zomablog

 Jako dítě jsem snad nikdy nebrala žádná antibiotika, alespoň si to tedy nepamatuju. Ta první jsem dostala až v devatenácti, a to na zánět močového měchýře. To bylo v listopadu, venku mrzlo, a stačilo jedno romantické rande na vymrzlé chatě hluboko v lesích, a bylo zaděláno na problém. Tehdy mě hodně bolelo v podbřišku, ale nijak zvlášť častěji na záchod jsem nechodila. K doktorce jsem nakonec tedy raději zašla, a diagnóza byla jasná - zánět močového měchýře.  Z ordinace jsem odcházela s receptem na tabletky Zinnat. K tomu jsem si nakoupila urologické čaje a sušené brusinky, a celkem rychle jsem byla fit. Jenže ono se říká, že první zánět obvykle nebývá poslední, a pak už jsem na problémy s močákem začala trpět. Trochu jsem někde prochladla, málo jsem se oblékla, a už tu byl problém.  Před asi pěti lety jsem dokonce měla zánět asi třikrát po sobě, a pořád se to nějak nechtělo dát do pořádku. Nakonec mi zjistili atypickou bakterii v močových cestách, musela jsem brát silná antibiotika,

 Za pár dní už bude mít moje miminko tři měsíce, je opravdu neskutečné, jak to letí! Moc mě to rodičovství baví, čekala jsem, že to budu zvládat mnohem hůř, ale miminko je přesně to, co jsem do života potřebovala, a co mě vytáhlo ze všech psychických problémů, které jsem měla. Takhle dobře jsem se necítila už roky. Ano, moc se nevyspím, jsem přes týden sama doma, takže to není úplně jednoduché, ale nemůžu si stěžovat. Dny mi teď utíkají v rychlém tempu, protože mám prostě pořád co dělat, nezastavím se, a nemám čas přemýšlet nad hloupostmi, což je super.  Předminulý týden jsme byli na dalším sonu kyčlí, naštěstí vše dopadlo v pořádku, v prosinci jdeme na třetí, tentokrát už poslední.  V pátek nás čekala zase prohlídka u dětské doktorky, vážení, a očkování. Julinka už váží krásných 5 295 gramů, už se pěkně pronese, a z toho přebalovacího pultíku už za pár týdnů vyroste. Rozhodli jsme se s přítelem totiž pro nepovinné očkování proti meningokoku. Toto očkování je nově hrazeno zdravotní poj

 Letos jsem měla tu "čest" a byla jsem hned dvakrát v nemocnici. Poprvé, když mi v těhotenství bylo špatně, a podruhé při samotném porodu. Bydlím u polských hranic, v podhůří Jeseníků, takže nejbližší nemocnice je logicky v Jeseníku, dále pak až Šumperk, případně Krnov. Naše jesenická nemocnice není tedy zrovna pacienty moc oblíbená, ale já si tedy na péči nijak stěžovat nemůžu.  Před pár dny proběhla mediálním prostorem zpráva, že hrozí rušení některých oddělení v nemocnicích po celé republice, konkrétně se to týká gynekologie a porodnictví. Důvod je nasnadě - letos se nejen v České republice, ale i jinde ve světě rodí rekordně málo dětí. S porodností je to opravdu špatné. Zdravotní pojišťovny mají nasmlouvaný u zdravotnických zařízení určitý počet porodů. To zní asi trochu zvláštně, nicméně je tomu opravdu tak.  Optimální počet porodů za rok je 600. To znamená alespoň dva porody denně, plus minus. Pokud se ale narodí méně dětí, pojišťovna může odmítnout nasmlouvat péči pro

