zomablog

 V souvislosti s tématem poruchy příjmu potravy se nejčastěji hovoří o anorexii či bulimii. Na začátku této nemoci stoí většinou psychické problémy, případně silné trauma, které způsobí to, že se člověk přestane mít rád takový, jaký je. A to vede k chorobné touze po dokonalé postavě, která od postupného odříkání jídla vede až k hladovce, která s sebou nese jak fyzické, tak psychické vyčerpání, a pokud se nemocnému nedostane pomoci, může skončit fatálně.  Sama jsem si anorexií také před lety prošla, takže moc dobře vím, jaké je to je uvíznout v bludném kruhu hladovění, počítání kalorií - ono se opravdu dá stát se závislým i na hladovění. Je to vlastně dost paradoxní, že v mediálním prostoru se častěji propírají příběhy lidí, kteří chorobně hubnou než těch, kteří se stali závislými naopak na jídle a svým způsobem i na přibírání.  Nechci tím tedy říct to, že se o obezitě málo mluví, to rozhodně ne, ve zprávách se každou chvíli objeví nějaká reportáž. Ale do podvědomí lidé se...

 V pondělí jsem byla po třech týdnech zase na kontrole u doktora. Pondělky jsou ideální, po sedmé hodině mi jede autobus, před osmou jsem v čekárně, a hlavně tu většinou nikdo není, tak tomu bylo i tentokrát, přede mnou byla jen jedna paní. Sestřička mi jako první zase brala krev, kvůli protilátkám, následovalo měření tlaku, vážení, a nakonec poslech srdíčka miminka. Dost mě překvapilo, že mám aktuálně už dvaapadesát kilo, od začátku těhotenství už mám nahoře osm kilo, což je opravdu pěkné! Všechno tedy bylo v pořádku a tak jsem pokračovala na vyšetření k doktorovi. Tentokrát mi ultrazvuk nedělal, ten bude až za dva týdny. Je škoda, že už to není na pěkný obrázek, který bych mohla mít na památku. Ale snad už poslední stěr byl dost nepříjemný, co jsem se dívala do té těhotenské průkazky, mělo by to být všechno. Překvapením pro mě bylo, že k včerejšímu dni mám ukončenou neschopenku, ale dostala jsem papíry na mateřskou, které si mám jít vyběhat - respektive vyplnit, a předat zaměstna...

  Autor: Franck Thilliez Žánr: Thriller, Detektivní Mé hodnocení: 70% Obsah: Lucie Henebellová nedávno oslavila třicáté narozeniny, a přesto, že má doma tříměsíční dvojčata, rozhodla se vrátit znovu do práce, kterou miluje. Pracuje na hlavním komisařství v Dunkerku, aktuálně je sice jen strážmistryně, což s sebou nese převážně papírování a minimum práce v terénu, ale Lucie doufá, že se to brzy zlomí a dostane se k pořádnému případu.  Jenže teď v předvánočním období to jsou jen malé krádeže, případně vandalismus, což Lucie vnímá tak trochu jako zbytečnou práci. Spousta papírování, fotografií, a prakticky nikdy se nepodaří najít pachatele! Stejně to vypadá u ocelářské společnosti Vignys Industries, kde se na zdi budovy objeví nepříliš inteligentní nápisy, a podle písma jde o dva pachatele.  Když ale jen o pár kilometrů dál dojde v opuštěném skladišti k nálezu těla desetileté holčičky, Eloise Cunarové, která zmizela před třemi dny ze svého pokoje, Lucie se svým kolegou Norma...

 Poslední dobou hodně vzpomínám na dětství, a taky na mě někdy padne tak trochu závoj splínu, někdy i celkem bezdůvodně. Můžu říct, že jsem měla pěkné dětství, ráda jsem si hrála venku, buď sama, nebo s kamarády, a hodně důležité bylo i to, že jsme i jako dost rozvětvená rodina drželi spolu, pomáhali si, a kdykoliv to šlo, tak jsme se navštěvovali.  Když jsem chodila do školky a později nastoupila na první stupeň do školy, tak letní prázdniny jsem trávila u babičky, někdy i skoro měsíc. Babička nebydlí daleko, autobusem je to kolem patnácti kilometrů, takže celkem rychlovka. A tady jsem zažívala ty nejkrásnější a nezapomenutelné chvíle. Všechno tu pro mě bylo cizí, nové, a i tak trochu tajemné, líbilo se mi i to, že babička bydlí ve čtvrtém patře paneláku, protože z balkonu jsem mohla pozorovat sídlištní ruch, v dálce vždycky houkal vlak, a když jsem měla štěstí, mohla jsem ho i zahlédnout.  Ale samozřejmě jsme s babičkou a dědou jen neseděli doma. Pokud bylo hezky, tak o...

 Na začátku týdne jsem na Novinkách zaregistrovala článek, který se k mému velkému překvapení dostal do popředí jako velmi důležitá zpráva. "Bez mobilu celý den. V Maďarsku zakážou žákům telefony ve školách." Když jsem si článek rozklikla, tak je očividné, že Maďaři se s tím zrovna "nemazlí." Krom mobilů je zákaz nosit do školy energy drinky, a pak také nože a a jiné zbraně - což je pochopitelné. Krom toho má učitel pravomoc nově žákům tašku prohledat, a to s cílem zakázané předměty zabavit. Je Maďarsko příliš radikální? Dle mého názoru nikoliv, souhlasím i s tím zákazem energy drinků, na tohle téma už jsem také napsala několik článků, a bohužel dnes je dítě s barevnou plechovkou obsahující pro něj nezdravý povzbuzující nápoj něco naprosto běžného. Přesvědčila jsem se o tom ostatně sama, když jedu ráno k doktorovi během školního roku, a on i pohled na odpadkové koše přetékající plechovkami je všeříkající.  Když jsem chodila na základku, tak byl zrovna boom tlačítkov...