Malé radosti...

 Poslední dobou hodně vzpomínám na dětství, a taky na mě někdy padne tak trochu závoj splínu, někdy i celkem bezdůvodně. Můžu říct, že jsem měla pěkné dětství, ráda jsem si hrála venku, buď sama, nebo s kamarády, a hodně důležité bylo i to, že jsme i jako dost rozvětvená rodina drželi spolu, pomáhali si, a kdykoliv to šlo, tak jsme se navštěvovali. 

Když jsem chodila do školky a později nastoupila na první stupeň do školy, tak letní prázdniny jsem trávila u babičky, někdy i skoro měsíc. Babička nebydlí daleko, autobusem je to kolem patnácti kilometrů, takže celkem rychlovka. A tady jsem zažívala ty nejkrásnější a nezapomenutelné chvíle. Všechno tu pro mě bylo cizí, nové, a i tak trochu tajemné, líbilo se mi i to, že babička bydlí ve čtvrtém patře paneláku, protože z balkonu jsem mohla pozorovat sídlištní ruch, v dálce vždycky houkal vlak, a když jsem měla štěstí, mohla jsem ho i zahlédnout. 

Ale samozřejmě jsme s babičkou a dědou jen neseděli doma. Pokud bylo hezky, tak od rána a prakticky až do večera, jen s přechodem domů na oběd, jsme byli na zahrádce spadající pod zahrádkářskou kolonii. Babička opravdu s láskou o zahrádku pečovala, prakticky téměř všechna zelenina a ovoce byly domácí, k tomu kompoty, džemy, marmelády. Jak já jsem milovala ta domácí rajčata a okurky!

Na zahrádce jsme bývali skoro každý den, ale chodili jsme i do města, případně na nějaký výlet do okolí, třeba do lázní. Zážitek pro mě bylo i to, když jsem šla občas s dědečkem na hřiby, dodnes si vybavuji tu vůni lesa a všeho kolem, vidím před sebou babičku, jak hřiby na židli v kuchyni čistí, a ještě ten večer si dávají smaženici...

Když mi bylo čtrnáct, tak děda zemřel na rakovinu plic. To byla pro babičku velká rána, začala ji hrozně tížit samota, i když to nedávala moc najevo. Vždycky jsme tu pro ni celá rodina byli. Jenže když náhle zemřel i můj táta, tak to babičku poznamenalo ještě víc. Má ještě jednu dceru, spoustu vnoučat, dokonce už je i praprababička, ale tahle rána osudu byla velmi silná. 

Od té doby z babičky jakoby vyprchala ta jiskra života, už jsem ji nikdy neviděla se opravdu upřímně radostně něčemu zasmát. Tak si říkám, že mám tu přecitlivělost a občasný sklon k melancholii asi po ní, ale snažím se nebrat si ty špatné životní věci tak k srdci. 

Babičce vždycky hodně záleželo na rodině, na tom, abychom byli všichni spokojení a šťastní a měli se dobře. V rodině nemáme vyloženě černé ovce, až na jednu výjimku. Dcera od mojí sestřenice, o pět let mladší než já, začala před asi čtyřmi lety brát drogy. Nina tehdy pracovala v nemocnici jako zdravotní sestra, jenže ji nenapadlo nic lepšího, než krást léky, a posléze se ukázalo, že měla i něco v sobě během pracovní doby. 

Následoval okamžitý vyhazov, Nina skončila v léčebně a když se vrátila domů, vypadalo to s ní dobře. Vdala se, porodila chlapečka, jenže o dva roky později se to zase pokazilo. Nejspíš se vrátily psychické problémy, protože se stala závislou na antidepresivech, s manželem se rozvedla, a o synka přestala jevit zájem, ten nakonec skončil v péči u tety. 

Nina od té doby věčně střídá zaměstnání i přítele, posledně jsem se dozvěděla, že její současný partner taky bere drogy, dokonce v jakémsi amoku rozřezal pohovku, přičemž ona vyděšeně utekla k tetě. Aby se jen o týden později k němu vrátila. Dá se s tím něco udělat? Pokud si někdo zvolí takovou cestu, a nechce z ní očividně sejít, tak asi ne...

Babičky se tyto události velice silně dotkly. Nina k ní už ani pořádně nechodí na návštěvu, což vím od tety, jen jí občas zavolá. Nevím tedy, jestli bere drogy, ale když žije s někým, kdo tomuto "koníčku" holduje, je vysoce pravděpodobné, že ano. 

Letos, před pár dny babička oslavila už šestaosmdesáté narozeniny. A bohužel s tímto věkem už souvisí i zdravotní problémy. Už vloni babičce diagnostikovali lékaři počínající stařeckou demenci. Začalo to nenápadně - nemohla si vzpomenout, co je za den, nebo na to, jestli už byla na nákupu, volala rodině a když jsme jí volali zpátky, vůbec nevěděla, že by něco potřebovala.