 Dnes, tedy čtrnáctého listopadu, můžeme symbolicky oslavit Den bez aut. Auto patří pro mnohé z nás pro nepostradatelného společníka, který nás rychle přesune z bodu A do bodu B - pokud tedy máme řidičák, a nemusíme se spoléhat třebas na jiného člena rodiny, který je "pojízdný." Když jsem ještě bydlela s rodiči, tak táta byl jediný, kdo měl u nás řidičák. Autem jezdil do práce, ale i všichni jako rodina na výlety nebo na velký nákup o víkendu, a někdy jsme si vyjeli jen tak. Já jezdila jako dítě autem hrozně ráda, s tátou to bylo vždycky fajn, vyjet si jen tak, po vesnici, dívat se z okna... A pak také mě někdy táta odvezl do školy, když byl zrovna doma, bylo škaredě, jinak jsem chodila pěšky, ale někdy se svézt tím autem, to byl pro mě tehdy opravdu hotový luxus. To mě vždycky tatínek vzbudil později, ještě jsme zajeli do obchodu, kde mi koupil k svačině koblížky a nějakou sladkost, a jeli jsme do školy. Většina mých spolužáků jezdila autobusem, málokdo chodil pěšky.  Když j

 Včera už se opravdu citelně ochladilo, a ráno bylo pěkně mrazivé. Ovšem dnes to bylo ještě horší, topíme v krbových kamnech, a ráno jsem byla tak vymrzlá, že jsem musela hned jedny kamna naložit. Na půl devátou jsem byla domluvená s bráchou, že se stavím na kafe. Nachystala jsem Julču do kočárku, už dávno používám zateplený fusak, a taky jsem dnes poprvé vytáhla kombinézku.  K tomu samozřejmě teplejší čepici, rukavice, a vyjeli jsme. Samozřejmě já měla taky čepici, ale nějak nemůžu najít rukavice, a do města jsem se tento týden ještě nedostala, takže mám věčně nepříjemně omrzlé ruce. A i díky tomu se mi začaly zase po letech dělat vyrážky, které mám vždycky na rukou z chladu. Hlavně na prstech, a hodně suchá mám i místa mezi prsty. Před lety jsem s tím byla i na kožním, dostala jsem mast, ale nepomohla. Oblékání do více vrstev Julča zrovna moc nemusí, a to, že musí být ve fusaku, opravdu nesnáší. Když ji v něm nesu do kočárku, řve. Řve taky chvíli ještě v kočárku, ale po chvíli se ukl

  Autor: Ernest Thompson Seton Žánr: Pro mládež, Dobrodružný  Mé hodnocení: 90% Obsah: Yan byl vždycky tak trochu jiný chlapec, a v jedenácti letech u něj naplno propukla vášeň a láska ke všemu, co souviselo s Indiány. Dětství neměl zrovna jednoduché, oba jeho rodiče byli velmi zbožní a přísní, otec nešel pro ránu daleko, a přátelské vztahy neměl ani se svými dvěma bratry. Ve škole ale chlapec vynikal, byl velmi inteligentní, bystrý, díky čemuž otec projevoval jistou benevolentnost k chlapcovu koníčku, totiž k toulkám v lese a v přírodě. Yan miloval přírodu, toulky lesem, objevování nových rostlin a živočichů, a zde mohl také uplatnit své další nadání - opravdu výborně kreslil.  Americký venkov na konci osmnáctého století byl krásný, ale v mnohém také pořádně drsný kraj. A tak se plachý, hubený chlapec často setkával i v přírodě s okamžiky, které pro něj byly velmi bolestné. Našel si svoje tajné údolí, kde si vybudoval vlastníma rukama srub, sice se nejednalo o bůhvíjaké veledílo, ale

 Když se u nás doma vařilo, co si pamatuji, s kořením se dost šetřilo. Dnes můžu zpětně říct, že jídla byla často opravdu dost planá. Když vařil táta, ten si s jídlem vyhrál, chuti byly opravdu rozmanité, ale když stála u plotny máma, tak výsledkem bylo často plané jídlo. A to platí dodnes - asi před měsícem jsme byli s přítelem pozvaní na oběd, a jídlo bylo bez chuti, včetně polévky.  Já když vařím, tak kořením nešetřím. Když peču kuře, ráda kombinuji různá koření, baví mě objevovat nové chutě, někdy to úplně nevyjde podle představ, ale mám ráda kořeněná jídla. Takhle naložit na noc do ledničky krkovičku, koření se krásně vsákne, a na druhý den je postaráno o vynikající oběd. Jsou samozřejmě i koření, která vyloženě nemusím. Už když jsem byla malá, měla jsem hroznou averzi na kmín. A to stačilo, abych jednou rozkousla v chlebu kmín, jehož pro mě hořká chuť mě zaštípala na jazyku, a bylo vymalováno. Vadí mi i ten mletý, a dodnes má ve zvyku kmín z chleba vybírat. K snídani si jej nakrá

