Přeskočit na hlavní obsah

Záhadné slovenské pohoří

 Do té doby, než jsem v roce 2019 shlédla úžasný slovenský horor Trhlina, jsem neměla nejmenší tušení o tom, že u našich slovenských sousedů se rozprostírá opravdu záhadné pohoří Tribeč, kde již téměř sto let dochází k vskutku děsivým a nevysvětlitelným událostem.

On totiž film, potažmo kniha, jsou inspirovány skutečnými událostmi.

Na středním Slovensku, mezi městy Zlaté Moravce, Partizánské, Nitra a Topolčany, se rozprostírá pohoří Tribeč. Rozhodně se nejedná o žádné malebné místo k výletu - hlavně tedy v podzimních a zimních měsících. Právě v tomto ponurém čase totiž dochází k zmizením a také úmrtím, která jsou jednoduše racionálně nepochopitelná.


Vše začalo na konci roku 1929. Tehdy se na svazích Tribeče ztratil sedmačtyřicetiletý dělník Anton Samšály. Tak jako každý den vyrazil z osady Velké Uherce na pravidelnou obchůzku svého revíru. To bylo naposledy, kdy ho lidé spatřili živého.

Když se ani po třech dnech nevrátil do svého bytu, oznámila jeho zmizení na četnictvu bytná. Anton žil sám, neměl žádnou blízkou rodinu, snad i proto došlo k nahlášení zmizení takto pozdě. Četníci brali oznámení velmi vážně, týden propátrávali Antonův revír, dokonce pátrali i kus za jeho hranicí.

Akce však nepřinesla žádné výsledky, a pátrání bylo nakonec zastaveno.

Už o rok později, osmnáctého prosince 1930, zmizela beze stopy osmnáctiletá Mária Švajzerová. Brzy ráno vyrazila pěšky z vesničky Mankovce do necelých pět kilometrů vzdálené obce Zlatno k příbuzným. Tam ale nikdy nedorazila...

Cesta po široké, lesní stezce trvala něco přes hodinu a rodiče dívky předpokládali, že nejpozději do oběda bude zpátky doma. Ta se však nevrátila. Vyděšená matka poslala svého manžela do Zlatna k příbuzným zjistit, co se stalo. Ten se ale večer vrátil s šokující zprávou - Mária k příbuzným vůbec nedorazila!

Rodiče ihned zalarmovali četnictvo - ale ti při pátrání nalezli jen stopy ve sněhu, které náhle končily! Tak to je opravdu pěkně děsivé... Dodnes nikdo neví, co se Márii vlastně stalo...




V neděli dvacátého čtvrtého ledna 1939 se z Baťovan (dnešní Partizánské), vydal do tribečských lesů obuvník Walter Fischer. Kolegům v práci prozradil, že si chce prohlédnout zříceniny Čierného hradu poblíž obce Zlatno.

Jenže když v pondělí Walter nenastoupil do práce, přičemž se ani neomluvil, firma jej pro neodůvodněnou absenci propustila. Divné bylo, že se nevrátil ani ke své rodině - ta tedy jeho zmizení okamžitě nahlásila četnictvu. Ti bohužel opět bloudili v kruhu, neboť po dělníkovi nebyla vůbec žádná stopa.

Až o několik měsíců později, konkrétně osmého května, nalezly děti na poli u Zlatých Moravců (pětatřicet kilometrů od Baťovan), vážně zraněného muže. Ten byl v bezvědomí, na těle i obličeji měl těžké popáleniny, a byl opravdu div, že byl stále naživu. Následoval rychlý převoz do nemocnice, kde se k velkému překvapení záhy zjistilo, že jde právě o Waltera Fischera!

Lékařům se podařilo jej stabilizovat, ovšem psychicky na tom byl opravdu velice zle. Téměř nemluvil, na nic si nevzpomínal, a nejhorší byly záchvaty nekontrolovaného strachu. Podle lékařů musel prožít nějaké strašné trauma, co konkrétně se ale stalo, to nikdy nikdo nezjistil. Nakonec skončil v ústavu choromyslných v Žilině.

