v hlavě. Ale polilo mě horko z toho, že bych měla brát další "dryják", a k tomu zrovna Neurol. Osobní zkušenosti jsem neměla, ale když jsem viděla, co to dělalo s brigádnicí, kterou jsme u nás chvíli měli...
Renata k nám přišla brigádničit na zimu. Sezónně pracovala u obecního úřadu - hrabání trávy, zametání, natírání laviček, takové ty práce. Znala jsem ji od vidění, ještě z dob, kdy jsem občas zavítala do obecní hospůdky. Renata je asi o deset let starší než já, ale vzhledově bych jí tipla na víc. Renata byla dříč, na práci moc fajn, ale do kolektivu nikoliv. Sama nám řekla, že má "papíry na hlavu." A na své problémy bere právě Neurol.
Problémem byly její výkyvy nálad, doslova z hodiny na hodinu. Jednou sluníčko, za hodinu se nebavila s nikým. Mnohokrát mi připadalo, že se přetvařuje, jednou byla úlisná jako med, a podruhé jako "bubák." To, že je někdo nemocný, psychicky, a bere léky, to se dá pochopit. Ale jak jsme se s kolegyní dozvěděly po pár dnech, tak Renata Neurol zapíjela vodkou. Což je opravdu šílená kombinace, ta nejhorší, kombinovat takové léky a alkohol.
Nicméně Renata u nás dlouho nevydržela, nakonec odešla na dohodu. A toho roku, asi za měsíc, se pokusila předávkovat Neurolem. Skončila s vypláchnutým žaludkem v nemocnici, a jak mi následně vyprávěla, když jsem ji potkala v autobuse, jednalo se o "zkrat." Ale prý si na lécích vytvořila silný návyk, a nemůže přestat. I když kombinace alkoholismu a takto silných léků? Co to pak může dělat s hlavou, nedovedu si to představit - a že Renata alkoholička je, když si kupovala skoro každý den domů minimálně jednoho půllitra...
Rozdíl mezi jedem a lékem je jen v dávkování. Je tomu opravdu tak - tabletky, které nám původně měly pomáhat proti nespavosti či úzkosti, nám při zneužívání mohou způsobit stavy daleko horší. Nikdy jsem si Neurol, který jsem dostala na pohotovosti, a následně mi ho psala i praktička, nevzala. Mívala jsem silné záchvaty panických atak, ale nikdy jsem po té tabletce nesáhla. Vždycky jsem ten strašný stav, kdy jsem si myslela, že umírám, překonala pomocí dechového cvičení, případně jiné formy okamžité relaxace.
Asi by se mi v té chvíli ulevilo od toho nejhoršího. Ale měla jsem hrůzu, strach z toho, co se mnou ta jedna tabletka může udělat, že jsem se fakt zařekla, že si to nikdy nevezmu. Obávám se, že bych se mohla stát na užívání také rychle závislou, jako se to stalo Renatě, a tohle pro mě prostě není.
Neurol spadá do druhé generace: benzodiazepiny. Jsou to silné léky na předpis tlumící centrální nervovou soustavu. Okamžitě ulevují od úzkosti, uvolňují svaly, pomáhají při nespavosti a křečích. Je taková rychlá pomoc třeba právě při panické atace. Co je problém, že tato skupina léků je silně návyková.
Návyk je problém. Silně závislí polykají i několik tabletek denně (!). Někteří pacienti zkoušejí nejprve obcházet několik lékařů - Neurol může předepsat jak psychiatr, tak i praktik. A pak nezbývá než si léky shánět na černém trhu. Ve fázi závislosti totiž pacienti neberou léky proto, aby jim bylo lépe, ale aby jim nebylo hůř, a tohle už je opravdu průšvih. A rozhodně by nikdo neměl léky vysazovat sám - ano, já jsem to udělala, a také to byla chyba, měla jsem se prve s někým poradit. Ale šla jsem do toho rovnýma nohama, jak se říká.
Jenže Neurol je více návykový než Citalec. A není výjimkou, že při odvykání nestačí ambulantní léčba, ale je potřeba nastoupit do léčebny. Z doslechu vím, že Renata Neurol užívá stále, nevím, zda jí jej předepisuje lékař, nebo si jej shání na černém trhu, každopádně v kombinaci s tím alkoholem, nevím, mám obavy, jak toto skončí, když už si jednou chtěla sáhnout na život! Ta závislost musí být něco opravdu šíleného.
Paradox - lék pomůže v první chvíli od trápení, ale pak přivodí další tím, že propuká závislost. Ale chápu, že jsou lidé, co ty léky opravdu potřebují, taková panická ataka se někdy fakt těžko zvládá, poprat se s problémem, co je v hlavě, není žádná legrace.
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, užívejte víkendu, mějte se hezky, Vaše Eliss ♥
Komentáře
Okomentovat