 Listopad je pro mě už delší dobu speciální měsíc, a to proto, že jsme se dali s přítelem dohromady. Předevčírem jsme tedy oslavili už jedenáctileté výročí! Fakt není možné, že to tak rychle uteklo, připadá mi to jako mnohem kratší doba, a když se ohlédnu zpět, kolik jsme toho už spolu zažili, a vztah se nám konečně rozrostl o vytoužené miminko, tak se mi tomu ani nechce věřit!  Venku je už poměrně pošmourno, dneska přes den svítilo sluníčko, ale teď už je venku pěkně syrovo. Ráno jsme si s Julčou vyjely do města autobusem, jen na otočku, potřebovala jsem si koupit nový kryt na telefon, a rychle nakoupit v pekárně. Tentokrát jsem měla štěstí, protože do autobusu mi pomohl jeden starší pán, a cestou zpátky jsem si zase pěkně popovídala s paní asi v mém věku, která s sebou měla už většího caparta ve sportovním kočárku.  No a svěřila se mi, že má stejné zkušenosti, co se týče neochoty pomoci s kočárkem do autobusu či z něj. Je tedy fakt, že jsem si všimla i poměrně nevraživých pohledů, pr

 Dneska jsem zaregistrovala na Seznam zprávách poměrně zajímavý článek. Týkal se rakoviny slinivky, a čtenář si zde může v audioverzi poslechnout rozhovor s gastroenterologem Tomášem Huclem. "Nejzákeřnější rakoviny přibývá i mezi mladými, odborníci bijí na poplach." Takto zní nadpis článku, a na první pohled to působí dost strašidelně.  Bohužel rakovina slinivky je jedna z těch nejzákeřnějších, prakticky každý nemocný na ni umírá - pěti let se s touto diagnózou dožije pět až deset procent pacientů... Slinivka je nepostradatelná pro správnou funkci trávicí soustavy, a její převážná část je zodpovědná za tvorbu pankreatické šťávy. Krom rakoviny se může objevit i chronická nedostatečnost slinivky, a ta s sebou nese trávicí problémy - bolesti břicha, nadýmání, průjmy, nebo naopak zácpu.  Rakovina slinivky je zrádná v tom, že velmi dlouho probíhá naprosto bez příznaků, plíživě, jedním z projevů může být například i diabetes. Objevit problém je klíčové v raném stadiu, protože pak p

Když se řekne psychopat, většina z nás si představí jedince, který je schopný takříkajíc úplně všeho, člověk bez emocí, empatie, neschopný vřelého citu, a je pro ně typická jakási citová oploštělost. Zrovna nedávno, když internetem proběhla zpráva o šíleném činu primáře domažlické nemocnice, který zavraždil svou kolegyni, a další ženu brutálně znásilnil a měla velké štěstí, že přežila.  Můžeme o tomto člověku s klidným svědomím prohlásit, že je psychopat? Na fotografii působil sympaticky, vřele, jedná se o specializovaného odborníka na onemocnění diabetes. Postavení, peníze, respekt kolegů, oblíbenost mezi studenty, a přesto se tento člověk rozhodl vraždit. Dost brutálně a chladnokrevně, jelikož se na místo činu ještě vrátil - očividně se nejednalo o čin z okamžitého pomatení smyslů.  Tohle přeci normální člověk neudělá, ale v podstatě se můžeme jen dohadovat, zda je onen primář skutečně psychopat. A máme tu další příklad, hned z loňského roku, střelce z filozofické fakulty a vraha z k