Povídka: Dům č. 157

Po delší době jsem se rozhodla napsat zase nějakou trochu strašidelnou povídku. Doufám, že se Vám bude alespoň trochu líbit!

Před měsícem jsem se přestěhovala do nového bytu. Ve svých jednadvaceti letech jsem usoudila, že bylo vhodné se trochu osamostatnit a nemít za zády pořád rodiče. Domek jsem měla pronajatý, stál na konci města, v klidné čtvrti, žádní pobudové ani vřískající děti, prostě pohodička. Ideální bylo i to, že majitel dům pronajímal až za směšně nízkou cenu i vzhledem k tomu, že se jednalo o málo frekventované místo.

To mi ale nevadilo, klid mám ráda, a do práce jsem to měla z nového domku pár metrů pěšky. Super. Domek s popisným číslem sto padesát sedm neměl žádnou zahrádku zahrádku ani dvorek. Při prvním rozhovoru s majitelem jsem získala dojem, že chce dům pronajmout co nejrychleji, a to třeba i zdarma. Byl nervózní, sice se snažil působit mile, ale nijak moc se mu to nedařilo.

Ale tento špatný dojem napravil nakonec dům samotný. Byl sice menší, ale úžasně zařízený, s moderním nábytkem, v kuchyni byl dokonce kávovar a trouba, která vypadala nepoužívaně a leskla se novotou. Všechno v bytě bylo zařízené, stačilo se v podstatě jen nastěhovat. Byla jsem ráda, že nemusím zařizovat žádné stěhování, stejně jsem chtěla většinu věcí nechat u rodičů, a vzít si s sebou jen nějaké maličkosti.

Vzala jsem si dva dny na rozmyšlenou, ačkoliv jsem byla pevně rozhodnutá, že dům bude můj. U rodičů jsem brouzdala večer po práci prozkoumat na Google mapách pořádně okolí domu, ale v tom mi ztuhla krev v žilách. Domek byl na mapách vyfocený pěkně, i s tou fasádou, co má teď, ale za oknem vedle vchodových dveří byl nějaký podivný stín. Nebo spíš postava? Vychrtlý, neduživý obličej, který zíral přímo do kamery a tvářil se nepřítomně. 

Fotku jsem zkoumala několikrát, ale opravdu to vypadalo jako obličej, a ne jako hra světel a stínů. 

Po dvou dnech jsem se znovu sešla s majitelem panem Karlem, s sebou vytištěnou fotku z Googlu. Když ji uviděl, zbledl, a chvíli nic neříkal. Nakonec si povzdechl. "Tak jste na to přišla, mladá paní. To je Petr, minulý nájemník. Bohužel s ním byly dost velké problémy. Zapletl se s nějakou špatnou partou, mám pocit, že jel i v drogách, a nakonec spáchal sebevraždu. 

Od té doby se o tomto bytě šíří v sousedství zvěsti, že tu údajně straší..." Hystericky se uchechtl. "Ale je to nesmysl. Sám jsem tu párkrát přespal a nikdy jsem si ničeho divného nevšiml. Díky těm hloupým povídačkám jsem musel snížit cenu, abych někoho mohl ubytovat."

I přesto jsem rozhodla, že se do domu nastěhuji. Na duchy jsem nikdy nevěřila, a přeci se nezaleknu toho, že tu nějaká ztracená existence skončila špatně, ne?

Jenže po onom měsíci jsem si v domě začala všímat... Docela divných věcí. Zdánlivé maličkosti a hlouposti, jenže... Co třeba mobil, který mívám vždy na nočním stolku, a teď jsem prolezla celý malý byt, až jsem ho našla v koši na prádlo? A nebo nabíječka k počítači, která se objevila pod jídelním stolem? Tam jsem ji nikdy v životě nedala!

A v noci mě budilo podivné klepání pod postelí. Myš? To těžko, nastražila jsem pastičku a nic. A myši přeci neklepají, jejich pohyb po podlaze má svůj specifický zvuk. V období kolem začátku podzimu mě asi pět nocí po sobě vzbudilo ťukání na dveře ložnice. Když jsem je plna strachu otevřela, nikdo za nimi nebyl, jen jsem ucítila ledový závan vzduchu, i když mívám na noc okna zavřená a průvan to tedy být nemohl...

Začala jsem mít pocit, že Petr z toho domu nikdy neodešel, a jeho neklidná duše tu přebývá dál se mnou. Nejděsivější je klepání na okno, které se teď ozývá alespoň jednou denně a je velmi intenzivní. Už ho ani neotvírám, protože vím, že venku nikdy nikdo nestojí. Nejprve jsem to připisovala nějakým uličníkům z okolí, ale tu možnost jsem už dávno zavrhla. Prostě tu se mnou žije cosi nehmotného...

Uběhlo několik dní. V práci jsem dala výpověď, protože jsem se na ni nemohla v žádném případě soustředit, stále jsem bloudila myšlenkami doma. Klepání na okno narostlo na děsivé intenzitě. Minule jsem stála půl dne před domem s lopatou v ruce, abych toho zmrda, co na mě pořád bouchá, přetáhla po palici. Co myslíte? Nikdo se neobjevil, ale jen co jsem se vrátila domů a svlékala si bundu, zase někdo klepal! Myslela jsem, že zešílím, a propukla jsem v hurónský hysterický smích.

Stojím teď hodiny u okna a koukám ven. Téměř nejím, nespím, moje myšlenkové pochody jsou jen u hledání tajemného vetřelce a koukání z okna, kde ale nevidím nikoho a nic, koho by nějak zvláště zajímal můj příbytek. 

Nakonec jsem byla na pokraji zhroucení a dokázala jen apaticky zírat ven a čekat na to, co přijde. Když jsem za sebou v obýváku slyšela kroky, musela jsem sebrat poslední zbytek sil, abych se otočila. Stál tam Karel, na sobě plátěné oblečení, v jedné ruce pevně svíral nůž, ve druhé telefon. Usmíval se jako malé dítě na oslavě narozenin. "Už jsem ti vyfotil krásnou novou fotku, na Google mapy! Nový nájemník bude jistě nadšen!" Otočil ke mě displej telefonu. Byl na něm vyfocený dům číslo sto padesát sedm, se svou novou fasádou. Vpravo v okně byl můj obličej - neduživý, vychrtlý, a se stopou obrovského děsu v obličeji. Hloupě jsem se usmála, a zavřela odevzdaně oči, když jsem zahlédla záblesk ostří nože. Nebudu utíkat před svým osudem...

Nápad na tento příběh jsem dostala při poslouchání hororových povídek na YouTube. Rozhodla jsem se zkusit napsat něco podobného, na téma strašidelného domu a toho, jak si s námi může hrát naše psychika. Povídka není moc propracovaná, psala jsem ji tři dny, a podle toho to také vypadá.

Doufám ale, že se Vám příběh alespoň trošku líbil, a třeba Vás i příjemně zamrazilo strachy v zádech! Moc se těším na každý komentář.

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