Konec léta je tu

 Našim krásným podhůřím se přehnala povodeň, ale my, jakožto tvrdí horalové, se přeci nenecháme ničím zlomit. Kolem už se všude opravuje, cesty, domy, zahrady, a máme tu opravdu velkou spoustu dobrovolníků a hasičů, kteří přijeli i z opravdu vzdálených míst. Mámě se třeba nabídla skupinka dobrovolníků a dali jí do pořádku celou zahradu, kterou měla kompletně zanesenou bahnem. 

Bohužel nám stále nejede plyn, což tedy nám osobně nevadí, protože topíme v kamnech, a troubu máme na elektriku, takže na oběd vždycky něco připravím, dnes byly například zapečené těstoviny. Ale jsou lidé, co jsou na plynu závislí, hlavně kvůli teplu, a oprava prý potrvá několik měsíců - ovšem může to být jenom výmysl, který koluje mezi lidmi, protože plynárny zatím nic oficiálně nevydali. Ovšem větší problém je s vodou, která prostě pořád neteče.

S malým miminkem je to opravdu nepříjemné, máme tu kousek sice cisternu, na splachování si bereme vodu z potoka, ale když se Julinka zrovna pokaká na přebalovacím pultě a musím ji rychle vykoupat, tak se to prodlužuje tím, než se ohřeje voda, což je pro miminko dost nepohodlné. 

Ale je to na druhou stranu zase velká zkouška, zažít takovou situaci s malým miminkem, a postavit se tomu, a naučit se fungovat trochu jinak. A taky jsem si uvědomila, že všechno jevlastně pomíjivé, a naučila jsem se ještě víc si vážit toho, co jsem považovala za samozřejmé. Otočení vypínačem, puštění kohoutku, zapálení ohně na plynu, nic z toho teď není jednoduché. 

Chodíme si vždycky k cisterně pro vodu, a jsou tu i centra humanitární pomoci pro všechny, kdo ji potřebují. Hodná sousedka, která má studnu, mi vyprala alespoň věci pro miminko a něco málo pro sebe a pro přítele. Není už důležité, co si vezmu na sebe, teď jsou tu jiné priority. Hlavně aby moje holčička byla v čistém a umytá a zdravá, na ničem jiném nezáleží. 

Dneska jsem byla ve škole, kde se vydávají věci pro potřebné. Ráno jsem tam zašla s kočárkem poptat se na kosmetiku pro miminka, protože mi docházel krém na zadeček. A odcházela jsem s taškami plnými oblečků ahraček, protože tam toho mají strašně moc, lidé tam pořád něco nosí. Bylo mi to svým způsobem i trapné, ale paní mě ujišťovaly, že tam toho mají dost, že jim tam lidé pořád něco nosí...

Alepořád jsou lidé, co jsou na tom hůře, co nemají kde bydlet, přišli o všechno, někteří i tragicky o své příbezné, což už se i u nás ve vesnici stalo, paní v noci odešla z evakuačního centra, a doma ji smetla voda... Prostě hrůza, to co jsem viděla kolem sebe, to už nikdynechci zažít, takový zmar a zkáza, sledovat tu velkou vodu, jak se řítí kolem, a nedá se s tím nic udělat...

Julinka má dneska jeden měsíc, hrozně to letí, jde vidět, že už je o hodně vnímavější a zvídavější, už se těším, až si spolu budeme hrát...

Tak si takhle žijem, přiznám se, že jsem ze všeho toho kolem už unavená, ale snažím se, pořád si říkám, že jsou na tom lidi hůř. Je fajn, že se najde tolik hodných lidí, co je ochotných ostatním pomoci, ale vždycky se najde nějaký idiot. Předevčírem třeba někdo večer vypustil cisternu s pitnou vodou, takže večer už žádná nezbyla, no to prostě nemůže napadnout nikoho normálního. 

Ale pořád vidím kolem spíš hodně toho pozitivního, až mě to fakt často dojímá.

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