K dalšímu zdokumentovanému případu zmizení došlo v roce 1966.

Začátkem února objevil hajný na silnici pod Tribečem, u obce Jelenec, opuštěný automobil a bratislavskou poznávací značkou. Veřejná bezpečnost zjistila, že vůz patří manželům Belanovičových. Manželé si měli vyrazit na výlet, z něhož se nikdy nevrátili.



Bezpečnostní orgány nakonec usoudily, že manželé emigrovali na Západ. Proč by však nechávali automobil na tak nápadném místě? Doma se navíc našli jejich šperky, spousta peněz v hotovosti, a navíc byt měli mít údajně vybavený dost luxusně - takže celé to vypadá opravdu zvláštně. O dalším osudu manželů není nic známo, prostě se propadli do země...

K zatím poslednímu případu došlo (opět v únoru) v roce 1995. Tehdy nalezla policejní hlídka u obce Skýcov odstavené žluté BMW registrované na šestadvacetiletého podnikatele Jána Šálu. V autě hrálo rádio, a v kapse zadních dveří objevili policisté vysokou sumu peněz v cizí měně, a také Šálovy doklady. 

Vše nasvědčovalo tomu, že se majitel každou chvíli vrátí - jako by si jen odskočil do lesa... Nenašla se totiž žádná stopa, která by naznačovala trestný čin, přesto se mladého podnikatele nikdy nepodařilo nalézt... Podivné, kdyby se stal mladík obětí zločinu, přeci by zmizely ty peníze a auto, takhle to fakt působí... Děsivě!

Může jít jen o náhody? Nebo se nad pohořím opravdu vznáší nějaký přízrak? Ve hře je i teorie o UFO, které přilétá nad Tribeč právě v zimních měsících, a unáší zde vytipované oběti. Což by tak trochu osvětlovalo i ony popáleniny, které měl na sobě Walter Fischer - mohl se stát snad obětí pokusů mimozemšťanů? 

Já bych se tedy do Tribeče na výlet nevypravila, a to ani v letních měsících. Mám z toho celého husí kůži. Pokud jste neviděli film Trhlina, který je inspirovaný skutečnými událostmi, tak doporučuji. Výborná je i knižní předloha od Jozefa Kariky! 

Co si o záhadě pohoří Tribeč myslíte Vy? Dají se případy zmizení vysvětlit racionálně? Je možné, že v lesích například roky působil nějaký šílený vrah? Co ale ty stopy ve sněhu, které náhle skončily? Působí tu snad nějaké paranormální síly? 

Napište mi do komentářů Vaše názory na celou záhadu!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥


Komentáře

  1. Trhlinu jsem viděla a na to jak ty "naše " horory moc nemusím byla vážně dobrá a nutilo mě o tom přemýšlet , což je u mě ta nejvyšší známka spokojenosti .

    OdpovědětVymazat
  2. Film jsem viděla a i několik dokumentů a pohoří Tribeč.Hodně se mi to líbilo.mám podobné záhady moc ráda.
    Myslím,že je i audio kniha na Youtube.
    Měj se hezky

    OdpovědětVymazat
  3. Četla jsem knihu a je fakt, že je to hodně záhadné. Opravdu by mě zajímalo, jak k těmto záhadám dochází a co nebo kdo za tím vším je.

    OdpovědětVymazat
  4. Já jsem knihu nečetla a ani jsem neviděla film. Zato jsme v tomto pohoří byli na dovolené :) - tedy jen na tři dny, ale zvládli jsme dva výlety - na zříceninu Gýmeš a druhý den na Velký Tríbeč a na Čierny Hrad. Bylo tam hezky, záhadného jsem tam neviděla nic, ale byli jsme tam v létě... :)

    OdpovědětVymazat
  5. Úplný tribečský trojúhelník :-). mohlo by se tam dobře fotit.