Nemoc bohužel postupuje dál. Často babičce volám, alespoň třikrát do měsíce zajedu na návštěvu, a pak jí také každý týden volám. Teta chodí k babičce co druhý třetí den, ale poslední dobou je to s babičkou už horší. Fyzicky je na tom dobře, jen si občas postěžuje, že ji bolí záda, ale s pohybem nemá problémy. Bere tabletky na vysoký tlak, a pak také něco na spaní. Nejhorší ale je, že babička už nechce vycházet ven z bytu. 

Teta jí nakupuje, jen každé pondělí si jde babička koupit do Billy čerstvý chleba. Babička má totiž problém, že si nechce psát na lístek, co má nakoupit. Prý to nikdy nepotřebovala. Jenže pak si koupí právě jen ten chleba, zbytek musí nakoupit teta. Jinak už ztratila zájem kamkoliv chodit - na zahrádku, na hřbitov, kde se starala o hrob, a ani se nejde projít třeba po sídlišti. Navíc se babička už před časem pohádala se sousedkami, takže nemá ani kamarádky, se kterými by mohla posedět. 

A tak nějak jde vidět, že ztratila zájem i o okolní dění. Nedívá se už vůbec na televizi, neluští křížovky, ani ji nezajímá co se děje ve světě. Já vím, že tato nemoc člověka mění, ale je pro mě děsivé vidět, jak je z babičky úplně jiný člověk. A je mi to hrozně líto, když přijdu na návštěvu, nebo jí zavolám, a ona skoro nemluví, někdy mi přijde, že ze strachu, aby neřekla něco špatného, že má strach, že se splete... Ani na rodinné oslavy už prakticky nechodí, naposledy byla jen na chvíli v červnu na bráchových narozeninách. 

Někdy má samozřejmě i dobré dny, a to hodně vzpomíná na mládí, na dětství, ale někdy ji to všechno zase tak sebere, že brečí, začne tvrdit, jak je nanic, a že už ji nic na tom světě nebaví...

Naposledy jsme byly s mámou u babičky ve středu, popřát jí k narozeninám. A když jsme šly na autobus, tak se máma rozhodla, že v sobotu vezme babičku na celé odpoledne k sobě. No měla jsem obavy, že se babičce nebude chtít. Samozřejmě že se jí nechtělo, ale máma se nenechala odbýt. 

Tak jsme babičku naložili do auta a odvezli k mámě domů. Na oběd, a na zákusky. Babička je už roky zvyklá, že ji navštěvujeme primárně jen my, ona prostě k nikomu na návštěvu domů nechodí, a u mámy v novém bytě byla vůbec poprvé. 

Zpočátku byla babička nesvá. Třikrát se nás zeptala, jestli zamkla byt - samozřejmě že ano. Ale pak se postupně začala uvolňovat, dokonce se i několikrát zasmála. Mám radost hlavně i z toho, že babička má přes všechny problémy chuť k jídlu, apetit má opravdu pořádný, ale vůbec to na ní není poznat. Takže snědla kus kachny, knedlíky, a pak také několik zákusky, a dokonce si dala i limonádu.

A po jídle jsme se přesunuli autem k nám na zahradu. A najednou byla babička jako vyměněná. Pozorně si to celé obhlédla, několikrát mámě pochválila pěkné kytky, a když jsme pustili regionální rádio, kde se vysílá ten pořad Písničky na přání, dokonce si i zazpívala, a to si doma rádio myslím vůbec nepouští. Babička moc nemluvila, občas něco prohodila, ale pořád se pak už usmívala a já jí viděla na očích jak je ráda, že je s námi, venku, a že se konečně nechala přemluvit a vypadla z toho panelákového zajetí. 

Viděla jsem zase ten záblesk staré babičky, jakou bývala dřív, vrátila se jí alespoň na chvíli trochu radost. Babička si s chutí dala limonádu, a to sladké pití běžně vůbec nepije.

Měla jsem z toho včerejška moc dobrý pocit, že jsme s mámou pro babičku udělaly něco pěkného, a přitom ji stačilo jenom na chvíli vzít ven. Když jsme ji pak vezly domů, viděla jsem jak je nakonec ráda, že na chvíli změnila prostředí. Pokud to čas a babiččin zdravotní stav dovolí, tak si babičku takto "půjčíme" alespoň jednou za dva týdny. 

Ani nevíte, jak mě to dojalo, když jsem viděla babičku po dlouhé době šťastnou, na chvíli se vůbec netrápila s tím, že si na něco nemůže vzpomenout, jen byla prostě hrozně ráda, že je s námi. Zdánlivá maličkost, ale ono udělat někomu radost i takovým způsobem je přeci fajn. 

Mám babičku hrozně moc ráda, je to jediný prarodič, kterého ještě mám a záleží mi na ní. I když je nemocná a nemoc ji určitým způsobem mění, pořád je to moje babička, která mi zpívala písničky když jsem byla malá, a hlavně, vždycky pro mě měla pochopení. Nikdy mě neodsoudila, ale zase na rovinu řekla na věc svůj názor.

Mít hodné prarodiče je velký dar, a já jsem ráda, že mě rodiče celý život vedli k tomu, že ke starým lidem má mít člověk úctu a chovat se k nim s náležitou pokorou. Babička mi dala a pořád dává do života strašně moc moudrosti.

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