    OdpovědětVymazat
  6. Je to opravdu hodně zajímavé a děsivé. Určitě nejde o náhodu, když se to stalo tolikrát. Film jsem neviděla, knihu si chci přečíst, ale jsem strašpytel, tak se k ní stále dokopávám :D

    OdpovědětVymazat
  7. doporučuji i další knihy od Kariky :) má takových děsivých míst víc :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

I takové věci se stávají...

 Odjakživa jsem byla velice silný introvert. Ani ve školce, později na základce, jsem neměla moc kamarádů. Dáno to bylo i tím, že ve třídě na základce nás bylo jen pět dívek proti velké početní převaze chlapců. Já tam byla tak trochu do počtu - spolužačky si utvořily dvojice, a já byla většinou sama. Od druhého stupně jsem sedávala i sama v lavici, což mi maximálně vyhovovalo - sice jsem nemohla od nikoho opisovat při písemkách, ale zato jsem měla klid na poslech látky od učitele, protože mě nikdo nevyrušoval.  Ale i když ve třídě jsem neměla kamarádky, zato jsem měla jednu o třídu výš. O přestávkách jsme se tedy mohly sejít na chodbě, povídat si, najít si nějaký klidný koutek a tam si povídat. Danča je o dva měsíce starší než já, ale protože já se narodila v září, nechodily jsme spolu do třídy. Což mi bylo opravdu líto. Byly jsme totiž nejlepší a nerozlučné kamarádky od mateřské školy. Tam jsme totiž byly všechny děti v jednom oddělení, takže jsme si často s Dančou hrály, dokonce jsme

Omluva - nemoc

 Milí blogoví přátelé, kamarádi, čtenáři bohužel se budu muset na pár dní vzdát všech blogových aktivit. Dnes po příchodu z práce domů mě přepadla ošklivá střevní chřipka, mám křeče v břiše, horečku, a je mi strašně, cestuju teď mezi toaletou a postelí.  Horečku střídá zimnice, a to mám doma teď kolem dvaceti stupňů. Asi teď létají nějaké bacily ve vzduchu, protože počasí se pořád mění, dneska ráno bylo dusno a pak se prudce ochladilo a teď večer prší... Doufám, že za pár dní mi bude líp, zatím jsem si vzala dovolenou v práci na zítra, a chystám se dnes v brzy do postele. Fakt si nepamatuju, kdymi bylo naposledy tak zle od žaludku... Tak se na mě prosím nezlobte, ozvu se hned, jak mi bude trochu lépe. Ale teď fakt nemám na počítač vůbec náladu a ani moc energii... Děkuji za pochopení, hlavně Vám všem přeji hodně zdraví, Vaše nemocná Eliss ♥

Host (2020)

 Pro horory jsem měla odjakživa slabost. Nejraději mám ty vyloženě duchařské, plné lekaček a hutné tajuplné atmosféry. Předevčírem jsem si hledala na ulozto horory z loňského roku. Napsala jsem do vyhledávače žánr horor, rok 2020, a listovala jsem si seznamem výsledků. Když mě některý film zaujal, vyhledala jsem si o něm na československé filmové databázi o čem vůbec je, a také hodnocení ostatních diváků. A moje volba padla nakonec na britský horor Host. Na první pohled mě překvapilo to, že film nemá ani hodinku, jen šestapadesát minut. Jsem příznivcem kratších filmů, pokud má film více než dvě hodiny, těžko se na něj pak už soustředím, ideální je ta hodinka a čtvrt. Podle popisu film nevypadal špatně. Doba koronavirová ovlivnila snad úplně všechny součásti běžného života. Jsme více na sociálních sítích, případně v kontaktu přes webové kamery či mobily. Na jednu stranu nás to sbližuje, ale jistým způsobem i vzdaluje od toho pravého sociálního kontaktu. Pětici mladých kamarádek napadne